Jsou i rozhodčí rádi, že se po minulé sezoně vrátili do extraligových ochozů diváci? Byť jich tedy chodí méně než dřív.
Když budu mluvit za sebe, tak určitě ano. Hokej se hraje pro lidi. Bez nich byl hokej atypický, všechno bylo slyšet. Opravdu není nic horšího než přijet na prázdný stadion, kde slyšíte každou ránu, každý výkřik. Pro rozhodčího je pak daleko těžší, aby se koncentroval. Když je narváno, jsou hráči i rozhodčí do zápasu více vtažení.
Změnila se nějak atmosféra oproti době před pandemií?
Vše je asi podobné jako předtím. Akorát opravdu je znát, že těch diváků chodí méně. V Litvínově, v Plzni. Taky ve velkých arénách na Spartě nebo ve Vítkovicích je to jako v kostele, pokud přijde jen pár tisíc.
Do extraligy se vrátilo Kladno s Jaromírem Jágrem. Jak se vám pískají zápasy s ním?
Je to unikátní situace, kdy máte na ledě hokejovou legendu a zároveň hrajícího majitele. Já s ním nemám problém, Jarda se soustředí na zápas. Debaty o tom, jestli se hráčům tohoto formátu připískává nebo odpouští fauly, budou pořád. Nejen v Česku. Často ty věci nafukujeme.
Dáváte si konkrétně u Jágra pozor na určité věci?
Připravujete se na každé utkání. Kdo v těch týmech hraje, jaký styl hrají, jestli jsou případně nějaké animozity mezi hráči nebo vedením klubů, jaká je historie vzájemných zápasů. Pak to prodiskutujete s kolegy a jdete do zápasu s určitou strategií. Představa, že někam přijedu a bez přípravy budu pískat extraligu, je naprosto lichá.
Respektuju Jágra a on musí respektovat mě
Takže zrovna u Jágra se připravujete na to, že si častěji pomáhá dlouhou hokejkou? Někdy na hraně, jindy za hranicí faulu.
Rozhodčí je od toho, aby hráče, který fauluje, vyloučil. Ať je to Jágr, Tomáš Plekanec nebo kdokoliv jiný. Česká extraliga rychlostně zaostává za ostatními soutěžemi, se vší úctou k Jardovi, on by jinde už asi hrát nemohl. Ale abych odpověděl obecně, je úplně jedno, kdo faul udělá.
Další věc je komunikace s hráči. Když fanoušci vidí, že přijede Jágr debatovat i bez kapitánského céčka, dokáže je to nadzvednout. Přitom hráče tohoto formátu, jak jste říkal, nemůžete jen tak odpálkovat, ne?
Máte hráče, kteří jsou zkušení, něco ve svém životě dokázali, a vy musíte projevit základní respekt. Ať je to Jágr, nebo třeba Martin Ševc z Mladé Boleslavi. Taky je někdy svým způsobem specifický, ale klobouk dolů před tím, co všechno dokázal. Milan Gulaš a další hráči, i když u nás těch osobností ubývá. Bez ohledu, jestli mají céčko, áčko, béčko nebo déčko, k nim musíte mít jiný přístup než k "řadovému" hráči, který v extralize začíná. Pokud se přijede slušně zeptat, komunikace je rychlá, tak mu odpovíte. Jinak byste vypadali namyšleně, že se s nikým nebavíte. Na druhou stranu i ten hráč musí respektovat vás. Pokud ne, se zlou se potáže, ať jde o Jágra, nebo kohokoliv jiného.
Jaký máte postoj k pravidlu, že hráči ani trenéři nesmí v den zápasu hodnotit do médií výkon rozhodčích?
V principu to moc neřeším. Chce to tak vedení soutěže. Máme demokracii, takže ať klidně každý vyjádří svůj názor, nemám s tím problém. Ale taky jsme v Česku, kde by se hodnocení zápasů smrsklo na to, co a jak udělal rozhodčí. To obecně neprospívá brandu extraligy a českého hokeje. Pokud ale vedení soutěže uzná, že bude lepší to změnit, nebude mi to vadit.
Na druhou stranu takhle hodnocení často sklouzává k frázím a až moc opatrným vyjádřením. Pak se stane, že se hráč svými slovy nechce rozhodčího přímo dotknout, a stejně dostane pokutu.
