Na cestě do Třince jste v autobuse strávili skoro půl dne. Čím si krátíte a zpříjemňujete dlouhé cesty za extraligovými soupeři?
František Lukeš (FL): Já většinou hraju karty a často vydržíme hrát celých sedm hodin, když zrovna jedeme do Třince (úsměv).
Viktor Hübl (VH): Já preferuju spánek. Když vyjíždíme po obědě, jsem zvyklý dvě tři hodinky prospat. A potom už to nějak dojedeme.
Není to po dlouhých letech v Litvínově až příliš velká rutina? Člověk si asi musí jistým způsobem užívat také činnosti mimo hokej, aby v jedné soutěži a jednom klubu vydržel tak dlouho jako vy. Je to tak?
FL: Co jsme starší, cesty autobusem už nejsou moc dobré pro naše svaly, ale ještě to nějak dáváme. Máme v Litvínově výbornou partu, i proto tady hrajeme tak dlouho. Sranda je v kabině i v tom autobuse, hrajeme karty, koukáme na filmy a cestu si takhle zpříjemníme.
VH: Dá se to zvládnout a zvykli jsme si, i když dvakrát příjemné to není. Sedíme v autobuse vzadu, různě se tam povalujeme. Je to pomíchané, ne že by mladí kluci seděli jen vepředu a mazáci vzadu.
Viktore, vy jste za půlkou své 21. sezony v extralize. Utíká to rychle?
VH: Docela to ulítlo. Člověk vzpomíná, kdy začínal, zdá se to nedávno a najednou je 20 sezon pryč (úsměv). Čas se zastavit nedá.
Vy jste, Františku, zkoušel před uchycením v extralize prorazit v zámoří. Jak vzpomínáte na šest let v Kanadě a USA?
FL: Jedině v dobrém. Naučil jsem se jazyk a taky hrát mezi chlapy. Tři roky jsem hrál v juniorce a tři roky v áčku. Byla to skvělá zkušenost.
V juniorce Toronta jste sbíral spoustu bodů, ale v AHL už to taková sláva nebyla. Proč vám tedy nakonec boj o NHL nevyšel?
FL: Dříve bylo strašně těžké se tam dostat. Navíc jsem spíše hráč menšího vzrůstu a před 15 lety tam hráli snad všichni vysocí, nad 185 centimetrů. Zčásti to mohlo být tím a byla tam obrovská konkurence.
Alespoň jste si zahrál na mládežnických šampionátech včetně MS juniorů 2002 v Pardubicích a Hradci Králové. Jak si zpětně ceníte zápasů proti Henriku Lundqvistovi nebo Mikkovi Koivuovi?
FL: Jasně, moc si toho cením. Navíc jsem hrál v týmu s Jirkou Hudlerem, Hemákem (Aleš Hemský) a Plekym (Tomáš Plekanec), kteří pak zazářili v NHL. Jen je to trochu hořké v tom, že jsem hrál dvacítky od prvního utkání se zraněním a vypadli jsme doma už ve čtvrtfinále.
Za dospělou reprezentaci jste, Viktore, odehrál více zápasů vy a v roce 2001 jste nebyl daleko od nominace na MS do Německa, kde národní tým zpečetil zlatý hattrick. Mrzí vás, že jste nejel?
VH: Tehdy to bylo asi nejblíže. Byl jsem v týmu skoro až do konce, ale to mužstvo už bylo takřka postavené a silné. Vrátili se Alby (Robert Reichel) s Růčou (Martin Ručinský), byl tam Jirka Dopita. Lajny k sobě zapadaly a já bych odjel maximálně jako třináctý útočník. Ale už to, že jsem objel ve 22 letech ty přípravné turnaje a mohl jsem s týmem být, bylo příjemné.
Viktor Hübl a František Lukeš
Jsou v Litvínově legendami, přestože za hranicemi ani v reprezentaci nikdy výrazně neprorazili. Od roku 2008 hrají spolu v jednom týmu a jen v roce 2010 nebyl někdo z nich nejproduktivnějším hráčem Vervy. Hübl (40 let) nasbíral v 721 utkáních za Litvínov 544 bodů (229+315), Lukeš (36 let) získal v 609 zápasech bodů 465 (195+270). Před necelými čtyřmi lety vybojovali pro klub z nejmenšího města v extralize první titul.
