Mnichov (od našeho zvláštního zpravodaje) - Ještě zbývalo několik minut do konce, ale všichni už věděli, že Češi zostudí německé fotbalisty. Středeční zápas znechutil domácí fanoušky, kteří Allianz Arenu opouštěli dlouho před závěrečným hvizdem.
Byla to exhibice, které se neubránil ani český gólman Petr Čech. Moment z 85. minuty, kdy si před dotírajícím německým útočníkem zasekl míč, ocenil sektor českých fanoušků mohutným potleskem.
- Fotbalová exhibice v Německu poslala Čechy na Euro - čtěte ZDE
- Na Euru chceme postoupit ze skupiny, říká Ujfaluši - čtěte ZDE
- Šťastný Sionko: Je mi jedno, co bude dál - čtěte ZDE
Stejně jako každou přihrávku fotbalistů v červených dresech na konci utkání, diváci byli v euforii. Tedy jen jejich část. Šedesát tisíc domácích příznivců se zmohlo už jen na pískot nebo v lepším případě na zoufalé ticho.
Nemohl to být pro české fotbalisty a jejich fanoušky lepší den. Porazit německý tým na jeho půdě, navíc v jeho fotbalovém chrámu Allianz Areně, to se opravdu nestává tak často.
Přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by zápas mohl dopadnout takovým výsledkem.
Německý optimismus byl před zápasem na místě
Bylo úterý kolem poledního. V nejvyšším 13. patře luxusního sídla Mercedesu se konala tisková konference domácích fotbalistů. Zápas měl být pro Němce přípravou na evropský šampionát, pro který byl vytyčen jasný cíl: titul.
O několik hodin později odpovídala na dotazy novinářů také česká výprava. Přímo na ještě prázdném stadionu měli fotbalisté trénink, jenže podrážděný kouč odmítal prozradit cokoliv zajímavého.
Ani Tomáš Rosický ještě nevěděl, zda může nastoupit. Možná tušil, ale nechtěl zklamat fanoušky i sebe samotného. Vždyť nehrát v takovém prostředí musí bolet.
Jakou atmosféru dokáže publikum vytvořit, zažil kapitán reprezentace jen z tribuny. Ale nejen on s úžasem sledoval, jakým způsobem vydržela německému národu euforie z mistrovství světa.
Fanouškům zůstala hymna z domácího šampionátu, kterou vytvořila skupina Sportfreunde Stiller. Chytlavý song povídá o německých titulech, první verze se týkala roku 2006, po skončení mistrovství byla "aktualizována" na rok 2010.
I když to všechno bylo jen na začátku. Allianz Arena se zaplnila do posledního místečka, převahu domácích fanoušků potvrzoval i velký transparent s číslem 12.
Ale to ještě němečtí fanoušci netušili, že ve středu nebudou pověstným dvanáctým hráčem. Jejich oblíbenci by na trávníku potřebovali další pomoc a ta nepřicházela.
Když utichne šedesátitisícový německý kotel
Šok ze druhé minuty ještě domácí příznivci překousli. Při sebemenší šanci jste se zatajeným dechem museli sledovat, jak se celá aréna zavlní, když fanoušci vstanou a začnou tleskat.
Zpěv a naděje však pokračovaly jen do momentu, kdy se trefil Marek Matějovský. Další inkasovaný gól zchladil a především umlčel publikum. Také na novinářské tribuně mezi všemi těmi notebooky, kamerami a diktafony to zašumělo, to nečekal nikdo.
Oslavy hned nato vypukly v rohu stadionu, kde převládala červená barva. Šest tisíc příznivců z České republiky se snažilo, ale nejen podle matematického vyjádření mělo jednoznačnou přesilu německé ticho. A jaké bylo!
Po hodině hry jim ale došla trpělivost a ozval se hromový pískot. Když se o chvíli později prosadil Plašil a bylo to už 0:3, první fanoušci už nevydrželi na svých sedadlech a odešli.
- Nebyl to náš den, říkal po debaklu Podolski - čtěte ZDE
- Německý fotbalový slovník: Blamáž, trapnost, debakl - čtěte ZDE
Krásu moderního fotbalového stadionu a českého vítězství však Němci nemohli hostům zkazit. A nepodařilo se to ani deštivé průtrži, která fanoušky provázela na cestě do České republiky.
Konečně se po totiž mnoha nevýrazných výkonech mohou chlubit národním týmem. Vydrží tento optimismus do listopadového utkání proti Slovensku a hlavně na evropský šampionát?