O takhle vyrovnaném roce se může většině tenistkám na okruhu jen zdát. Rodačka z Loun prožívá sezonu, kterou sama příliš nepamatuje. Šanci posunout se znovu na post světové jedničky sice už dvakrát promarnila, ale nebylo by velkým překvapením, kdyby na ni do konce roku ještě dosáhla. Výkyvy se jí letos vyhýbají.
Nicméně by to asi všechno klidně vyměnila za jedno zhoupnutí kyvadla směrem k výkonu, který přesahuje její osobní maxima a který by jí zaručil premiérový grandslamový titul.
Odborníci nešetří chválou jejího progresu v pohybu. S Conchitou Martínezovou stabilizovala trenérský tým a proměnila se v tenistku, které se nemusí nutně opírat jen o sílu a agresivitu. Přidala do rejstříku víc zbraní, kterými může disponovat.
Jenže, co je vám tahle militarizace platná, když přijde vrchol sezony, klíčový zápas a vy necháte veškerou munici v zásobníku.
V neděli proti Kontaové vyrobila Plíšková nevídaných devět dvojchyb. O servis se nemohla opřít tak, jak je zvyklá. Se setem a brejkem v druhém setu v zádech pustila britskou soupeřku k odvážné hře, která ji nakonec stála i zápas.
"Ona do toho šla, hrála hodně lajny, což se jí vyplatilo. S tím jsem trošku nepočítala. Někdy kazí víc, dneska kazila míň. Pojedu dál a budu čekat. Šancí mám dost a snad se to všechno jednou sejde," uvedla na pozápasové tiskové konferenci Plíšková.
V době, kdy si Evropa připomíná osmdesátileté výročí od vypuknutí "války vsedě", i česká tenistka naznačila takový soukromý tenisový sitzkrieg se svým grandslamovým snem. Ale stejně jako pro západní mocnosti v největším válečném konfliktu v dějinách by i pro Plíškovou mohla být tahle taktika cestou do pekel.
Sama přiznala, že nezvládla klíčový okamžik ve třetí sadě, kdy dvěma chybami a zkaženým podáním odevzdala soupeřce rozhodující brejk. A právě tyhle situace oddělují grandslamové šampionky od výborných tenistek, jakou Plíšková bezesporu je.
Inspiraci může najít v příbězích kolegyň, které podobně jako ona dlouho čekaly na první grandslamový zářez. Němka Angelique Kerberová se dočkala triumfu na Australian Open v 28 letech. Osud jí tehdy přivál do cesty v boji o titul snad nejtěžší překážku - Američanku Serenu Williamsovou.
"Věděla jsem, že proti ní nemůžu na nic čekat, že mi to jen tak nenechá," nechala se tehdy slyšet Kerberová, když ovládla třísetové finálové drama.
Po grandslamu dlouho mocně toužila i Rumunka Simona Halepová. Také byla světovou jedničkou bez velkého titulu a kde kdo jí to připomínal. Dočkala se teprve loni na French Open a dodnes vzpomíná na klíčový bekhend ve třetí sadě, kterým Američance Sloane Stephensové sebrala další servis, vedla 4:0 a rozhodla o vítězství.
"Vzpomněla jsem si na předchozí finále v Paříži, kdy jsem podobnou výměnu za stavu 3:3 ve třetím prohrála. Už jsem to nechtěla zažít znovu," vyprávěla Rumunka.
Pokud Plíšková chce jednu z nejcennějších trofejí zdvihnout, těžko může v 27 letech jen čekat na chvíli, až si to všechno sedne. Potřebuje v sobě najít něco, co ji pomůže ze sebe vymáčknout ještě něco víc, než je sto procent, a to v těch nejdůležitějších chvílích.
V ideálním případě by tenhle chtíč měla objevit někde v sobě. Pokud to nejde, musí přispěchat někdo zvenčí, rádce, motivátor, který jí pomůže třeba jen po čas grandslamů nastartovat na dvoutýdenní boje, dodat sebevědomí a odvahu hrát jako velká šampionka.
Kdo ví, možná by mohly pomoct častější tréninky s někdejším bouřlivákem Johnem McEnroem, se kterým si Češka zahrála i v New Yorku.
