S příchodem norského trenéra Egila Gjellanda do české reprezentace ale dostala Charvátová novou chuť do biatlonu. A v létě, v přípravě na novou sezonou, dobyla titul mistryně světa na kolečkových lyžích, načež nenašla přemožitelku ani na republikovém mistrovství v Letohradu.
Šestadvacetiletá závodnice, která teprve před šesti lety přeběhla od běžeckého lyžování k biatlonu, v rozhovoru pro Aktuálně.cz promluvila o své víře v návrat do širší světové špičky.
Když jsme dělali rozhovor vloni před sezonou, přiznala jste, že jste byla blízko k ukončení kariéry. Vaši vnitřní krizi utnuly až změny v týmu, angažování kouče Egila Gjellanda. Jak se v tomto směru cítíte dnes? Je krize definitivně zažehnána, máte zase radost z biatlonu?
Ano, bylo to o fous. Na jaře už jsem svoji flintu opravdu viděla viset na hřebíku. Nebýt Egila, pravděpodobně bych dále nepokračovala. Ale konečně jsem se dostala do bodu, kdy už snad nemohlo být hůře, a naopak, všechno se zase začalo zlepšovat. Letošní letní přípravu a atmosféru hodnotím jako jednu z nejlepších, jakou jsem v biatlonu zažila. A postupem času jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že když člověk něco dělá s láskou a nadšením, baví ho to o to víc, a nakonec se mu může začít dařit a potvrdit to výsledky.
To je tedy hlavní změna? Nový trenér probudil pomalu hasnoucí nadšení?
Ano. Samozřejmě dobrá parta a systematický kvalitní trénink je základ úspěchu, ale hlavní pozitivum vidím především v tom, že nám Egil ukázal nový pohled na vnímání tréninku. V tuto chvíli se už nemohu dočkat zimy.
Tomu, že jste v dobrém rozpoložení, ostatně odpovídají i výsledky z letošní přípravy. Dvě medaile z MS na kolečkových lyžích, vítězství na republikovém sprintu v Letohradu. Co pro vás tyhle výsledky znamenají v kontextu toho, co jste prožívala v minulých sezonách?
Pro mě jsou tyto výsledky velmi cenné. Samozřejmě kdokoliv nemusí brát výsledky z MS až tak úplně vážně, protože se těchto závodů nezúčastňují závodníci ze severu Evropy a alpských států. Reprezentace států, které se zúčastnily, však startovaly v téměř nejsilnějším složení. Po první stříbrné medaili jsem si říkala, že konečně stálo štěstí na mé straně a byla to náhoda, zlatá medaile však byla vydřená a svoji výkonnost jsem potvrdila. Týden na to jsem uspěla i v Letohradu. Rozhodně jsou pro mě tyto výsledky dobrým signálem, že se letní příprava ubírá správným směrem.
Na biatlon na kolečkových lyžích jsou dva pohledy. Někteří tvrdí, že tam prakticky není rozdíl a výsledky dobře ilustrují výkonnost, druzí mají za to, že jde vlastně o úplně jiný sport. Co si o tom myslíte vy?
My všichni sportovci jsme na kolečkových lyžích za celý život strávili nesčetně hodin a ujeli tisíce kilometrů. Je to součást přípravy a lyžování na kolečkových lyžích je v létě pro každého automatické. Někdo je může mít radši, někdo se celé léto těší na zimu, včetně mě. Nemyslím si, že konkrétně já bych byla lepší lyžař na kolečkových lyžích, než jsou ostatní. Je to jiné, ale v rámci letní přípravy jsou na tom všichni stejně. Koneckonců i vývoj jde stále dopředu, takže i výrobci se neustále snaží kolečkové lyžování přiblížit jízdě na sněhu. Za sebe bych kolikrát výrobcům vzkázala, že je na čase vymyslet nějaký brzdný systém! Protože jestli se něčeho v létě bojím, tak jsou to pády - jak do škarpy, tak pod kola aut.
Letos vás něco takového potkalo?
Naštěstí ne, letošní léto bylo bez pádů. Čím jsem ale starší, tím se bojím víc. Poměrně často jsem jezdila i v běžném silničním provozu, což rozhodně bezpečné není. Na silničním kole platí to samé.. Mám pocit, že řidiči absolutně nedávají pozor a jsou agresivní.
Věříte, že přichází sezona zlomu? Že se můžete vrátit na pozice, které už jste v minulosti během kariéry okusila?
Věřím. Musím věřit. Opravdu bych se zase nerada viděla nešťastná, unavená a beznadějná. Je to pro mě obrovská motivace. Každým dnem se snažím dát do tréninku maximum, ale zároveň si užívat to, že mě trénování neskutečně baví. Ráda bych si pozitivní naladění udržela i během zimy. Koneckonců, ani vrcholový sport není tak úplně o výsledcích. Výsledků sportovec dosáhne právě tehdy, když se cítí spokojený. Lehce se to říká, sama jsem dostala spoustu "psycho" rad, ale realizace trvá dlouho a každý si musí najít svoji vlastní cestu.
Jak jste spokojená se svými posledními střeleckými výkony? Cítíte progres a měnila jste něco, co se týče tréninku?
Není to špatné. Se mnou je to ale někdy složité, jakmile se cítím fyzicky dobře, lépe střílím. I v průběhu léta jsem kolikrát chodila střílet sama, abych ještě lépe poznala svoje rány a uvědomovala si, co dělám špatně. Vždycky se ale dostanu na nějakou střeleckou vlnu, která se po čase pokazí, a potom musím hledat cestu, jak se vrátit ke stabilitě. Do žádných velkých změn jsem se ale nepouštěla.
