V Prostějově jste si zahrála po boku Petry Kvitové. Jak na tu dobu vzpomínáte a bylo na ní už tehdy vidět, že to dotáhne daleko?
Já jsem se poprvé setkala s Péťou, když jsem pomalu přešla z Plzně do Prostějova. Bylo mi tenkrát necelých 15 let a Péťa už měla za sebou vítězství na Pardubické juniorce. Už tenkrát se o ní říkalo, že bude velká hráčka, a to se vyplnilo. Mně se podařilo s ní být v jednou týmu na mistrovství České republiky družstev a párkrát si s ní zatrénovat. To už bylo po jejím prvním velkém úspěchu na French Open (senzační postup do osmifinále - pozn. red.) a pamatuju si, že jsme k ní všichni vzhlíželi. Zápas jsme proti sobě nikdy nehrály.
Co bylo už odmalička její silnou stránkou?
Už tenkrát byla její velká síla v levé ruce a hlavně v pracovitosti. Stejně tak v psychice. Vzhledem k tomu, že je o dva roky starší, tak jsme se na turnajích jako soupeřky moc nepotkávaly.
Dneska je brána za nejoblíbenější hráčku na okruhu. Jaká jako teenagerka byla? Družila se v kolektivu, nebo byla spíš potichu?
S tím musím souhlasit a není žádným překvapením, že je oblíbená. Jak si ji pamatuju, tak to byla vždycky velmi pokorná a pracovitá holka. A troufám si říct, že se na tom nic nezměnilo. Je jednou z mála, komu nestoupla sláva do hlavy. Vždycky byla součástí kolektivu, ale na prvním místě byla pokaždé tvrdá práce a pak až zábava.
Sledovala jste na dálku její comeback po hrůzném zranění ruky? Věříte, že s takovou formou ještě může vyhrát grandslam?
Samozřejmě že sledovala. Myslím, že všichni fanoušci tenisu to sledovali. Tohle je věc, kterou člověk nemůže přát ani největšímu nepříteli, a já pevně věřím, že ano, že ještě může. Je to bojovnice a člověk, který si to zaslouží.
Na kontě máte také titul z ME po boku Karolíny Plíškové. Dalo se i z ní tehdy poznat, že to jednou bude světová jednička?
O sestrách Plíškových se to říkalo už tenkrát, když jim bylo 12 let, že mají velké předpoklady. I když se víc věřilo Kristýně. Ale světová jednička? Ve starších žákyních a dorostenkách se to předpokládat nedá. Každá holka se vyvíjí jinak, má to mnohem víc faktorů a zlom nastane v přechodu do ženského tenisu.
Dají se s Petrou v něčem porovnat?
To moc nejde. Každá je úplně jiná. Nejvíc je pojí jejich výška. V tom mají velikou výhodu, ale zase to může byt nevýhoda v pohybu.
Potkáváte se s českými hráčkami v Dubaji během tamního turnaje WTA?
Byla jsem se na WTA v Dubaji podívat jenom jednou. Je to těžké si najít čas. I když většinu holek v mém věku znám z ITF turnajů, tak s nikým v kontaktu nejsem. Není tam nikdo, kdo by patřil do mého nejbližšího okruhu a nejsem ten typ člověka, který by se po letech ozval, hrál si na velkou kamarádku a snažil se do té komunity dostat. Už je to hodně let a všichni kolem mají své životy a myslím si, že nikdo nestojí o nějaké zvědavce.
Vyrostla jste v Plzni, ale v dorostu si vás stáhl Prostějov. Brala jste to tehdy jako velký krok trénovat s nejlepšími?
Já už jsem s Prostějovem trošku koketovala kolem 14 let, když jsem dvakrát vyhrála Nike junior tour. To byla prestižní mezinárodní soutěž a mistrovství České republiky. Nebyla jsem tam ovšem natrvalo. Měla jsem svého trenéra a do Prostějova dojížděla příležitostně hlavně kvůli sparingům. I když já jako dítě jsem tam chtěla být natrvalo, tak rodiče byli proti. Stáli si za tím, abych střední školu dodělala v Plzni, a také se ani jeden nemohl přestěhovat se mnou. Přece jenom Prostějov není za rohem. Také tam samozřejmě šlo o dohled, který by v té době nebyl takový.
