Vzpomenete si ještě na svoji kariéru profesionálního fotbalisty?
Spíše matně, ale bylo to hezké období, protože jsem si splnil dětský sen. Zažil jsem kouzlo Sparty, vyhrál s ní titul, zahrál jsem si evropské poháry a také jsem nastupoval po boku hvězd, jako byli Jarda Blažek nebo Tomáš Řepka. Vyhrál jsem i pohár a superpohár, takže jsem si užil tyhle vítězství a oslavy.
V rudém dresu jste toho ale moc neodehrál. Čím to bylo, že jste se neprosadil?
Je to úplně jednoduché. Nebyl jsem tak dobrý. Byli tam lepší hráči jako Bony Wilfried, Honza Holenda nebo Léonard Kweuke. Kdybych nešel do Jablonce a šel jinam, možná by to bylo lepší. Já jsem tam ani moc nechtěl, ale na základě některých interních věcí v klubu prostě někdy nemáte na vybranou. V Jablonci byl tehdy David Lafata a přes něj jsem se zákonitě nemohl dostat, protože byl lepší. Na druhou stranu jsem tam našel životní kamarády. Člověk musí mít i štěstí na angažmá a trenéry, aby měl nějakou důvěru. Když jsem chtěl odejít nebo jít alespoň na hostování z Jablonce, tak mi to nebylo umožněno.
Potom jste zamířil na východ do Ázerbájdžánu. Konkrétně do Simurqu, který je na hranicích s Gruzií. Proč zrovna tahle štace?
Tak nějak jsem věděl, že už budu končit, takže jsem si tam byl čistě jenom vydělat peníze. Jak říkal pan Pelta: na Real Madrid už to nebude, jdi si někam vydělat peníze a pak se věnuj něčemu jinému.
Odehrál jste tam ale jen osm zápasů a po půl roce byl zpátky.
V týmu bylo hodně cizinců a různá omezení. Navíc to nemělo se životem nic moc společného. Byl jsem tam sám a bylo to spíš takové přežívání, takže jsme se dohodli na ukončení kontraktu.
Dalo vám to něco?
Spoustu. Uvědomil jsem si, jak se máme v Praze krásně, a když jsem se vrátil, víc jsem si vážil věcí. Naučilo mě to pokoře. Tam člověk viděl na ulicích jenom bídu. V Ázerbájdžánu je pouze extrémně bohatá třída a potom extrémně chudá, žádná střední. Sice tam byla krásná příroda, ale vedení mužstva nás upozorňovalo, ať nechodíme na procházky nikam do lesa, protože v nich žijí různé bandy, které nás můžou přepadnout a okrást.
A po návratu jste v šestadvaceti skončil s profesionálním fotbalem. Proč tak brzy?
Ono se na to sice hezky vzpomíná, ale nenaplnilo mě to tak, jak bych chtěl. Prostě jsem nehrál tolik, kolik jsem si přál. Proto jsem se začal věnovat něčemu v mých očích smysluplnějšímu, což je design a architektura.
Když jste fotbalista, tak je sice hezké, že jste v novinách, ale lidi vás strašně rádi posuzují podle největších hvězd, které berou hodně peněz a leckdy si toho ani neváží. V lize je hodně kluků, kteří vydělávají 40 až 50 tisíc hrubého. Jenže pak vám někdo ve dvaatřiceti letech řekne, děkujeme, na shledanou. A jak máte teď začínat nový život?
Takže jsem strašně šťastný, že jsem si to vybral už v šestadvaceti. Kdybych hrál do dvaatřiceti, k designu bych se nedostal a trápil bych se přechodem z fotbalového života.
Takže nenaplněné fotbalové kariéry nelitujete?
Nelituju ničeho. Moje práce mě naplňuje. Když hrajete fotbal, tak víte, kde budete za měsíc. Máte udělaný plán na rok, kdy máte dovolenou a kdy ne. Teď si můžu vzít dovolenou, kdy chci. Jsem pánem svého času. To si člověk uvědomí až později.
Když už jste mimo, tak Spartu pořád sledujete?
Spíš zpovzdálí, na stadion nechodím. V kontaktu jsem jen s Lubošem Loučkou, nově asistentem A-týmu. Ale fandím jí a štve mě, v jaké situaci dlouhodobě je a jak to tam vedení dělá. Moc se mi to nelíbí. Zkrátka ryba smrdí od hlavy. Líbí se mi sportovní vedení Slavie. Jindra Trpišovský s Honzou Nezmarem, těm já fandím. Oni tu Slavii kompletně pozměnili a jejich fotbal se mi strašně líbí.
Zaměřme se teď na váš život po fotbale. Jak se z fotbalisty stane designér a architekt?
Mě to bavilo už od mládí. Od dětských let jsem každému přestavoval nábytek a vymýšlel, jak tam ty barvičky mají být a jaké dřevo tam sedí a podobně. Potom jsem si vybavoval byt a pár kamarádům v okolí se to líbilo. Těm jsem začal něco dělat, řekli to dál a začalo to narůstat. Po návratu ze zahraničí jsem investoval do vlastního studia a přes kontakty, které mi zbyly z fotbalu, jsem začal podnikat. Poznáte spousty zajímavých lidí a když vám dají důvěru, tak je nechcete zklamat.
I když na to nemám školu, vždycky jsem si říkal: "lepší nadšený amatér než znuděný profík". A teď dělám ve společnosti Kaprain projekty, o kterých se mi ani nesnilo. Neměl jsem žádnou rodinu, s tím se začíná taky jinak, protože k přežití potřebujete jen vodu a chleba.
Všechnu energii, čas a peníze jsem vložil do toho, čemu jsem věřil. Můj byznys plán bylo moje srdce! Jsem šťastný člověk, protože jsem nikdy nepracoval. Fotbal byl můj koníček a následně práce. Design byl mým koníčkem a stal se mojí prací. Toho si strašně vážím.
Narazil jste na rodinu. Jak jste se seznámili s vaší manželkou Kristýnou Schickovou, která žila dlouho v Americe?
Byla tam asi od třinácti let a živila se modelingem. Po nějaké době sem jezdila vždycky za rodinou, kamarádkami a školou. Já jsem se vrátil týden před ní také z Ameriky, protože tam žijí obě mé sestry a přes společnou kamarádku jsme se poznali v kavárně. Slovo dalo slovo, nastěhovala se ke mně, měli jsme svatbu na lodi a před měsícem se nám narodil syn Elliot.
Když se potkáte s jejím bratrem Patrikem Schickem, tak to musí být fotbal téma číslo jedna ne?
My se moc nestýkáme, protože je pořád v zahraničí. Viděli jsme se párkrát o svátcích a o fotbale jsme se bavili maximálně pět minut. Mluvíme spíš o normálních věcech, jak se mu tam žije a podobně.