Má to dvě strany, ale vedení soutěže buduje brand, oni rozhodují. Mně by to nevadilo, ale někdy se mi zdá, že novináři pokládají otázky tak, že toho hráče vyprovokují. Vede to k tomu, že řešíme dokola rozhodčí, což není v českém hokeji rozhodně největší problém.
Rozhodčí je v Česku nepřítel
V posledních letech ale kritika spíš utichá, nezdá se vám?
Myslím, že ano, prostředí se celkově kultivuje. Nicméně i tak je to v Česku zbytečně větší téma, než to ve skutečnosti je. Výsledky národních týmů za posledních deset let zaostávají za výsledky rozhodčích. Ti jsou na mezinárodní scéně daleko úspěšnější, pravidelně pískají finálové zápasy, které reprezentační týmy nehrají. Rozhodčích u nás ubývá, nejen v hokeji, a k tomu se pořád na ně kydá špína, jak jsou hrozní. Peněz za to moc není, v nižších soutěžích to při přepočtu na hodiny vychází dokonce pod minimální hodinovou mzdou v Česku. Do toho vám každý nadává, jak to všem kazíte. Tak se pak nedivme, že to nikdo nechce dělat.
Šéf českých rozhodčích Vladimír Šindler považuje nevraživou atmosféru za zásadní důvod úbytku sudích. Máte stejný názor?
Těch důvodů je iks, covid situaci taky nepomohl. Už samotný nábor je těžký, protože se vám prostor zužuje už jen tím, že ten člověk musí umět bruslit. Vybavení je taky o něco dražší než v jiných sportech. A do toho si vezměte, že rozhodčí je v Česku nepřítel. Tak to je. Ta negativita dělá strašně moc a ne každý na to má povahu. Když jsem začínal já, bylo nás na prvním školení dvacet a později jsem zůstal z té skupiny jediný. Zbytek to prostě nechtěl poslouchat, raději si přivydělal jinde. Tady je vám zima, nejste o víkendu doma. To jsou důvody, proč rozhodčích ubývá. Za chvíli si žákovské soutěže budou muset pískat trenéři sami.
Že je rozhodčí nepřítel, to je podle vás české specifikum?
Na nejvyšší úrovni je ten tlak všude, je to tvrdý byznys. Ale u dětí je to v zahraničí jiné, tam se jdou rodiče opravdu podívat a jsou rádi, že si děti zasportují. Tlak na výsledky přijde později. Já mám tři děti, které dělají různé sporty, takže to s nimi objíždím a pozoruju, že se to u nás netýká jen hokeje. Co jsou někteří rodiče schopni zakřičet, to se někdy až stydíte. Vždyť mládežnické soutěže navíc pískají začínající rozhodčí, mladí kluci, kteří se to učí. A hned se jim to takhle znechutí.
Opravdová krize v horách, ne na ledě
Pojďme teď od hokeje k horolezectví, kterému se mimo sezonu věnujete. Letos jste byl součástí výpravy na vrchol Baruntse (7129 metrů) v Himálaji. Byla to vaše dosud největší expedice?
Ano, určitě byla nejdelší, byli jsme tam celkově padesát dní. Přes třicet dní jsme byli ve výšce nad pěti tisíci. Bylo to hodně náročné na psychiku, protože Mára (Marek Holeček) s Radem (Radoslavem Grohem) lezli nezlezenou stěnu, zatímco já jsem čekal s dalším kolegou v základním táboře. Ten musel jít dolů napřed, Mára s Radem se pořád nevraceli a já na ně čekal s jedním nosičem. Kluci byli osm dní pryč, pořád sypalo, neměli jsme satelitní telefon, takže jsme nebyli ve spojení.
Holečka s Grohem zastihlo nedaleko vrcholu mimořádně špatné počasí, které panovalo i v základním táboře, v 5400 metrech.
Přesně tak. Údolí Hunku, z něhož se vychází, se úplně vylidnilo. To se najednou ocitnete skoro sám uprostřed Himálají, které jsou fakt, ale fakt velké. Napadne metr a půl sněhu, nevíte, jestli kolegové nahoře žijí, a spíš si myslíte, že mohli umřít. Jste zalezlý ve stanu, opravdu je náročné to zpracovat hlavou. Cestou dolů s nosičem jsme prošlapávali závěje, 300 metrů jdete třeba dvě hodiny. Nemohl jsem ani nic vzkázat domů. To si člověk rychle uvědomí jednu věc.
Jakou?
