Praha - Sparťanský obránce Vladimír Táborský, který v letech 1966 – 1972 sehrál devatenáct utkání v dresu národního mužstva, poznal atmosféru 27 utkání v evropských pohárech a jedenáct let působil jako trenér v několika řeckých klubech, slaví dnes 70. narozeniny.

S fotbalem se sice nejen jako hráč, ale i trenér rozloučil, loni dokonce nastoupil i ke svému poslednímu zápasu v jedenáctce internacionálů, ale svému milovanému sportu sbohem ještě zdaleka nedal. Už několik let je televizním komentátorem a zároveň se stal členem dozorčí rady sparťanského nadačního fondu.

Čím je pro vás práce televizního komentátora?

Baví mě a dokonce mi otevřela dveře i na evropský a světový šampionát, což se mi jako hráči nikdy nepodařilo. Když jsem před třinácti lety ukončil svoji trenérskou činnost, tak s fotbalem jsem skončit nechtěl. Proto jsem rád přijal nabídku České televize. Můj vřelý vztah ke Spartě, kde jsem prožil téměř čtvrt století svého života, je všeobecně známý. Přesto se snažím být při jejích zápasech maximálně objektivní.

Do Sparty jste se vrátil jako člen nedávno vzniklého nadačního fondu. Jaké je jeho poslání?

     Snažíme se pomáhat všem bývalým starším i mladším sparťanským fotbalistům, kteří mají zdravotní či sociální problémy, což je základní kritérium pro přidělení  příspěvku. Potřebné finance na rehabilitace a léky získáváme od vedení klubu, hráčů prvního mužstva, což je v českém fotbale úctyhodná rarita, dále to jsou výnosy z různých akcí a dary sparťanských sponzorů, které si mohou odečíst od základní daně.

 Můžete jmenovat hráče, kterým tato pomoc už byla poskytnuta?

Po různých operacích jsme pomohli například Jiřímu Tichému, Josefu Vojtovi, Václavu Vránovi a Pavlovi Dybovi, při dlouhodobém léčení Milanu Kollárovi a Jiřímu Gůrovi a nezapomněli jsme ani na pětaosmdesátníky Arnošta Pazderu, Emila Svobodu či Zdeňka Procházku. Myslím si, že vytvořením nadačního fondu jde o pomoc nejen ekonomickou, ale i lidskou. Jsem moc rád, že Sparta jako první klub v České republice, nastoupila tuto cestu.

K narozeninám patří i vzpomínky. Která z nich je pro vás z 19 reprezentačních startů a ze Sparty nezapomenutelná?

Určitě je to z roku 1966 přátelské utkání s Anglií na stadionu ve Wembley, které díky vynikajícímu výkonu brankáře Viktora skončilo 0:0. Ze Sparty jsou to pak především zápasy s předními jihoamerickými celky při zájezdech v letech 1966 a 1969 do Argentiny, Mexika, Chile a Uruguaye.