Stěžoval jste si na bolest, která vám bránila hrát fotbal. Už je pryč, nebo ji pořád překonáváte?
Nešlo přímo o bolest, ale o otoky, které znemožňovaly noze ohyb, a bez toho to nejde. Já jsem vždycky říkal, že bolest se dá skousnout, člověk si vezme prášek a dá to. To je víceméně i teď, s tím dokážu žít. Ale otoky mi bránily, abych hrál.
Jaké to byly pocity, když jste musel přerušit kariéru?
Byl to takový zmar. Za dva roky jsem zkusil snad úplně všechno. Lítal jsem po světě po doktorech, každý mi něco radil, chvíli to vypadalo, že to pomáhá. Ale nakonec to dospělo k tomu, že jsem byl opět ve stejné situaci. Dvakrát třikrát už to bylo nadějné, jsem pozitivní člověk, řekl jsem si - dobrá, posuneme se dál. Ale když to bylo už pošesté, tak jsem začínal podléhat určité skepsi.
Přiznáváte, že si i nyní někdy vezmete tišicí prostředky? Jen na fotbal, nebo i normální život?
Na normální život ne, zdravotní potíže mě v něm nijak nelimitují. Otok mi při chůzi nevadí, tak jsem běhat nechodil. Když však přijde nějaká bolest, tak si každý sportovec, fotbalista nějaké prášky vezme. Takhle jsem to jel od mládí.
Kdy došlo k přelomu a rozhodl jste se k návratu na hřiště? Přišel nějaký konkrétní impuls?
Bylo to na jaře, kdy se mi stupňovala zátěž, aniž bych chtěl. Koleno drželo. Tak jsem si řekl, že zátěž zkusím zvýšit a uvidíme, co z toho vzejde.
Václav Kadlec se po vleklém zranění rozehrával v Červených Janovicích:
Kdo vám nejvíce pomohl?
Partnerka, samozřejmě. Když jsem jí řekl, že se pokusím vrátit, tak mi řekla, že jestli to tak cítím, tak bude jenom sama ráda. Byla vždycky na mé straně, hlavně ať já jsem spokojený, že je to pro ni to nejdůležitější.
Proč Mladá Boleslav? Vaše bývalé kluby Bohemians či Sparta neměly zájem?
Řešilo se to. Sparta bez emočních vazeb by byla krásná. Když jsme si dali ale pro a proti, tak by to nedávalo pro nikoho moc smysl, kromě toho, že bych měl radost, že jsem ve Spartě. Bohemka… Boleslav řadím výš.
Když vyběhnete na hřiště, přemýšlíte, že by se vám opět mohlo něco přihodit?
Naštěstí ne, to jsem neměl nikdy. Sice se mi to přihodilo při souboji, mohl bych se tedy bát. Ale já to tak nemám.
Šetří vás protihráči, nebo vás naopak zastrašují?
Nemyslím si. Chovají se ke mně normálně, já nikomu neříkal, ať mě šetří, a ani tak nevypadám. Takže normální.
Uvažujete ještě o návratu do reprezentace?
Asi ani ne. Nebyl jsem tam dlouho, začal jsem sice reprezentovat v osmnácti, ale necelých dvacet startů (šestnáct) mám rozložených do sedmi let, takže jsem ani nikdy nebyl stabilní člen. Nemám v sobě tu touhu, i když to byla pochopitelně velká čest.
V roce 2012 jste bodoval v anketě Golden Boy o nejlepšího fotbalistu Evropy do 21 let italského listu Tuttosport jako poslední český zástupce. Jak si toho nyní ceníte?
Občas si na to vzpomenu, protože v anketě byla jména jako Pogba, Isco, Hazard, tedy skvělá společnost. Ale i Neymar, ten je stejný ročník jako já, takže světová anketa. To bylo hezké. Příjemně se na to vzpomíná, ale žít se z toho nedá.
Letos Adam Hložek skončil mezi 60 vybranými, je mu ovšem jen devatenáct. Může ještě v této anketě něčeho dosáhnout?
Může, je to fantastický hráč. Jde o to, aby mu vydrželo zdraví. Vím, o čem mluvím.