Po různých štacích jste se oba v Litvínově potkali v roce 2008 a od té doby jste mu nepřetržitě věrni. Padli jste k sobě hned od začátku jako útočná dvojice?
FL: Vanta (Viktor Hübl) se vrátil z Budějovic a já jsem hrál ještě dva roky s Albym. On pak ukončil kariéru a dali nás s Vantou k sobě. Dlouho jsme hráli ještě s Vojtou Kubinčákem a sedli jsme si. Vanta je chytrý hokejista, není o čem přemýšlet. Vidíte ho, dobře si najede a dáme si to. Nemyslím si, že bychom se nějak dlouho sehrávali…
VH: Něco si domluvíme, ale o tom to tolik není. Spíše máme podobné hokejové myšlení, jsme stejně naladění a vyhovíme si automaticky. Naše souhra vyplyne ze situace, nevymýšlíme žádné velké signály. Zaplaťpánbůh to jde a můžeme hrát pořád spolu.
Přitom v mládeži jste se kvůli věkovému rozdílu čtyř let nepotkali…
FL: Na chviličku ano. Já jsem v 15 letech trénoval s áčkem Litvínova a Vanta přišel jako devatenáctiletý z Chomutova.
VH: Mihli jsme se tam ve skupince mladých hráčů, ale Franta potom odešel do Kanady a potkali jsme se zase až za několik let.
Viktore, jak vznikla vaše přezdívka Vanta? Rýmovačka Franta a Vanta je náhodná, anebo vám to bylo ušito na míru?
VH: Je to náhoda. Přezdívku Vanta mám po strejdovi Jaroslavu Hüblovi, který hrál v Litvínově. Ani přesně nevím, proč se mu tak říkalo, ale já jsem to oslovení po příchodu z Chomutova zdědil automaticky.
Fanoušci vás znají jako hokejová dvojčata, ale scházíte se spolu také mimo stadion?
FL: Já myslím, že hodně. Máme společná témata, bavíme se, bydlíme spolu na pokoji a hodně mluvíme o hokeji. Už je to tak nějak dané.
VH: Ano. Když je nějaké soustředění, už si ani nepíšeme, jak budeme spát. Čigi (vedoucí mužstva Miroslav Rykl) nás automaticky píše k sobě, takže i kdybychom nechtěli, bylo by to tak. Jinak se potkáváme, i když máme rodiny a zájmy s nimi spojené, hlavně o hokeji se bavíme pořád.
Čím vás Litvínov okouzlil, že jste tam oba strávili skoro celou kariéru? Co je v černo-žlutém klubu specifické?
VH: Kamarádi a rodinný systém, který v Litvínově funguje. Dlouho jsme se znali s Vojtou Kubinčákem nebo Markem Pincem, všichni jsme byli jedna parta a člověk se tam rád vracel. Litvínovské jádro zůstalo, já jsem se dvakrát vrátil a nikam jsem se pak už necpal.
FL: Jsou tam úžasní lidi. Hlavně vedoucí a kustodi, opravdu jsou pro mě jako rodina. Za 13 let jsem si v Litvínově zažil, co se dalo. Baráže, titul… Nikdy na to nezapomenu a mám ten klub rád.
Možnosti odejít jinam, třeba i do zahraničí, vás nelákaly?
VH: Člověk nad tím přemýšlel, náznaky byly. Ale když jsem se vracel ze Slavie a Budějovic, zájem v Litvínově byl vždycky velký. Už to vypadalo, že se nedomluvíme, ale tehdy ještě hrál Alby a chtěl, abych se vrátil. Potom vám volají známí jako Čigi, Vojta a tahle banda. Pojď, je tady Franta a další, budete hrát společně. To člověka přesvědčí, později se vrátil i Růča a nakonec to dospělo k titulu, na který nikdy nezapomenu.