Po minulé sezoně se mluvilo o tom, že se bude systém tréninku reprezentace znovu trochu měnit, že by mělo jít víc o spojení té norské a české cesty. Jaké změny tedy pozorujete, ať už z personálního hlediska, nebo z pohledu způsobu tréninku? Co je letos jinak?
Velké změny nepozoruji. Egil přišel se svojí filozofií tréninku, kterou má rozpracovanou na více let. Každá změna vyžaduje určitý čas, proto bych loňské výsledky nehodnotila jako směrodatné. Pro mě je zcela postačující, když mám tréninkový plán, kterému důvěřuju a který plním, než abych rozebírala, co je český a co je norský systém. Vím, že Egil tréninky plánuje důsledně a v dlouhodobém časovém horizontu, takže v nich nalézám koncepci a smysl.
Už se trenér naučil o něco lépe česky?
Musíme být velice obezřetné, protože v širším kontextu Egil pochopí, o čem se bavíme, ale nerozumí nám. Někdy říká, že je vlastně rád, že "ty naše holčičí kecy" nemusí poslouchat. Je velice empatický, protože i z našeho projevu a výrazu vždycky velmi dobře odhadne, jak se zrovna cítíme, což je důležité hlavně během tréninku. Svůj slovník má ale už poměrně široký, základní fráze zvládá. Na střelnici od něj nejraději slýchám: "Pěkné rány." S jeho přízvukem to zní opravdu srdečně.
Už loni jste měla v zásobě pár vtipných historek, které vycházejí z jazykové bariéry. Co máte letos?
Nedávno nám Egil říkal, že od kluků nejčastěji slyší "vole", a od nás holek zase "Cože?". Takže nejjednodušší ho bylo naučit… "hovno se klouže", v čemž se teď opravdu vyžívá. Naše multilingvistická konverzace vždy náramně rozproudí atmosféru a výborně se při tom pobavíme.
Takže atmosféra v týmu byste i letos popsala jako ideální?
Ano. Nemám si vůbec na co stěžovat. Skoro mě mrzí, že léto uteklo tak rychle. Všechny tréninkové kempy pro mě byly něčím přínosné. Baví mě objevovat nová místa a plánovat trasy běžeckých nebo cyklistických tréninků. V létě jsem byla nadšená, když jsem se v rámci tréninku podívala na jeden z norských "must see", přírodní artefakt Kjeragbolten. Nebo když jsme měli cyklistické soustředění na Mallorce a s každým šlápnutím do pedálu jsem si připadala jak závodník Grand Tour. Čas mezi soustředěními jsem příjemně kompenzovala tréninky doma, v jilemnickém areálu nebo u Krakonoše v horách.
Světová špička před novou sezonou přišla o řadu velkých hvězd, skončila Dahlmeierová, Kuzminová, už předtím zase Dorinová-Habertová, Domračevová nebo Koukalová. Cítíte, že by konkurence nemusela být tak tvrdá, že vznikne prostor pro další biatlonistky, aby nakoukly do vyšších pater? Cítíte to i jako šanci pro vás?
Ženy samozřejmě začnou mít okolo třiceti jiné priority a sport už je nemusí tolik naplňovat, proto je normální, že se závodní pole obměňuje častěji. Ani já už nejsem nejmladší. Konkurence bude určitě vždycky silná. Je jasné, že i mladší ročníky se budou postupně drát o své pozice a vzbuzovat respekt. Za sebe můžu říci, že bych byla raději stabilní závodnicí.
Jak zatím v přípravě drží zdraví?
Musím to zaklepat. Někdy mi přijde, že mám opravdu tuhý kořínek, tak doufám, že se mi nemoci budou vyhýbat po celou zimu. Jakmile na mě ale nějaký bacil zaútočí, můžu se rozloučit téměř s celou sezonou, neumím se s nemocí nikdy dobře vypořádat. Žádné zranění mě naštěstí také v létě nelimitovalo. Na jaře mě trochu pobolívávalo koleno, ale to nejspíš jenom prvotní vyšší běžeckou zátěží.
Momentálně jste v Anterselvě, kde se v nadcházející sezoně uskuteční také její vrchol, mistrovství světa. Jaký vztah máte k této biatlonové destinaci, jak se vám v průběhu let daří bojovat s tamní nadmořskou výškou?
Letos jsme tu už podruhé na soustředění, abychom zjistili, na koho jak dané prostředí působí. Já se v tomhle bohužel znám moc dobře a vím, že nadmořská výška je moje Achillova pata. Dlouho mi trvá, než se s ní vyrovnám, prakticky až od desátého dne pobytu ve výšce jsem schopná zvládat tréninky ve větší kvalitě. V zimě je moje závodní skóre v Anterselvě 2:2. Dvakrát jsem přemohla nadmořskou výšku a zajela slušný výsledek, a dvakrát mě nadmořská výška zcela zničila. Jednou dokonce tak, že jsem závod nedokončila. Nejvíce kritický je pro mě třetí a čtvrtý den po příjezdu, což jsou většinou dny, kdy se tady každý rok závodí. Pro mě je rozhodně v tyto dny lepší mít nohy nahoře a kochat se panoramaty, abych se následující dny cítila lépe.
