O tomhle příběhu se moc neví a sám o něm nyní dvaatřicetiletý tenista začal mluvit až teprve před pár lety. Když mu byl osm, ocitl se velmi blízko obrovské tragédii a nechybělo moc, aby se stal také její obětí.
Byl 13. březen 1996, když rozčílený bývalý skautský vedoucí Thomas Watt Hamilton nakráčel na základku v malém skotském městečku Dunblane a v tělocvičně zastřelil 16 dětí, jejich učitelku a nakonec i sám sebe.
Jen o několik desítek metrů dál se krčil pod stolem v ředitelně malý Andy, který navštěvoval stejnou školu, stejně jako jeho starší bratr Jamie.
"Andyho třída měla jít do tělocvičny. Byli na cestě tam, když slyšeli nějaký neznámý zvuk. Najednou jeho třídu nahnali do ředitelny. Nevěděli, co se dělo, řekli jim, aby si sedli pod okna nebo pod stoly, ženy ze školní kuchyně je přiměly zpívat, aby zamaskovaly zvuk střelby," vzpomíná ve své biografii Cesta k vítězství jeho matka Judy Murrayová.
I desetiletý Jamie Murray přežil událost bez úhony, jeho třída byla v mobilní učebně vedle tělocvičny a nikoho nenapadlo, že klapavé zvuky, je střelba. To Andy byl všemu mnohem blíž, ale jak blízko byl neštěstí, se dozvěděl až později.
"V osmi letech pořádně nevíte, o co jde. Jak vážné to bylo, si začnete uvědomovat až s přibývajícími léty. Je to ale něco, o čem jsem od nástupu na tenisový okruh moc nemluvil," přiznal letos v lednu Andy Murray.
Až letos, kdy bojuje s vlastním tělem, měl čas na bilancování. "Musím říct, že město se z té tragédie vzpamatovalo dobře. Jsem moc rád, že jsem svou kariérou přispěl k tomu, že mají být místní také na co pyšní," dodal wimbledonský vítěz.
Sám moc dobře ví, jaké to je odrážet se ode dna. Prožité trauma v dětství ho nijak nepoznamenalo a dokázal se vypořádat i s řadou zranění. Když jako teenager marodil se zraněným zápěstím a několik měsíců nemohl vzít do ruky raketu, vyhrál pak brzy juniorské US Open.
Nyní, téměř patnáct let poté, prožil podobný příběh. Kvůli rok a půl dlouhé intenzivní bolesti v kyčli, se trápil na kurtu i v osobním životě. "Nemohl jsem si pořádně hrát s dětmi, kdykoli jsem se ohnul třeba obléct ponožku nebo obout botu, ucítil jsem bolest," vyprávěl ve sloupku pro BBC.
Když v lednu nedokázal fyzicky pořádně zvládnout první kolo Australian Open, věděl, že nemá na vybranou, pokud chce vykřesat, alespoň nějakou šanci na návrat, musí na operaci, kde mu dají kovovou náhradu kostního obalu a jamky.
Svěřil se do rukou uznávané specialistky Sarah Muirheadové-Allwoodové. "Vzpomínám si, jak jsem se jí jednou zeptal, jak si můžu být jistý, že je tak dobrá. Nechtěl jsem být nezdvořilý, ale prostě jsem to chtěl vědět. Ona odpověděla, že nemůžu, že to nejde. Že jí musím věřit. Byla upřímná a to se mi líbilo," uvedl.
A vyplatilo se. Necelých pět měsíců po operaci stál na trávě v Queens Clubu po boku španělského kamaráda Felician Lópeze s trofejí pro vítěze čtyřhry. "Je to na hlavu, když se zamyslím nad tím, že jsem vyhrál turnaj s kovovou věcí v boku," culil se po nedělním ceremoniálu Murray.
Správného rytíře, kterým se sám stal v květnu po získání titulu od královské rodiny, ale nějaký ten šrám nerozhází a mívá i železné brnění.
Před novináři si ovšem na tvrďáka nehrál a příliš neskrýval dojetí. "Bál jsem se, že budu ještě cítit bolest. Ale nic, byla pryč. Tohle vítězství pro mě znamená víc, než leckterá singlové výhry v mé předchozí kariéře," přiznal.
Nyní by rodák z Glasgow rád jen na Wimbledon opět jako účastník čtyřhry. A pokud najde i adekvátní partnerku, rád by se zapojil i do mixu. Dvouhru by pak zkusil nejdřív na podniku v Cincinnati nebo US Open.
"Po Wimbledonu budu mít hned několik scénářů. Hrát čtyřhru přes léto na amerických betonech a cvičit singly s kluky, nebo mít po Wimbledonu trochu delší dobu pouze na trénink. Na dvouhru ale musím být stoprocentně připravený," nechce Murray nic podcenit.