A jak se tedy vaše angažmá tam zrodilo?
Zlom přišel v 16 letech, kdy jsem vyhrála Pardubickou juniorku, pak jsem se přemístila do Prostějova natrvalo. Když se na to podívám zpětně s osobní zkušeností, tak už bych to neudělala.
Proč?
Nerada bych tento klub nějak hanila. Je právem nejlepším tenisovým klubem v Česku s prestižní reputaci. Trénují tam největší naše české hvězdy. I já sama jsem měla skvělé tenisové podmínky, od trenérů přes prostředí, fyzioterapeuty, maséry, kondiční trenéry.
V čem byl tedy problém?
Alespoň u mě byl problém ten, že člověk byl od 15 let bez dohledu. Pokud nemá možnost, aby se s ním přestěhovala rodina, a pokud nejste hvězda a nemáte takovou výkonnost, jako třeba měli Petra Kvitová, Tomáš Berdych a Lucie Šafářová, kteří měli kolem sebe svůj osobní tým, tak o vás taková péče o není. Ale tím nechci samozřejmě říct, že by to byla jejich chyba. Byla to volba moje a mojí rodiny. Vidím v tom samozřejmě i mnoho pozitiv, ale zpětně bych už do toho nešla. Vydala bych se jinou cestou.
Nicméně vyhrála jste Pardubickou juniorku, kde zazářily ty největší pozdější české hvězdy. Co se stalo, že jste se v dalších letech do té absolutní špičky nedotáhla?
Pamatuju si, že po Pardubické juniorce byla velká euforie. Byla jsem vyhlášena talentem roku a s tím také přišel velký tlak a velká očekávání. Následovaly nějaké porážky a člověk si už tak nevěřil. A abych byla upřímná, i teď po těch letech, co se člověk hrabe mrtvému v zadnici, si samozřejmě uvědomuje, že měl být pracovitější. Nerada bych také zapomněla na jednu zásadní věc, o které se moc nemluví. Tenis je individuální sport, kde veškeré náklady musíte hradit sami. A není to žádná levná záležitost. Pokud vaši rodiče nejsou milionáři nebo nemáte sponzora, tak nemáte šanci se prosadit.
Kdy jste si uvědomila, že raději s kariérou tenistky skončíte?
Na ten den si vzpomínám úplně přesně. Bylo mi skoro 21, stála jsem v kuchyni a vařila jsem večeři. Bohužel mi něco chybělo a bylo potřeba zajít do obchodu. Ale abych na tu ingredienci měla, musela jsem si peníze půjčit. V ten moment jsem si řekla dost. Že už jsem dost stará na to, abych nebyla finančně závislá na svém okolí. Samozřejmě mě to mrzí dodnes, tenis mi chybí, ale to je život. Musíme hrát s kartami, které nám rozdá.
Teď se věnujete trénování, a to dokonce v Dubaji. Jak jste se k tomu dostala?
U tenisu jsem samozřejmě chtěla vždycky zůstat, nedokážu si představit, že bych byla v úplně jiném oboru. Musím říct, že jsem tenkrát měla asi víc štěstí než rozumu. Zaregistrovala jsem se na tenisových stránkách, kde jsou nabídky pozic z celého světa. Ze začátku byla mým cílem Austrálie nebo Nový Zéland, ale tam bylo velmi těžké se dostat. Stejně tak hrála roli vzdálenost. Pak mě napadla Dubaj. Odpověděla jsem na pár inzerátů a během dvou týdnů jsem věděla, že odlétám. Dnes je tomu už čtyři a půl roku.
Co přesně je vaší náplní práce?
Jsem trenérkou všech věkových kategorii v jednom malém tenisovém klubu. Je tu příjemná rodinná atmosféra, ale ráda bych se do budoucna posunula dál. Není tady taková výkonnost hráčů jako jinde na světě. Mají to spíš jako tenisový kroužek než vidinu velkého tenisu. Ale za tuhle zkušenost jsem ráda. Člověk žije v jiné kultuře, potká hodně zajímavých lidi z celého světa.
