Ostrava - Býval supertalentem i hvězdou fotbalové ligy. Osmi góly dotáhl Baník Ostrava k titulu a nechybělo moc, aby si zahrál i na bronzovém Euru v Portugalsku. Kariéra Miroslava Matušoviče odstartovala náramně, teď končí bez tichosti a famfár v divizi.
Podle některých proto, že Matušovič po bleskovém startu v Baníku před deseti lety udělal něco, co se v rázovité Ostravě nikdy neodpouští, a to navždy ovlivnilo jeho budoucnost. Přestoupil do Sparty, kde sice strávil téměř pět let a vyhrál s ní dva tituly, jenže už nikdy nezářil jako dřív.
Dost možná mu chyběla pohoda, kterou jedním z nejdiskutovanějších přestupů Synot ligy ztratil a na které si přitom podle svých slov hodně zakládá. Nenáviděli ho v Ostravě a dlouho mu nemohli přijít na jméno ani fanoušci Sparty.
O tom, jak Matušovič prožíval přestup z Baníku do Sparty a co ho k tak těžkému kroku vůbec vedlo, mluví fotbalista v druhé části rozhovoru - čtěte ZDE.
A tak to Matušovič z Ligy mistrů, ve které dal za Spartu výstavní branku Ajaxu Amsterdam, ale jinak se tam postupem času propadal sestavou, dotáhl přes krátké angažmá na Kypru jen do divizního Havířova, kde je už dva roky hráčem, trenérem i sportovním manažerem v jednom.
Matušovičovi je 34 let a v první části exkluzivního rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznává, že jeho kariéra profesionálního fotbalisty je definitivně u konce. "Jako hráč jsem asi na víc nikdy neměl. Ale i tak si nemyslím, že by toho, co jsem dokázal, bylo málo," hodnotí v otevřené zpovědi Matušovič.
Z Ligy mistrů do Havířova
Aktuálně.cz: Býval jste hvězdou fotbalové ligy, která pokukovala po reprezentaci, ale poslední léta se o vás už vůbec nemluví. Co teď vůbec děláte?
Miroslav Matušovič: Nebyl jsem žádnou hvězdou, ale s mým odchodem na Kypr jsem už v republice nebyl na očích. Teď hrajeme v Havířově jen divizi, takže to logicky moc medializované taky není. Když jsem se ze zahraničí vracel, šel jsem rovnou domů. Vždycky jsem to měl takhle v plánu. Jsem zpět v klubu, kde jsem s fotbalem začínal, a snažím se teď tenhle klub někam dostat, protože si myslím, že Havířov má fotbalovou historii a zaslouží si víc. To mě strašně baví, protože fotbal miluju. Moje profi fotbalová část života skončila, teď začala nová. Manažerská a trenérská.
V Havířově jste už dva roky, je vám čtyřiatřicet. Neskončila vaše fotbalová kariéra moc brzy?
Možná to je brzo, ale já se řídím tím, že co se má stát, to se stane. A taky se asi stalo. Pomohl k tomu možná i fotbalový trh, který se dnes ubírá jiným směrem. Mně už není dvacet, a právě po takových hráčích je dnes sháňka. V lize je jen málo starých hráčů, jako je Pavel Horváth nebo jako byl svého času Tomáš Řepka. Já to ale vítám, podle mě jde fotbal v Česku správným směrem.
Vám je čerstvě 34. To se přece s Pavlem Horváthem nemůžete srovnávat, nejste v jeho pozici. V lize jste mohl ještě klidně hrát, ne?
Já se s nikým nesrovnávám a nejsem v jeho pozici. Když jsem se ale vracel, bylo mi dvaatřicet a měl jsem rodinu. Na Kypr jsem šel, protože to bylo lákavé samozřejmě hlavně z finanční stránky. Po mém návratu ještě nějaké nabídky byly i z Česka z první a druhé ligy. Jenže některé byly i na druhé straně republiky a to mně za to nestálo. Zvážil jsem všechna pro a proti a zjistil jsem, že už nechci jen sbírat ligové starty a dokazovat si, jestli na to mám. Přizpůsobil jsem to rodině. Takže jsem si řekl, že pokud nepřijde nějaká hodně lukrativní nabídka ze zahraničí, zůstanu už doma.
Čili jste si řekl, že jestli má cenu dál hrát, tak jen v zahraničí, ať to stojí za to alespoň po finanční stránce?
Tak. Přesně tak to začalo a tak jsem přemýšlel. Žádná taková nabídka, která by stála za to, že by se musela stěhovat celá rodina, ale nepřišla. A sám bez rodiny bych nikam nejel. Já potřebuji mít rodinu s sebou. Neměl bych pohodu, nemohl bych se na fotbal soustředit.
Slýchávám, že mám na víc než divizi
Není to i tak, že jste po návratu nechtěl riskovat své jméno?
Tady nejde o jméno. Nic netrvá věčně a vše má svůj začátek i svůj konec. Někdo končí dřív, někdo později.
Takže vás teď živí fotbal v Havířově. Jste sportovní manažer, trenér a hráč divizního týmu. Je to tak?
A ještě jsem členem výkonného výboru (směje se). Tohle je moje jediná práce a strašně mě to baví. Celé dny se věnuji jen fotbalu.
V posledním přípravném utkání jste dokonce nastoupil na stoperu, to vás divize tak změnila?
