Loni v létě jste uzavřel své dvanáctileté působení v zahraničí. Další nabídku už jste neměl, nebo měl přednost návrat domů?
Byl jsem v kontaktu s jedním švýcarským klubem, ale v mužstvu došlo k výměně trenéra a ten nový o mě neměl zájem. A tak jsem se po mnoha letech vrátil do Českých Budějovic, kde jsem prožil vydařenou sezonu. Dařilo se mně i celému mužstvu, o čemž svědčí naše konečné umístění na sedmé příčce. Těšilo mě, že pod taktovkou trenéra Davida Horejše jsme předváděli fotbal, na který se dalo koukat, a nechyběly ani pěkné výsledky.
Proč jste se tedy letos rozhodl ukončit svoji hráčskou kariéru?
Už loni po návratu z Izraele jsem byl rozhodnutý, že budu hrát už jen maximálně jeden rok. Navíc po zimní přípravě mě začalo bolet koleno, a když se k tomu ještě přidala pandemie koronaviru, tak byl můj původní záměr zpečetěn.
Kde jste byl ze čtyř zahraničních angažmá nejvíc spokojený?
To nejlepší jsem prožil v období 2008-2015 v tureckém Besiktasi. Nastoupil jsem tam ke 155 zápasům a jako stoper vstřelil 15 gólů, pomohl k jednomu titulu a dvěma pohárovým prvenstvím. Nebylo snadné se tam zabydlet. Podařilo se mi však zvládnout velká herní omezení pro cizince, takže jsem musel stále potvrzovat, že do mužstva patřím. Přitom cíle byly vždy nejvyšší čili vyhrát každý zápas. Tlak na celý tým byl obrovský, rok jsem si musel brát prášky na spaní. Atmosféra při vyhraných zápasech byla vynikající, lepší jsem nikde nezažil. Při zápasech neslyšíte vlastního slova, a když se daří, tak se diváci loučí s hráči vestoje.
A co když se nedaří?
To už je horší. To už fanoušci dávají najevo svoji nespokojenost různými způsoby, třeba i házením kamení na autobus i hráče. Ještě horší to bylo v Bursasporu, kde jsme museli občas dostávat i ochranku. Bylo to divoké angažmá. Už jsem cítil, že po devíti letech v Turecku potřebuji změnu, a proto jsem nabídku z Izraele uvítal.
Nevadilo vám, že fotbalu jste si tam moc neužil?
Říkalo se, že jsem se tam vydal kvůli penězům, což nebyla pravda. Tel Aviv jsem si při jednom zápase s Besiktasem doslova zamiloval, a navíc jsem chtěl splnit přání mé rodiny. Fotbalu jsem si tam opravdu moc neužil. První zápasy jsem nemohl hrát kvůli hroznému vlhku a ještě horší to bylo s motivací, protože jsem byl zvyklý být na trávníku před 30-40 tisíci diváky a v Tel Avivu se na nás přišla podívat sotva tisícovka. Byli jsme tam však spokojeni a já jsem se obohatil o další jazyk a získal nové známosti.
Na co ze 70 zápasů v národním mužstvu nikdy nezapomenete?
Především na první zápas v září 2005 v Konstanci proti Rumunsku, což byla kvalifikace o postup na mistrovství světa. Prohráli jsme sice 0:2, ale já jsem v 59. minutě vystřídal Bolfa a najednou jsem byl spoluhráčem Nedvěda, Poborského, Kollera, Baroše a dalších vynikajících fotbalistů, což byl pro mě obrovský zážitek. Stejně nadšený jsem byl o rok později z nominace na světový šampionát, i když jen jako náhradník. A do třetice to pak bylo mistrovství Evropy v roce 2012, na kterém jsem se jako hráč podílel na postupu do čtvrtfinále. Po porážce 1:4 od Ruska nám skoro nikdo nevěřil a nakonec jsme měli blízko k účasti v elitním evropském kvartetu.
Spartě jste pomohl ke třem titulům. V jakém světle vidíte současný tým?
Poslední zápasy potvrdily, že základ mužstva mají tvořit čeští hráči a kvalitní cizinci ho jen doplňovat. To se před třemi roky nestalo, na což Sparta doplatila jak v domácí lize, tak na evropské scéně. Od příchodu trenéra Václava Kotala začalo svítat na lepší časy, ve všech řadách byl vidět posun, který se projevil jak umístěním na třetí příčce v lize, tak cenným ziskem domácího poháru. Je třeba na této cestě pokračovat a po tříleté přestávce vrátit Spartu na evropskou scénu.
Chtěl jste se stát majitelem českobudějovického Dynama, ale současní funkcionáři vaši nabídku odmítli. Jaká byla vaše vize a v čem vidíte příčinu odmítavého stanoviska?
Společně s vlastníkem společnosti Koh-i-noor Vlastislavem Břízou jsme chtěli zvednout úroveň klubu, zmodernizovat ho, vybudovat špičkovou akademii, vytvořit tréninkové centrum pro mládež a zvýšit rozpočet. Současný předseda strojírenského holdingu Motor Jikov Miroslav Dvořák mi řekl, že mají výhodnější nabídku. Mám pocit, že současný stav jim vyhovuje a nemají zájem posouvat klub dál. V zimě prý se má stát hlavním sponzorem Autodraft. Netajím, že odmítnutí mé nabídky mě zklamalo, a jen si přeji, aby do klubu přišel investor, který bude mít velké plány jako já.
Kudy a kam by měla vést vaše další cesta?
Stal jsem se patronem reprezentace do 19 let, což mě těší, ale především se chci vzdělávat v manažerské práci. Lákají mě stáže v zahraničí. Chci se vydat za Pavlem Nedvědem do Itálie, za svými známými do Německa a Nizozemska. Mám představy, jak zvednout úroveň klubu, ve fotbale něco tvořit. Dobře vím, že vždy bude záležet na dohodě s majitelem klubu, ale snad se mi to někde časem podaří.