Jak je na horách hrozně hezké, že neodpouští chyby. Musíte být v určité fyzické kondici. Když je pěkně, jsou to do základního tábora takové větší Krkonoše, ale když se zkazí počasí, musíte mít dobrou fyzičku, abyste zvládli dvanáct hodin šlapat v hlubokém sněhu. A další věc, tohle jsou opravdu krizové situace. V hokeji vám o život nejde, maximálně vám někdo vynadá. Musíte se starat o sebe a vytěsnit myšlenky, že se ostatním mohlo něco stát.
Dopadlo to dobře, nakonec vás po klesnutí níže odvezla helikoptéra a svůj boj nahoře zvládli i Holeček s Grohem. Vy jste odjížděl už s tím, že zůstanete v základním táboře, nebo jste chtěl na vrchol?
Plánovali jsme, že vyjdu na Baruntse normální trasou, ale kvůli sněžení hrozily laviny, bylo to poměrně nebezpečné. Nicméně hlavním cílem bylo, aby Mára s Radem udělali prvovýstup po nezlezené trase. Mým úkolem bylo vytvořit jim co nejlepší support, to pak nesmíte být sobec. Když se udělalo okno, bylo jasné, že lezou jako první oni. Další výstup byl pak kvůli okolnostem samozřejmě bezpředmětný. Já jsem si vyšel aspoň nějaké šestitisícovky v okolí. Hory můžete plánovat, ale ony vám to pak změní. Tak to je.
Jak jste zaměstnával hlavu během dlouhých dní čekání?
Když pořád sype, jste celý den ve stanu. Přes den není aspoň taková kosa, ale v noci je minus patnáct nebo dvacet. Klepete se, nechce se vám ani spát, když jste celý den proležel. Mozek nevypnete, nejde si říct, že nebudete na nic myslet. Hodně jsem si četl na čtečce, neustále jsem kolem stanu odsypával sníh, vařil jsem, vždy jsem si s tím trochu vyhrál. Vytvářel jsem různé aktivity, abych jen neležel. Negativní myšlenky jsem chtěl potlačit, a tak jsem si večer představoval, že jsem na pláži a je mi teplo. Chtěl jsem přesvědčit mozek, že mi není zima, i když bylo všechno mokré, zmrzlé, hnusné. (úsměv)
Z Evropy rázem na šestitisícovky
Neodradí vás tato zkušenost od dalšího lezení?
Na konci jsem si říkal, že to nemám zapotřebí. Žena byla ráda, že už nikam nepojedu, ale po nějaké době vám zůstanou hlavně pozitivní vzpomínky. Je to jako se vším. Neodradilo mě to, spíš poučilo. Příště si vezmu satelitní telefon, abych byl s klukama ve spojení. Plánujeme příští rok expedici v Pákistánu. Baví mě to, a pokud bude držet zdraví, pojedu.
Nejvýše jste byl na Mera Peaku (6476) v Nepálu?
Ano, ale to byl takový velký pochoďák, takže více si vážím výstupu na vrchol Chopicalqui v Peru, který má taky přes 6300 a je to techničtější lezení. Nicméně obecně mi není vlastní přístup, že bych se tlačil co nejvýše, s kyslíkem a aby mi Šerpové připravovali lana. Zajímá mě, kde hora je, jak složitý je výstup a podobně.
Jak jste se vůbec dostal k Marku Holečkovi, který patří k nejznámějším českým horolezcům?
Setkali jsme se, s něčím jsem mu pomohl, padli jsme si do oka a on se mi chtěl revanšovat. Ptal jsem se, jestli by mě nevytáhl v Evropě na nějakou čtyřtisícovku, co se moc neleze. On se zamyslel a odvětil, že Evropu nezná a neumí, že pojedeme do Himálaje. Vykulil jsem oči, ale kývl jsem na to. Sám bych se do takových výšek nepustil, ale Mára je zkušený. Sedli jsme si a takhle spolu několik let jezdíme.
V Himálaji se leze v květnu, takže vy se těmito výpravami vlastně vzdáváte možnosti zapískat si na hokejovém mistrovství světa? Máte za sebou účast na domácím MS 2015.
Už jsem starý a na mezinárodní scénu nepatřím. Co jsem si měl odpískat, to jsem odpískal. Teď už tam jsou mladší kluci. Takže já si po sezoně plánuju buď expedice do vysokých hor, nebo i lezení na laně v Česku.
