Glosář - Vlezete někam prvně a proti vám hned stojí pomalu největší trenérská legenda, co můžete potkat. A vy jí vyprášíte kožich. To není špatný začátek.
"Ahoj, já jsem Guus Hiddink, už mám na futru skoro 150 mezistátních zápasů, a taky už jsem byl třeba v Realu Madrid a v Chelsea."
"Ahoj, já jsem Pavel Vrba, zatím jsem trénoval Púchov, Žilinu a Plzeň a tady jsem v podstatě nový. Ale rychle se rozkoukávám."
Ti dva spolu na Letné sehráli na startu kvalifikace o Euro 2016 bezmála šachovou partii. Směřující k patu, se kterým by asi v dané situaci byli oba spokojení. Ale v posledních vteřinách ještě Janmaat o tyč vlastní brány prakticky "přihrál" míč Pilařovi a stadion a s ním celá republika explodovaly v elektrizujícím nadšení z velkého vítězství nad Nizozemskem v poměru 2:1.
Vítězství velmi nečekaného. Herní obraz v přípravných zápasech nabíral, řekněme, proměnlivou podobu, výsledky trochu strašily. Stalo se vůbec poprvé, že na první výhru v kalendářním roce čekal národní tým až do září. Ale teď je určitě rád, že si na ni vytrvale počkal do kvalifikační premiéry.
Sníš soupeřovo srdce, získáš jeho sílu
Je to velké vítězství. Samozřejmě s velkou dávkou štěstí v situaci, po níž padla rozhodující branka. Ale zároveň jde o vítězství poctivě odpracované, které nově se přetvářejícímu týmu dává do vínku velký dar: návrat sebevědomí. Pokud možno toho zdravého, to aby se zase pyšné krky nevytáhly až někam za hranici atmosféry, tam už se totiž zase dýchá špatně...
Válečníci v dávných dobách věřili tomu, že když snědí srdce poraženého protivníka, přejde jeho síla do jejich těla.
Ve fotbale je to podobné, když se vám podaří zdolat věhlasného oponenta, index vaší vlastní síly se také může vydat směrem vzhůru. A to je přesně to, co teď český fotbal potřebuje. Aby se křivka jeho výkonnosti rozletěla někam k nebesům.
Poslední velká výhra Čechů nad soupeřem z absolutní světové špičky se totiž datuje 17. říjnem 2007. Tehdy se slavně vyhrálo 3:0 v mnichovské aréně nad Německem.
A postoupilo se na Euro 2008, po němž u týmu skončil Karel Brückner. Nikdo z jeho pokračovatelů... no, spíš nikdo z těch, co přišli po něm, ať už to byli Petr Rada, František Straka, Ivan Hašek, nebo Michal Bílek, tak velkého soupeře neporazil.
Černá Hora, Řecko, Polsko... Ano, úspěchy nad těmito soupeři byly jistě cenné a pomohly i k postupu do čtvrtfinále Eura 2012. Ale tam už stáli Portugalci s Cristianem Ronaldem. A to byl level, na který síly českého celku nestačily.
Čili je možná tak trochu symbolické, že zaprášený štafetový kolík velkých vítězství převzal nyní Pavel Vrba. Český fanoušek v něm po jeho úspěšné práci v Plzni vidí Vyvoleného, který národní tým pozvedne z temnot. A výhra nad Nizozemci ukázala, že on tu svíčku v rukou opravdu drží.
Byť se o tom po nepřesvědčivých přípravách začalo už lehce pochybovat. On sám připouštěl, že zdaleka ne všechno probíhalo podle jeho představ.
Nicméně zkoncentrovat všechnu mentální, fyzickou i strategickou sílu do klíčového bodu X se podařilo dokonale. Pět dní, jež měl k dispozici mezi zápasy s USA a Nizozemskem, dokázal Vrba využít, jak náleželo.
Zapracovalo se na základních principech herních postupů, rozklížených v ofenzivní fázi ještě proti Americe. Nadřely se standardní situace. A doladila se základní sestava.
Instinkty fungovaly, sestavu trefil
Kvalitní trenér musí mít vždy po ruce odbornou erudovanost a autoritu. K tomu, aby byl navíc úspěšný, je ale potřeba i instinkt. Schopnost vycítit věci, co se teprve stanou. A podle toho se rozhodovat.
Takže když Bořek Dočkal, nad jehož zařazením do sestavy vrtěli mnozí hlavou, vsítil svůj možná životní gól, dostali jsme signál, že tím správným instinktem by Pavel Vrba opravdu disponovat mohl. A vítězná branka mu pak přisoudila i další ze sady instrumentů nezbytných na cestě k úspěchu. A sice kliku.
Ukázalo se nakonec, že klika štěstí cvakla i ve chvíli, kdy UEFA poslala Nizozemce do Prahy hned na start kvalifikace o Euro 2016.
