Ještě si na to vaše slavné Euro 2006 někdy vzpomenete?
Určitě. Bylo to super. Postoupili jsme z těžké kvalifikační skupiny, kde byla třeba Francie nebo Turecko. Na turnaji to bylo skvělé, hlavně semifinále. Španělé dostali červenou, ale stejně nebylo snadné je porazit. Nakonec jsme to ale zvládli. Už je to hrozně dávno.
Nestraší vás ještě teď ta zahozená penalta ve finálovém rozstřelu s Ruskem?
To nejde zapomenout, to si budu pamatovat do konce života. Někteří chytráci mi to ještě dneska připomínají. Tehdy po zápase to pro mě byla úplná katastrofa. Ale teď už je to v pohodě. Teď vím, že penalty nedávají hráči i v Lize mistrů. Byl to tehdy super zápas, hráli jsme prodloužení, v kterém jsme měli šance. Ale co se dá dělat, vyhráli Rusové.
Takový úspěch mládežnického výběru se neděje každou sezonu, v čem tehdy tkvělo vaše kouzlo?
Byla to výborná parta. O ročníku 89 se říkalo, že je velice silný. Ale taky jsme potřebovali štěstí, hlavně v té kvalifikaci jsme mohli klidně vypadnout. Velkou zásluhu na tom měl i trenér Jakub Dovalil se svým týmem.
Jste ještě s tou partou v kontaktu?
Přiznám se, že už moc ne. Nejvíc v kontaktu jsem asi s Radimem Řezníkem, se kterým jsme pak byli v Baníku. S tím si občas napíšeme. S klukama jsme se pak potkávali v lize, ale teď už jsem z fotbalu vypadl.
Vypadl a to ještě před třicítkou. Maloval jste si tehdy před 14 lety vaši budoucnost jinak?
Jasně. Nebudu lhát. Maloval. Měl jsem dobře našlápnuto. Ale talent, jestli se tomu u mě dá tak říct, jsem neprodal tak, jak jsem měl.
Měl jste po zisku evropského stříbra nějaké zajímavé nabídky ze zahraničí?
Kluci kolem mě nějaké nabídky měli, třeba jako Martin Zeman nebo Tomáš Necid. To byli větší kopáči, než jsem byl já. Tehdy jsem měl manažera, ale nic takového se ke mně nedostalo. Že by mě tehdy chtěl třeba Inter Milán, to vám teď neřeknu. (smích)
Je něco, čeho litujete, co třeba i přispělo k tomu, že jste se neprosadil tak, jak jste snil?
Když jsem odešel z Baníku, šel jsem na Kladno, kde jsem ve druhé lize dal na záložníka i docela dost gólů. Pak jsem přestoupil do Mladé Boleslavi, ale asi jsem si špatně vybral. Nedostával jsem tam moc prostoru. Chtěla mě i Dukla, kde trénoval Luboš Kozel. Toho lituju. V Dukle se pořádně začínala hrát liga, zatímco Boleslav hrála vysoko, byla asi třetí. Ale to už je dneska jedno.
Nicméně nějaké příležitosti jste v průběhu kariéry v české nejvyšší soutěži dostal. Proč to nevyšlo?
U sportu je důležitá hlava a když byly důležité zápasy nebo rozhodující momenty, nezvládal jsem to psychicky. To byl u mě asi největší problém. Možná se to nezdá, ale u fotbalu je docela stres. Vůbec se nedivím, že ty nejlepší zahraniční kluby mají třeba psychology a mentální kouče. Mám teď klidnější život. S manželkou jsme na baráčku a máme se dobře.
Ve vašem fotbalovém životopisu ale přeci jen jedno zahraniční angažmá najdeme, pár měsíců jste strávil v Bánské Bystrici, co se tam přihodilo?
Do Bánské Bystrice jsem přijel, bylo to tam super. Slovenská liga byla taková techničtější, ale trošku asi slabší než ta česká. První tři měsíce jsme výplatu dostali, ale potom už ne. Vzalo to rychlý konec. Kdo mohl, tak odešel.
Pídil jste se po důvodech?
Klub vlastnil šéf slovenského fotbalového svazu Ján Kováčik. Bylo to i pro mě překvapení, že jako prezident fotbalu dostal klub do dluhů. Bystrica nakonec z ligy spadla a už se z toho nevyhrabala.
Profesionální kariéru jste před třemi roky ukončil v Hlučíně, jak jste na tom teď, ještě někde hrajete?
Ještě kopu první A třídu v FK Sokol Mokré Lazce. V zimě, když se nehraje si jdu zahrát futsal. Ale už nic profesionálního.
Co vás tedy živí?
Jsem obchodní zástupce v gastrofirmě. Objíždím restaurace, hospody, i školy třeba. Domlouvám zakázky a naše firma je pak zaveze zbožím.
To může být v době karantény kvůli koronaviru docela problém…
Teď je to špatné. Všechno je zavřené, tak není moc kam jezdit, až na nějaké podniky, kde jídlo rozváží, a třeba domovy důchodců, kde se vaří nepřetržitě. Už se všichni těšíme, až to všechno skončí a začneme fungovat zase normálně.
