Naposledy se stejný úspěch povedl před třemi lety ročníku kolem Lindy Fruhvirtové, která je teď už v první stovce dospělého žebříčku. Dá se už ve 14 letech na tenistce poznat, že to je budoucí hvězda?
Každá generace je jiná. Někdo má potenciál větší, někdo menší, ale určitě se o nich dá říct, že to je silný ročník. Už se celkem dají rozeznat některé charakterové rysy, jak která zvládá situace na kurtu a podobně. Vytušíte, jak jsou na tom fyzicky, tenisově, ale je to ještě dlouhá cesta, jsou teprve na začátku.
Váš tým tvořily Eliška Forejtková, Laura Samsonová a Alena Kovačková. Přičemž o třetí jmenované se mluví jako o největším talentu téhle generace. Souhlasíte?
Za mě jsou všechny tři holky talentované. Ája měla fantastickou sezonu, ve své kategorii prohrála jeden jediný zápas. Vyhrála i mistrovství světa, začala hrát nějaké turnaje do 18 let a dařilo se jí. Vyzdvihla bych ale i Lauru, která hrála víc turnajů pro starší, takže nemá těch vítězství tolik, ale určitě je taky hodně talentovaná.
Teď jim je sice teprve čtrnáct, ale už za pár let by klidně mohly hrát velké turnaje mezi dospělými. Jsou připravené na profesionální kariéru?
Jsou. Dneska je všechno profesionálnější, a to už od raného věku. Když jsem viděla holky jíst, byla jsem mile překvapená. Jedí spoustu zeleniny, sladkého minimum. Naopak si samy od sebe dávají ovoce, zeleninu, výživné věci. Klobouk dolů.
Ale je tu i spousta jiných lákadel, Instagram, TikTok… S tím nemají problém?
I v tomhle byly profesionální. Přesně jsem čekala, kde se ukáže důsledek téhle doby plné sociálních sítí, a ono ne. Na kurtu telefon vůbec nevytáhly. Kdyby se tak stalo, tak by telefon zase putoval zpátky, to je jasné. Kromě výjimečných situací, kdy třeba čekáte na nějakou zprávu od rodiny, ho na kurtu nechci vidět.
A mimo kurt?
Nenapadlo je to ani na týmovém obědě. A to byly kolem jiné zahraniční týmy, které měly vytažené mobily a vůbec spolu třeba u stolu nekomunikovaly. Ale naše holky ne. To je super. Když jsou spolu a společně se baví, posiluje je to jako tým.
Bývalá švédská tenisová hvězda Mats Wilander nedávno prohlásil, že Češky jsou generaci co generaci tak dobré proto, že si navzájem drží tenisovou kvalitu. Hrají proti sobě odmala v České republice a táhnou se tak společně do velkého světa. Myslíte, že to je ten hlavní důvod?
Něco na tom bude. Určitě je fajn, že spolu můžou hrát holky, které jsou pár let od sebe, hrají díky tomu kvalitní zápasy. Začíná to ale už u rodičů, kteří děti podporují, taky je tu díky práci svazu spoustu turnajů. Děti nemusí jezdit někam do zahraničí a spoustu zápasů odehrají doma. To je obrovská výhoda.
Navíc hrají rozmanitě, mezi českými tenistkami najdeme ranařky, běhavé obranářky i šikovné celodvorcové hráčky. Čím to je?
Je to dané národní tradicí a školou. V Americe se kluci a holky narodí a hrají na betonu. Takže jedou dril, učí je hrát co nejrychleji. Španělé hrají naopak hodně na antuce, pracují na kondici a trénují lifty. Češi jsou hodně šikovný národ obecně na všechny možné sporty. Hrajeme jak na antuce, tak betonu, což je znát pak na té všestrannosti. A trenéři pak rozvíjejí přednosti hráček, než aby je drtili konkrétní styl.
Sama jste byla reprezentantkou do 14 let. Vzpomenete si, co pro vás bylo nejtěžší na tom, dostat se do špičky mezi dospělými?
Nejtěžší bylo zůstat zdravý. A že já nějaká ta zranění měla. Vždycky pro mě bylo hrozně těžké se dostávat zpátky do formy prakticky od začátku. Důležité pak bylo vydržet přechod do dospělých. Je to velký rozdíl. V těch dětských kategoriích ještě dostanete pár míčů zadarmo, ale jak hrajete se staršími, víc si to musíte uhrávat a koncovky jsou těžší.
Takže je potřeba silná hlava?
Někdy zahrajete skvělý zápas, a stejně prohrajete, protože ta na druhé straně zahrála ještě líp. To není snadné překousnout. Ale vy si to nesmíte brát, poučit se z toho a pracovat dál.
A vy jste vydržela, nakonec jste to dotáhla na 25. místo v žebříčku. Co vás navzdory všem zraněním motivovalo?
Vždycky jsem tenis měla ráda a pořád ho mám moc ráda. Je to krásný sport. A bavil mě i ten pocit vítězství a soutěž s ostatními.
Andrea Sestini Hlaváčková v jednom z nedávných rozhovorů pro Aktuálně.cz přiznala, že má o mladou generaci hráček částečně i strach, protože už od útlého věku musí snášet velký fyzický i psychický tlak. Myslíte si, že se to může na holkách podepsat?
Souhlasím, je to náročnější než dřív. Všechno jde hrozně dopředu a vysoké nároky jsou kladené na opravdu malé holky. Člověk si občas ani neuvědomuje, co takhle mladé dívky zvládnou. Nesmí se to přehnat, nesmí se jim zkazit chuť do tenisu, kterou mají. V tomhle věku si rády hrají, takže musíte do tréninku přidat složky, při kterých něco trénují, ale vlastně je to hra.
Je něco, co byste sama coby tenisové dítě dělala při práci na vlastním vývoji jinak?
Já věřím na to, že každý máme v genech tak nějak napsáno, jestli máme tendenci se zranit, nebo ne. Někdo k tomu má větší sklon, někdo menší. Záleží na stavbě kostry, těla, muskulatuře. Samozřejmě je něco, co bych udělala trošku jinak, za nás se nepovažovalo tolik za nutné věnovat se třeba kompenzačním cvičením. Začít s kondiční přípravou už od dřívějšího věku, aby to nebyla extra námaha, ale zkvalitnilo by mi to přípravu pro budoucnost. Dneska je to úplně jinde.
