A.cz: Marku, proč právě moderní pětiboj?
Já vlastně ani nevím. Když mi bylo šest, vzal mě taťka na bazén a začal jsem plavat. Tam si mě všimli, že mi to docela šlo. Bylo to v Bystřici, kde je vynikající základna moderního pětiboje, tak mi nabídli, jestli bych ho taky nechtěl zkusit. Začal jsem tedy i běhat, pak se to postupně nabalovalo a já u toho zůstal dodnes.
Neuvažoval jste, že byste se specializoval jen na jednu disciplínu? Třeba plavání?
No zrovna plavání bych určitě nezvládl. To je psycho. Musíte každý den aspoň šest hodin plavat. Hrozně rychle z toho totiž vypadnete, je to šílený dril. Zrovna plavání mě z celého pětiboje baví nejméně. Specializace je všeobecně dost náročná. Kdybych se teď měřil v jednotlivých disciplínách s profíky na ten daný sport, tak ve všem prohraju.
Jaké je tedy vaše nejlepší disciplína?
Určitě střelba, ta mi docela jde a vždycky mě podrží.
Jak často trénujete?
Denně zhruba čtyři hodiny. Netrénujeme ale každý den všechny disciplíny, pokaždé je jenom běh a plavání. Asi proto ho taky nemám rád. Jinak se to střídá.
Zatím sbírá hlavně stříbra
Pochlubte se, co všechno jste už vyhrál?
Z června tohoto roku mám dvě stříbra z mistrovství Evropy juniorů ze štafety a ze závodu družstev. Individuálně jsem tam skončil devátý. Juniorem ale budu ještě tři roky, patřil jsem tam k nejmladším. Jinak můj zatím největší úspěch je z roku 2013, kdy jsem skončil v závodě jednotlivců na ME do 17 let druhý. Na dalších šampionátech a mistrovstvích světa jsem pak byl vždycky v první desítce. Pokaždé jsme ale brali nějakou týmovou medaili.
To máte tedy našlápnuto hodně slibně...
Snad ano. Většina ze současné mužské špičky brala medaile i v mladších kategoriích a drží se nahoře už odmala. Pětiboj je ale hodně nevyzpytatelný, málokdy se stane, že dva závody po sobě vyhraje stejný člověk. Musí se sejít hodně faktorů, abyste mohl uspět.
Letos vám bude devatenáct let. Závodíte už i s dospělými?
Nějaké starty s chlapy už za sebou mám. Dokonce jsme uvažovali nad tím, že bych zkusil Světový pohár, ale nakonec to nevyšlo. V další sezoně bych už nějaké závody svěťáku měl jet.
V Česku je o moderní pětiboj stále slušný zájem
Jaká je v Česku aktuálně pětibojařská základna? Mají o váš sport děti zájem?
Základna je dobrá. V mužích máme devět reprezentantů, v dětech je to trochu rozdílné. Třeba do patnácti let máme zhruba sto závodníků, ale o kategorii výš v U17 a U19 už těch lidí tolik není, navíc nejsou ani moc kvalitní. Z čeho brát máme, ale je tu čtyřletá díra dobrých závodníků.
Vy sám ale máte polské předky a studujete na polském gymnáziu. Neuvažoval jste nad reprezentací této země?
Popravdě ani moc ne. Napadlo mě to, ale to jen v souvislosti s tím, kdybych šel do Polska na vysokou školu. Rychle mě to však přešlo. Neznám tam žádné trenéry a ani tamní závodníci nejsou zdaleka tak dobří jako ti naši.
Trénujete v Bystřici nad Olší, nedaleko Třince. Čím to je, že tak malý klub produkuje už dlouhou dobu množství kvalitních závodníků?
Protože ho vede trenér, který se tomu pětiboji věnuje celý život. Ví o tom sportu absolutně všechno a rozumí mu. I když to určitě není největší oddíl v republice, už mnoho let produkuje top závodníky, kteří patří ke špičce ve svých věkových kategoriích.
Kluci musí hlavně zvládnou šerm
Už včera se v Riu rozběhl pětibojařský závod. Jak vidíš šance na umístění českých reprezentantů?
Osobně jsem si myslel, že by Honza Kuf mohl skončit lépe než David Svoboda. Pětiboj se obvykle rozhoduje hned v šermu, který je asi nejvíc bodovanou disciplínou. Lépe se povedl Svoboďákovi, oba ale mají pořád šanci na medaili.
Jak velkým problémem může být pro Davida Svobodu závodní deficit, kdy ho poslední rok trápilo zdraví a vlastně jen trénoval?
Pro obyčejného pětibojaře by to byl problém obrovský. Pro Davida ale ne. On je zkušený borec, který to má v hlavě srovnané jako nikdo jiný. Je psychicky nesmírně odolný, z ničeho si nedělá hlavu a má vítěznou mentalitu. Navíc v sezoně 2012, kdy vyhrál v Londýně, šel za celý rok taky jenom jeden závod, a to byla olympiáda.
Za čtyři roky budou olympijské hry v Tokiu. Máte už je v hlavě?
Mám, moc bych tam chtěl jet. Makám na tom už teď, ale je to hrozně daleko. Těžko se trénuje na závod, který vás čeká za čtyři roky. Je to ale můj velký cíl.