Fakt jsem hrál stopera, protože tomu všechno nasvědčovalo. Měli jsme nemoci a zranění, tak jsem si šel na devadesát minut zakopat do obrany. Ale jinak ne. Jinak jsem pořád ten ofenzivní hráč, který se tlačí dopředu. A ještě věřím i tomu, že jsem pořád rychlostní typ (směje se).
Šlo vám to v obraně?
Já nechci divizi podceňovat, ale jestli někdo hrál ligu, tak by to měl v téhle soutěži zvládnout na "každém" postu. Teda asi kromě brány, tam bych byl malý (směje se).
Není vám divize malá? Nemáte pořád na víc?
Nevím. Nechci hodnotit sám sebe, a už vůbec nechci, aby to vyznělo nějak povýšeně. Tyhle náznaky se ke mně ale dostávají ze spousty stran. Řeknu vám upřímně, že na začátku jsem si taky říkal: "Pane Bože, kam jsem to přišel?" Protože člověk je zvyklý na profi fotbal a najednou mělo vše úplně jinou úroveň. Teď po těch dvou letech jsem si na to nějak zvykl, ale že je mi divize malá, to říkat nechci a nebudu. I když si, úplně upřímně, myslím, že kdybych se rozhodl zítra jít hrát výš, asi bych jít pořád klidně mohl. Akorát že takhle už to já necítím, už se mi do toho kolotoče vracet nechce. Moje priorita a cíle jsou zvednout fotbal v Havířově.
Co je konkrétně váš cíl?
Chtěl bych, aby se tady hrála třetí liga. To je postup jen o jednu soutěž výš. Mám náhled nad českým fotbalem a hrát druhou ligu bych nechtěl. Mezi třetí a druhou ligou je finanční rozdíl. Znovu je to všechno o penězích. Spousta klubů jich tolik nemá, a přitom musí jezdit hrát zápasy na druhou stranu republiky bez toho, aby měli na to, přespat tam na hotelu a profesionálně se na zápas připravit. Jedete pět hodin v autobuse a pak máte vystoupit a podat adekvátní výkon bez odpočinku. To s profesionalismem moc společného nemá. Proto si myslím, že v dnešní těžké době je třetí liga pro Havířov tak akorát.
Mám tři tituly. Ničeho nelituji
Už jste se ohlížel za svou kariérou? Dosud všichni moc nepochopili, co se s hvězdou ligy, která dotáhla Baník k titulu a pak hrála ve Spartě, stalo, že takhle vyhasla. Udělal jste někde chybu?
Za prvé nelituji ničeho, to je první věc, co vám na tohle chci říct. Asi to byl osud. Nedosáhl jsem na top špičku, nebyl jsem top hráčem jako Tomáš Rosický a další, to je pravda. Ale každý nemůže být špička. Upřímně si přitom na druhou stranu nemyslím, že by toho, co jsem dokázal, bylo zas tak málo. Hrál jsem za Baník i za Spartu, mám doma tři ligové tituly a tři úspěchy v českém poháru, jednou jsem vyhrál i kyperský. Mám doma sedm medailí a nemyslím, že bych se jen svezl s týmem, myslím, že jsem na nich nějakou zásluhu měl.
Tenkrát se na mladého Matušoviče v dresu Baníku dívali všichni experti jinak. Teď jste manažer a trenér sám, nebyl z vašeho pohledu dvacetiletý Matušovič v Baníku hráčem, který to měl dotáhnout dál?
Já říkám, že jsem na víc asi neměl, protože jsem se nikam dál do zahraničí a velkých klubů nedostal, z toho pohledu to hodnotím. Možná mi k tomu chybělo i trošku štěstíčka a jiných věcí dokola. Na druhou stranu tady určitě byla spousta mnohem lepších fotbalistů, kteří se do ligy ani nedostali. Já se tam dostal a dokonce ji i třikrát vyhrál. Asi nedokážu posoudit, jestli jsem na to měl, nebo ne. Prostě jsem se nikam do velkého klubu nedostal a už nemá vůbec cenu nad tím přemýšlet, proč.
Působíte na mě dojmem, že vám to s odstupem času vlastně ani vůbec nevadí.
Vždyť já tady sedím s novinářem, který se mě na něco ptá a chce rozhovor, protože jsem někdy něco dokázal. Nemám důvod to brát negativně a už vůbec nebudu brečet nad rozlitým mlékem. V mé kariéře prostě byla spousta dobrých věcí, ale také spousta špatných. Ale to přece patří k životu.
Jaké jsou vaše fotbalové plány do budoucna?
Chtěl bych trénovat a něčeho dosáhnout jako trenér. V nejbližší době si udělám ty nejvyšší trenérské licence. Prostě odstartovala má druhá etapa fotbalového života, ta první hráčská je definitivně u konce, to je hotová věc. Něco jsem ale s fotbalem zažil a dál se učím. Mám zkušenosti ze hřiště, ne z knížek. Prošel jsem pod spoustou kvalitních trenérů. Každý mi ale něco dal a teď se to snažím klukům předávat. Chtěl bych být trenér nebo manažer, protože miluju fotbal a baví mě práce s lidmi.
O tom, jak Matušovič prožíval přestup z Baníku do Sparty a co ho k tak těžkému kroku vůbec vedlo, mluví fotbalista v druhé části rozhovoru - čtěte ZDE.
