Jak jste prožíval triumf Jonáše Forejtka, připomnělo vám to ten váš?
Připomnělo. Je to sice 13 let, ale vzpomínky pořád jsou. Jonáš to má navíc stejné jako tehdy já, byl to můj poslední juniorský grandslam před přechodem do chlapů. Vím, že je teď dobrá generace mladých, ale žádný z nich nic velkého v singlu nevyhrál. Forejtka navíc trénuje Mertlov (Jan Mertl), s kterým jsme kamarádi, tak jsem mu hned gratuloval. Je to paráda.
Co se vám tedy ve spojitosti s rokem 2006 vybaví?
Já tam jel tehdy jak na dovolenou. New York byl vždycky mým zamilovaným městem. V té době jsem už hrál celý rok na mužském okruhu a tam jsem si to jel prostě užít. Předtím jsem hrál na chorvatském turnaji Futures. Nijak extra jsem se nepřipravoval a ono to tak někdy bývá, že když to nehrotíte, tak to přijde.
Změní se v životě mladého tenisty něco, když vyhraje takový titul?
Je to dobrá tečka za juniorskou kariérou. Nevyhraje to každý, je rozdíl vyhrát tohle a nějakou ITF 2 v Piešťanech. Trochu se zviditelníte. Jenže lidi od vás pak i víc čekají. Přijdou novináři, udělají z vás nové Berdychy, přitom to pak není úplná sranda se mezi muže prodrápat.
V čem vám tedy vyhraný grandslam pomohl?
Měl jsem pak nějakou výhodu volných karet v Česku, ze sponzorského hlediska se mě to moc netýkalo, protože naše republika je malý trh, kdybych byl Američan nebo Francouz, asi by to bylo jiné. Svaz a pan Černošek v Prostějově mi ale v tom období finančně pomohli.
Co byste tedy Jonášovi poradil, co ho na cestě mezi dospělé čeká?
On nějaké Futures už hrál a něco i vyhrál. Takže nějaký pojem o chlapském tenisu už asi má. A pokud ne on, tak Honza Mertl určitě, takže ho na to připravuje. Ale je to velký rozdíl. V juniorech hrajete proti klukům, kteří jsou v rozmezí dvou tří let od vás. V chlapech se jede od nuly, hrajete s nějakým třicetiletým mazákem, a že jste byl nadějný junior? Nikdo se tam z vás nepodělá.
Na co se musí nejvíc připravit?
Jsou rozdíly v rychlosti. Ale to už docela v ruce má, hraje svižně a chlapsky. Rozdíl je i v mentální stránce, chlapi jsou vyzrálejší, mají v nohách plno zápasů. Musíte si to ale vybojovat od začátku, abyste se dostávali na větší a větší turnaje. Hlavní je v tomhle věku zůstat zdravý. Jinak vám utečou body a je to špatné.
Už jste to nakousl, jak složitý je přechod z finančního pohledu? Přece jen za juniorský grandslamový titul nedostanete ani korunu.
Když máte tatínka milionáře, který vám řekne "tady máš milion na rok a jezdi si", tak se to zvládnout dá, ale to zažije málokdo. Bez pomoci klubu nebo manažerů je cesta vzhůru hodně těžká. Musíte platit trenéra, letenky, hotel, vybavení. Pak je samozřejmě varianta, že dostanete pár divokých karet, všechno vyhrajete, vyděláte velké prachy a dostanete se do špičky rychle. Ale to je spíš výjimka. Pokud jezdíte zatím jen po Futures, tak z nich nic nemáte. Respektive třeba tisíc dolarů, ale dva a půl přitom utratíte. Je to taková investice, o které doufáte, že se vám vrátí.
Kde vlastně byla příčina toho, že se vám nepovedlo prorazit výš než na 161. místo v žebříčku?
Po US Open jsem vyhrál stovkový challenger v Praze. Bylo mi devatenáct let a byl jsem zhruba 280. na okruhu. Nevyvíjelo se to špatně, ale pak jsem měl mononukleózu, dokonce v krvi mi našli i boreliózu. Potom přišla operace slepáku. Byl jsem mimo asi na půl roku. Pak jsem začal hrát, ale vypadly mi body za pražský turnaj, spadl jsem někam do sedmé stovky a nějakých pět šest let jsem se plácal někde mezi druhou třetí stovkou.