FL: Já jsem to měl jednoduché. Šest let jsem byl venku a měl jsem další nabídky ze zahraničí, ale pro mě byla priorita chytit se ve 24 letech v extralize a něco tady dokázat. Hrát v Americe, to byl pro mě úplně jiný život, takže jsem potom ani nechtěl do Ruska, kde ještě před 15 lety nebyly životní podmínky tak dobré. Vrátil jsem se do Litvínova.
Ačkoli jste z Kadaně a Chomutova, v naganské éře jste dospívali už v litvínovském klubu. Jak se na vás podepsalo to období velkých legend, které pocházely právě z Litvínova?
VH: Všichni jsme na to koukali, Nagano bylo něco neskutečného. Za pár let jsme potom byli v Litvínově a tihle kluci tam přes léto trénovali. Chodili s námi na led, koukali jsme na ně. Za deset let se vrátili z NHL, ještě jsme si s nimi zahráli, chodili jsme na pivo. Najednou to byli naši kamarádi. I proto jsme v klubu zůstali.
FL: Souhlasím. Nagano jsem jako kluk sledoval a bylo pro mě úžasné najednou stát s těmi kluky na ledě, být s nimi v lajně. Jsou to super kluci, přitom jsem si myslel, že třeba po letech v NHL budou jiní. Ale kluci z Litvínova jsou úplně normální, mám je strašně rád.
A vám se v roce 2015 povedlo to, co velké spoustě litvínovských legend na klubové úrovni unikalo, a sice vyhrát extraligu. Také z tohoto pohledu je to velké zadostiučinění, ne?
VH: Určitě. Když je nějaká krize, člověk si na tu jízdu vzpomene. Bylo to něco nádherného. Kolik generací a borců se o to pokoušelo, najednou se to povedlo nám, aniž by se s tím před sezonou počítalo. Ale potom Pavel Francouz chytil neskutečnou formu, vrátil se Petry (Jakub Petružálek) a všechno to do té mozaiky zapadlo. Vyšlo to!
FL: Byla to neskutečná sezona. Ani mi nepřišlo, že bychom nějak makali, ale prostě jsme hráli a poráželi všechny. V základní části jsme byli o dva body za Třincem, nikdo nebyl zraněný, brankář chytal, trenéři nám moc pomohli.
VH: Nebyly výkyvy. Hokejem jsme se bavili, a ještě to dospělo do takového finále.
Ve zlatém zápase jste, Františku, dával oba góly. Viktor vám přihrál před prázdnou branku a mohly začít oslavy. Vyskočí na vás při návratu na třinecký stadion tyto vzpomínky?
FL: Už když vybalujeme výstroj v kabině, padne to na nás. Je to kabina, ve které jsme slavili. Třinec má výborný zimák, dobře se mi na něm hraje a vzpomínky jsou zkrátka parádní.
Ve finálové sérii jste vedli 3:1, v pátém zápase jste měli na dosah vítězství. Ale Třinec snížil, v Litvínově vyrovnal a vrátil finále zpátky k sedmému duelu. Měli jste po takovém průběhu o to větší radost?
VH: Ve finále asi ano. V pátém zápase nám v Třinci neuznali gól, už jsme mohli slavit. Dospělo to do sedmého zápasu, asi se mohlo stát cokoliv, ale my jsme opravdu jeli na vlně. Celou sezonu jsme se bavili, někdo pak přišel s tím, že se poletí letadlem. Po cestě byla sranda, už v Litvínově se dělaly legrácky. Nikdo si nepřipouštěl, že sedmý zápas prohrajeme. Rozhodl jediný gól, ale my jsme tomu věřili.
Nebyli jste pod žádným tlakem, že? Do té doby jste s Litvínovem hráli maximálně čtvrtfinále…
FL: Vždycky jsem měl tušení, že když projdeme čtvrtfinále, můžeme to dokázat. A v té mistrovské sezoně jsme byli opravdu nabití. Už před finále jsme si říkali, že nemáme co ztratit, možná i jako druzí bychom byli v Litvínově za hrdiny. Vlítli jsme na Třinec, dvakrát jsme u nich vyhráli a vedli jsme 2:0. V sedmém zápase jsme měli štěstí.
Jak jste si užili oslavy ve městě, kde se zná každý s každým?
