Jak se váš život proměnil od května, kdy jste nastoupil k vašemu poslednímu ligovému zápasu?
No dost. Je to velká změna. Nevěřil jsem, že pro mě bude práce vedoucího mužstva časově tak náročná, ale člověk se s tím musí nějakým způsobem smířit. Se situací se srovnávám, protože je to něco úplně jiného. Když to řeknu nejjednodušeji, tak úplně nejlepší je být hráč a hrát fotbal.
Takže vám chybí fotbal jako hra?
To zase ne. Fotbal mi nechybí, ale člověk se rád stará sám o sebe. Ví, kdy má přijít na trénink, kdy má skončit, kdy má regeneraci a tady ty věci. Naproti tomu moje současná pozice je časově náročnější, než když jsem působil coby hráč. V tom je asi ta největší změna.
Dá se na takovou změnu připravit?
Asi ne. Na to se nedá připravit, i když člověk ví, že to přijde. To se musí zažít a pokusit se to vzít, jaké to je. Věděl jsem dlouho, že budu končit. Jsem moc rád, že jsem mohl zůstat u fotbalu a nemusel jsem vystoupit ze zaběhlého kolotoče. Co si budeme vykládat, bývalých fotbalistů je spousta.
Vidíte i nějaká pozitiva?
Nechci říct, že je to teď negativní. Je to zkrátka jiné. I když je pravda, že pozitiva zatím hledám, tak uvidíme. Člověk je zvyklý dvacet let na nějaký režim a najednou se to celé změní. Tím si samozřejmě neprocházím jenom já, ale i ostatní sportovci.
Byl ten půlrok ještě o to těžší, že se Zbrojovce nedařilo naplňovat očekávání fanoušků?
Podzim se nepovedl, ale já pořád věřím, že se to zlomí. Trenér má nějakou vizi. Když tomu budou všichni věřit, tak se to posune. Tato sezóna bude přelomová a já doufám, že se nám to podaří a Brno bude stoupat.
Do května jste hrál pod trenérem Habancem. Teď spolupracujete na jiné úrovni. Jak se proměnil váš vztah?
Už nehraju, tak na mě tolik neřve. To je asi nejzásadnější změna. (smích) Znám ho jako trenéra, takže vím, co od hráčů vyžaduje. Já bych měl fungovat i jako propojení mezi mužstvem a trenérským štábem. Uvidíme, jestli se mi to daří a jak to bude pokračovat.
Jaký byl vůbec váš návrat do Brna?
Těšil jsem se na to, že nebudu muset nikam dojíždět, protože pět let jsem jezdil z Brna do Hradiště. Ono se to nezdá, ale osmdesát kilometrů tam na trénink a osmdesát kilometrů zpátky, to nebylo úplně ideální. Na druhou stranu jsme jezdili ve třech nebo ve čtyřech, takže cesta byla příjemnější. Kdybych jezdil sám, bylo by to víc na palici. Tak to bude asi první pozitivum po konci kariéry.
Býváte u zápasů nervóznější?
Člověk hru z lavičky vnímá úplně jinak, vidí víc věcí. Myslím si, že je to o větší nervozitě.
Neměl jste nikdy nutkání naskočit do zápasu? Vrátit se na hřiště?
Ani ne. Sám jsem byl překvapený, ale podařilo se mi to hodit za hlavu. Byl jsem rok rozhodnutý, že skončím, takže jsem si to nějakým způsobem srovnal a beru to jako fakt. Nedá se říct, že by mě svrběly nohy.
Jak se proměnilo vaše trávení volného času?
V tomhle ohledu se můj život moc neproměnil, i když mám vcelku pochopitelně míň pohybu. Mám dojem, že začínám trochu přibírat, takže bych s tím potřeboval něco dělat. (smích) Ale jak člověk nemá režim, tak se hůř donutí. Doufejme, že začnu něco dělat. Předsevzetí si ale nedávám, to bych nesplnil. Řekl bych, že je to spíš tajné přání.
