Komentář - Jsou osobnosti, které jakoby neznaly nic jiného než milovaný sport. Jaromír Jágr by se nejraději věčně proháněl po kluzištích, bil se o puk tváří přilepený k mantinelu se dvěma o polovinu mladšími protivníky na zádech a dál sbíral kanadské body. Hokej je smyslem jeho života. Vášní, radostí a závislostí. Nepochybně.
Nebo Ole Einar Björndalen, ať zůstaneme u biatlonu. Legenda legend před pár dny obrečela vynucený konec kariéry. Kdyby lékaři neodhalili problémy se srdcem norského velikána, závodil by čtyřiačtyřicetiletý "Kanibal" dál, snad až do roztrhání těla.
Ne každá hvězda, která ve svém oboru dosáhla fenomenálních úspěchů, ovšem smýšlí podobně. Na to v současné chvíli mnozí čeští fanoušci zapomínají, když v extrémně otevřených internetových diskusích nešetří Gabrielu Koukalovou.
Biatlonistka, dnes je pravděpodobně na místě dodat bývalá, rozděluje národ. Její kontroverzní postupy při oznamování dalších a dalších špatných zpráv rozčilují nemalou část příznivců.
Ta druhá, zhruba srovnatelně velká, rozhodnutí nepokračovat v kariéře respektuje, děkuje a přeje hodně štěstí. Kritika je pochopitelně právem každého jedince, druhý přístup ale zdá se mi v tuto chvíli o poznání rozumnější.
Přerušení, potažmo konec sportovní kariéry, je špatnou zprávou pro fanoušky, stejně tak pro český biatlon a celý sport. Nikoli ale pro Gabrielu Koukalovou samotnou. Její právo rozhodnout se nemůže nikdo zpochybnit. Stejně jako způsob, jakým tak činí, ať je jakkoli nešťastný.
Kdo se kolem biatlonu v minulých letech pohyboval, nebo ho alespoň podrobněji a více do hloubky sledoval, ty náznaky nemohl přehlédnout. Tu a tam se objevila známka toho, že Koukalové biatlon ani zdaleka nepřináší nějakou absolutní a nezpochybnitelnou vnitřní seberealizaci.
Možná už historky z jejího dospívání, kdy musela být do sportu spíše nucena a během závodů se schovávala v lese, sama vyhledávaje spíše umělecké vyžití, mohly leccos předznamenat.
V posledních letech se snad před každou jednotlivou sezonou v kuloárech řešilo, jak obtížně hledá jablonecká superstar motivaci závodit. Nikdo tomu nepřikládal příliš pozornosti. Vždyť ta dívka září, vyhrává, získává medaile, je držitelkou velkého křišťálového glóbu, bohyní biatlonu. Proč by končila? Proč by se něčeho podobného vzdávala? pochybovali mnozí. A přece k tomu došlo.
Brali ji jako samozřejmost. Jako majetek národa, který má za úkol přinášet milionům lidí opojnou euforii.
Jenže Koukalové je líp bez biatlonu, taková je momentálně krutá realita. Pozbývá smyslu bavit se o tom, jak doopravdy vážné byly problémy s lýtky. Avšak je jasné, že ještě mnohem výraznější roli hrála pochroumaná psychika.
Když nyní biatlonistka vypráví o tom, jak jí sledování vlastní medailové euforie ze Soči po čtyřech letech nepřináší ani minimální dávku emocí, je to ta nejrealističtější výpověď o jejím vnitřním přerodu.
Proto neházejme špínu a raději se zkusme vcítit a chápat. Zahoďme tupou módu prezentovat se prvoplánově co nejradikálnější a nejdrsnější reakcí bez špetky empatie.
A nakonec, vždyť naděje umírá poslední. Pocity každého člověka se mohou změnit rychleji než aprílové počasí. Stejně jako teď Koukalová nemůže biatlon ani cítit, může ho časem začít postrádat.
Byť se v tuhle chvíli zdá pravděpodobnější, že už se k němu nikdy nevrátí.