Bronzový tým z letního MS v Brazílii totiž zrovna trpí post-šampionátovým šokem, po hostině na něj přišla bolest žaludku.
Může to mít spoustu příčin. U někoho pocit sebeuspokojení, u jiného se projeví, že se mu kvůli dlouhému pobytu v Brazílii a následné dovolené razantně zkrátila přípravná fáze. Mnozí "oranjes" po šampionátu měnili klubový dres a rozkoukávají se v novém prostředí.
Oproti Brazílii navíc v Praze chyběli Robben, Huntelaar, Vlaar či Clasie, pořád chybí Van der Vaart.
A speciálně Arjen Robben je hráčem opravdu mimořádných schopností, je osobností, kterou plnohodnotně nenahradíte, ani kdybyste se rozkrájeli.
Další oranžový superman Robin van Persie je navíc po zranění zatím úplně z formy.
A v klíčových momentech se tyhle věci projeví. I Nizozemci se dvakrát dostali za českou obranu, ale Wijnaldum ani Narsingh nedokázali těžké skákavé balony správně technicky zkrotit. Být tam místo nich Robben, míra nebezpečí směřujícího na Čechovu bránu by asi stoupla.
Středem neprošli, tam úřadoval Vácha
U Nizozemců navíc po MS došlo k plánované trenérské změně. A Guus Hiddink se rozhodl, že nebude používat van Gaalův styl se třemi obránci v ofenzivní a pěti v defenzivní fázi. V přípravě v Itálii nasadil nizozemskou klasiku 4-3-3.
Jenže jeho obránci ten návrat ke kořenům moc nevstřebali, Italové si mezi nimi zřídili průletové zóny. Fajn, takže do úterka se to asi nenaučíme, v Praze si tedy hrajte tak jako v Brazílii, upravil nakonec Hiddink hráčům taktické noty.
A Vrba se netajil tím, že ho touhle variantou Hiddink překvapil. Nicméně i na ni byl připraven dobře. Klíč k první půli ležel v tom, že se Čechům podařilo zahustit střed a vytvořit v něm těžko průchozí zónu.
Výbornou práci přitom odváděl zejména Lukáš Vácha. Velmi ambiciózní chlapík, který dostal (a po právu) hodně za uši hlavně po utkání v Malmö, kde jednak po jeho rozehrávce vstřelil pohárový soupeř Sparty gól, jednak se ještě Vácha nechal vyloučit. A když odcházel ze hřiště, choval se podle sudího a delegáta natolik nesportovně, že si za to vysloužil dokonce třízápasový distanc.
I jeho role v národním týmu se tak trochu zpochybnila, musel čekat až na dodatečnou nominaci a proti USA byl ještě na jeho pozici první na forhontu Jiráček. A zahrál tak slabě, že Vrba neměl moc jiných možností než kývnout právě na Váchu. Ten se mu tentokrát za důvěru odvděčil velmi pracovitým výkonem.
Palec otočený směrem nahoru si ale tentokrát zasloužili všichni hráči bez výjimky. Podali opravdu velmi koncentrovaný a snaživý výkon, ze kterého sice občas ještě prosvítala syrovost, ale i přesto je dobrým základem do budoucna.
Před zápasem se hodně poukazovalo na to, že řada reprezentantů v zahraničních ligách spíš nehrává, Sparta i Plzeň, domácí dodavatelé hráčů národního týmu, si zase prošly komplikovanými situacemi v evropských pohárech.
Český tým tedy před zápasem proti Nizozemsku rozhodně nebyl v optimálním rozpoložení. A tenhle stav reflektovaly i kurzy bookmakerů a sázkařská vlna jednoznačně předpokládající úspěch soupeře.(více zde)
Jak se ale ukázalo, Nizozemci na tom byli v danou chvíli ještě hůř.
Tím nechci ani v nejmenším umenšovat nebo dokonce zpochybňovat hodnotu mimořádného úspěchu českého týmu. To ani v nejmenším. Ale Nizozemci, tým, který z 29 posledních kvalifikačních zápasů 26 vyhrál, dali prostě tentokrát soupeři šanci. A Češi se jí chopili. To není málo.
Hiddink na Letné točil sestavou, ještě před poločasem opět změnil rozestavení na 4-3-3. A hlavně po pauze Nizozemci upravili herní obraz ve svůj prospěch, Čechy trochu zatlačili a zrodila se z toho i vyrovnávací branka.
Ale Vrba měl nakonec štěstí i na vítězného žolíka Pilaře. Snad si kliku z Letné nezapomene přibalit ani za měsíc na cestu do tureckého Istanbulu a následně i Kazachstánu.
Premiéra předčila všechna očekávání a naznačila ty správné cesty, které by mohly vést k úspěchu. Jen se jich teď držet.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