Takže vás zradilo zdraví?
Na tom bych to nechtěl stavět. Asi byly příčiny i v mé hře. Servis mi nepomáhal, hlava v důležitých chvílích zrovna nefungovala. Osobně si ale myslím, že třeba do stovky jsem být mohl, protože některé hráče z ní jsem porážel. Bohužel se nestalo. I o mně se psalo, že jsem nový Berdych. Ale ne každý jsme Tomáš Berdych nebo Petra Kvitová, kteří byli skoro geniální a prostřelili se vzhůru už v 18 letech. Někdo má i svůj nějaký limit.
Přitom jste ještě skoro o tři roky mladší než Tomáš Berdych, ale už jste kariéru ukončil, cítil jste, že už to lépe nepůjde?
Prodělal jsem operaci kyčle, po návratu jsem byl kolem třístého místa na žebříčku, to už toho člověk moc nevydělá, navíc to pořád pobolívalo, tak jsem toho nechal. Bylo na čase se vydat jinou cestou.
Ale nejste sám, cestu nadějných juniorů se v dospělosti nedaří dotáhnout třeba Adamu Pavláskovi nebo Jiřímu Veselému, který byl dokonce juniorskou světovou jedničkou. Čím to je?
S Jirkou teď jezdím po turnajích, jsem takový jeho "travel coach", takže moc dobře vím, o čem je řeč. Vím, jak se teď cítí. Ono to není jednoduché, všichni od něho čekali, že bude nahoře jako Berdych, když byl kdysi jednička v juniorech. Už zvládl být 35. na okruhu, takže bych ho neřadil mezi ty, kterým se to úplně nepovedlo. Nám Čechům se věčně něco nelíbí, Jirka měl v poslední době hodně zranění a začal se v tom trochu plácat. Je ale nabuzený, chce makat, já věřím, že se zase dostane zpátky. Je to jen otázka času.
Je to důkaz toho, že juniorská soutěž je úplně něco jiného než realita v ATP?
Nedá se to takhle brát. Jirka byl tehdy první na světě, Dominic Thiem z jeho generace druhý a je teď v první pětce. Se mnou byl zase mezi nejlepšími Marin Čilič, který kraloval od 14 let a taky to potvrdil. Pak tam ale bylo plno kluků, o kterých teď vůbec nevíte, že hrají tenis, protože už třeba skončili nebo jsou někde daleko v žebříčku. Pamatuju si, že s námi tenkrát hrál Ernests Gulbis, který to v šestnácti netrefil do kurtu a pak se vyšvihl, kam se vyšvihl (kdysi 10. hráč světa, pozn red.). Nedá se to všechno posuzovat podle výkonů v juniorech.
Sice si dobíráte českou náturu, ale není divu, český fanoušek je zvyklý, že domácích tenistek je ve špičce spousta. Proč jim se daří a mladíci se nedokážou prosadit?
Ptají se nás na to všude po světě, kam přijedeme. Ale vůbec vám nedokážu říct. Holek je tam ve špičce snad až moc, když to přeženu.
Určitě to není tím, jak se někdy říká, že by to měly snadnější. Taky musí dřít, musí se vypracovat pěkně od začátku, nejsou rovnou dvacáté na světě.
Sám jste v posledních letech trénoval i některé mladé tenistky. Žádné rozdíly v jejich přístupu k práci oproti klukům jste nevypozoroval?
Nepřijde mi, nevšiml jsem si. Nechci dělat chytrolína, když jsem sám ve stovce nikdy nebyl. Nevím, čím to je. Přitom ještě v naší generaci nás tam bylo plno kolem první stovky. Honzové Mertl nebo Hernych, Ivo Minář, já. Teď byli v kvalifikaci US Open asi tři lidi všehovšudy. A to Zdeněk Kolář se tam dostal jen tak tak. Každopádně všem mladým držím palce, dobře vím, jak těžká cesta je čeká.