VH: Tím, jak neskutečná jízda to byla na ledě, to samé se potom dělo v Litvínově po hospodách a na zimáku. Už ta cesta byla dlouhá, trvalo to déle než normálně. Na zimáku nás ráno čekali lidi, slavilo se od příjezdu, za dva dny na náměstí. Dva tři dny to bylo těžké. (úsměv)
FL: Užili jsme si to. Cesta v autobuse byla dlouhá a náročná. Přijeli jsme v sedm ráno a od té doby se pokračovalo. Ten den jsem vydržel jen do tří odpoledne a mastil jsem domů. Už se to nedalo. I když někteří kluci ještě pokračovali přes další noc, že?
VH: Jo jo, protáhlo se to.
Jakou motivaci máte teď v situaci, kdy boj o titul není pro Litvínov asi příliš reálný?
VH: Po minulé sezoně je hlavní cíl udělat play off, a tam ať se stane cokoliv. Je těžké odhadovat, jestli tam půjdeme z předkola, anebo do šestky. Hokej je vyrovnaný, můžeme zkusit překvapit. Zaútočit se dá třeba i z toho osmého místa. Člověk se uvolní a hraje jinak.
FL: Cítím to stejně. Baráž není nic jednoduchého na psychiku. Musíme se vyvarovat play outu a zkusit se dostat do play off. Tam je možné všechno, tabulka je nabitá. Minulý rok v baráži byl strašný, nikdo to nechce opakovat.
Baráž jste zažili po titulu v roce 2015 hned dvakrát. Usnul Litvínov na vavřínech po tom historickém úspěchu?
FL: Nevím. Byla velká euforie, ale skončil Růča, odešli i Petry a Pavel Francouz. Ono se řekne, že odejdou tři hráči, ale to byli nenahraditelní kluci pro náš tým. Nelepilo nám to a v té sezoně po titulu jsme prohrávali o gól o dva. Měli jsme kratší přípravu, není lehké po titulu hned začít trénovat a dostat se do potřebné formy.
VH: Odchod těch hráčů byl důležitý a těžký. V sezoně jsme se dostali do krize a bylo těžké se vrátit nahoru. Co se týče loňské baráže, také se ten tým nedoplnil dobře. Robin Hanzl odešel do Ruska a chyběl nám centr. Odešli i obránci Tomáš Pavelka a Filip Pavlík, kteří se vyhráli v titulové sezoně. Plus samozřejmě hra, nemůžeme všechno házet na doplnění kádru.
Kladete si jako vůdčí osobnosti za cíl také pomoct s výchovou další litvínovské generace? Na začátku sezony se hodně mluvilo o šestnáctiletém Janu Myšákovi.
FL: Hrál zpočátku s námi, radíme mu, ale my mu říkáme, ať hraje svůj hokej. Je hodně mladý, je to výborný hokejista a má pořád co zlepšovat. Herní rychlost na ledě v extralize je jiná než v dorostu. Myslím, že si zvykne a bude se zlepšovat.
VH: Říkali jsme trenérům, ať nám ho klidně dají do lajny. Začátek byl výborný, fungovalo to. Teď to trenéři zase rozhodili. Když si přijde pro radu, samozřejmě mu poradíme, ale že bych někomu chtěl kázat, co má dělat, to zase ne.
Myslel jsem to i z pohledu, že je těžké v malém městě vychovávat další a další generace hráčů, kteří by měli výkony na extraligu.
VH: Snažíme se klukům pomoct a vzít je mezi sebe. Aby měli pohodu. To, o čem jsem už mluvil. Aby se rádi do Litvínova vraceli, aby tam bylo to jádro. Ať už Honza Myšák, nebo jiní kluci třeba odejdou do Ameriky a do Ruska. Chtěl bych, aby potom přišli zpět do Litvínova jako my.
FL: Mladí kluci se musí v mančaftu cítit dobře, nesmí být odstrkovaní. Snažíme se je zapracovat do party a docela se nám to daří. Kluci se mezi námi cítí dobře a myslím, že jsou u nás jako v peřince. (smích)
VH: My se pak naopak cítíme mladší, když nás berou mezi sebe oni.
