Praha - Během loňské sezony se nenašlo příliš lidí, kteří věřili, že se Roger Federer a Rafael Nadal ještě vrátí na absolutní tenisové výsluní.
Upřímně řečeno, především u prvně jmenovaného, o čtyři roky staršího z obou legend, to vskutku příliš reálně nevypadalo. U teprve jednatřicetiletého Španěla, jemuž nicméně lékaři kvůli náročnému stylu hry předpovídali konečnou právě někdy v tomto období, ostatně také ne.
Při zpětném pohledu ale vyznívá letošní tenisová revoluce poměrně logicky. Na jedné straně se mohou používat vzletné fráze o zázracích a vzpouře veteránů, nic nadpozemského v tom ale nehledejme.
Rafa i Roger jsou lidé z masa a kostí. A jako takoví potřebovali chvíli klidu, potřebovali odstup, odpočinek a v neposlední řadě nový start. Už bez zbytečného stresu a s o něco menší pozorností veřejnosti. Potřebovali doléčit všechny letité a stále se vracející šrámy a v klidu se postavit nové výzvě.
Museli udělat něco, co v zásadě odporuje jejich auře srdnatých bojovníků. Učinili těžká rozhodnutí. Dali si pauzu, nesnažili se o návrat v nejrychlejším možném termínu. Vzdali každodenní únavný boj o fiftýny, gemy, sety, zápasy a body.
Rezignovali na honbu za každou cenu a v každý okamžik být tím nejlepším. Přestali snít o tom, že budou v žebříčku nahánět Andyho Murrayho a Novaka Djokoviče. A přesně v tu chvíli, kdy toto rozhodnutí učinili, se paradoxně stali znovu konkurenceschopnými.
Mezitím se u dvou králů současného tenisu udál pravý opak. V roce 2016 Srb s Britem předváděli divokou válku o světový trůn. Právě tu, které se Nadal s Federerem odmítli účastnit. Jako prvnímu došly síly bělehradskému rodákovi a válku prohrál.
Dozvuky nelítostného boje, jenž byl enormně náročný jak po fyzické, tak po psychické stránce, ale záhy dostihly i nového vládce. Murray je letos na kurtech stínem muže, jenž vloni zaznamenal úžasných 80 vítězství a jen 10 porážek. Nyní, zhruba v polovině tenisové sezony, má ve statistikách 17 výher a 7 proher.
Zajímavé je z tohoto pohledu především pořadí podle počtu bodů, které tenisté obdrželi jen v roce 2017. Neochvějně mu vévodí Rafael Nadal s Rogerem Federerem. Následují Rakušan Dominic Thiem, Belgičan David Goffin, Švýcar Stan Wawrinka, Bulhar Grigor Dimitrov, Španěl Pablo Careňo-Busta a Francouz Jo-Wilfied Tsonga.
Murrayho nenajdeme ani v první desítce, je jedenáctý. A Djokovič je na tom ještě o dost hůř, patří mu až šestnáctá pozice.
Jakkoli jsou tyto příčky pro dva nejlepší tenisty světového žebříčku nedůstojné, rozhodně nemusejí znamenat nic fatálního vzhledem k jejich famózně rozjetým kariérám. Inspiraci mohou hledat právě u Federera a Nadala. Také ta mladší polovina takzvané "velké čtyřky" už totiž stárne.
Murray slaví třicetiny v pondělí, Djokoviče to samé jubileum čeká přesně za týden. Když najdou svůj vnitřní klid, jistě se i jejich tenisové výkony vrátí do stejných kolejí.
Velmi dobře to vyjádřil bývalý španělský tenista Alex Corretja. "Každý je překvapen tím, že se Roger a Rafa vrátili, ale klíčem bylo, že dokázali zastavit. Když jste tak dobří každý rok po tak dlouhou dobu, logicky si to pak vybere svou daň. To, co dokázali, prakticky nebylo lidské," prohlásil Španěl, který se coby odborník prezentuje na obrazovkách televizní stanice Eurosport.
"V momentě, kdy byli schopni zastavit se, osvěžit své tělo i mysl, našli znovu sílu. Andy teď tuhle sílu postrádá, Novak to má podobně. Ačkoli hrají méně zápasů, opravdu nemají tu správnou mentální svěžest," dodal Corretja.
Murrayho a Djokoviče sžírá psychika. Oba byli loni totálně zapálení pro věc, na kurtu se měnili v bouřící živly. Srb byl schopen ze sebe ve vzteku servat triko, rozmlátit spoustu raket, hádat se s rozhodčími. Skot zase chrlil ze svých úst vodopád nadávek, pokud se náhodou zrovna nedařilo. Teď je to jiné.
Oba tenisté působí odevzdaně. Djokovič se spokojí s pár výhrami, mluví o úspěchu a postupné cestě zpět k růžovým zítřkům. Už mu ale nedochází, že právě tím přichází o svůj typický spirit. O to, co ho dovedlo až na vrchol. Murrayho přístup působí podobně.
Nikdo neříká, že to v případě natolik temperamentních hráčů nepůjde bez nadávek a řekněme motivačního vzteku. V současném rozpoložení se ale rychlý návrat formy jak u Murrayho, tak u Djokoviče jeví jako krajně nepravděpodobný.
