Za rohem je další grandslam sezony. Tentokrát v Paříži. A po opravdu dlouhé době se na něm vůbec nic nečeká od českých tenistek. Přitom v posledních letech tu nemáme vůbec špatnou bilanci.
Bára Krejčíková tu slavila titul, Linda Nosková ten juniorský, Kája Muchová i Markéta Vondroušová tu byly ve finále.
Jenže holky jsou zdecimované zraněními, na antuce toho letos moc neodehrály. Kdo není ve zdravotní, tak je v herní krizi.
Pravda je, že jsme všichni namlsaní nedávnými sezonami. Ať už byly holky v jakémkoli rozpoložení, některá z nich se utrhla a ten grandslam vyhrála. Muška je vždycky přes půl sezony zraněná a pak hraje semifinále US Open a podobně.
Kvůli úspěchům posledních let se ale trochu pozapomnělo na to, že těmhle všem holkám, které to poslední roky táhly a sbíraly úspěch za úspěchem, se věk překlopil přes 25, nebo už se dokonce blíží třicítka. Za sebou mají deset a víc let v profi tenisu, který je ohromně fyzicky náročný a bere si svou daň.
Pak je pět let generační díra. Chybí holky, kterým by teď bylo třeba 22, 23, 24, které by teď měly ve špičce doplňovat ty starší a zkušenější, kterým už se kupí zranění. Z těch mladších je až dvacetiletá Linda Nosková, která se pořád vyvíjí a pořád ještě hledá herní stabilitu.
Takovým lakmusovým papírkem českého juniorského tenisu vždycky bývá Pardubická juniorka, domácí šampionát staršího dorostu, který kdo vyhraje, platí většinou za velký talent, jenž to dotáhne daleko.
Vyhrály to ty největší hvězdy českého tenisu včetně Martiny Navrátilové, Petry Kvitové nebo Tomáše Berdycha.
A když se podíváte do období mezi vítězkami Karolínou Muchovou v roce 2014 a Lindou Fruhvirtovou v roce 2019, není tam příliš jmen, která by vám něco říkala.
Sabina Machalová, Michaela Bayerlová, Johana Marková, Darja Viďmanová, všechno holky, které to dotáhly třeba do třetí čtvrté stovky, některé se rozhodly třeba dát přednost škole.
A tím pádem je tam teď díra a teprve čekáme, jak se to vyvrbí se sestrami Fruhvirtovými, Terezou Valentovou, Sárou Bejlek a dalšími teenagerkami.
Menšík? Do konce roku bude v top 15
U chlapů je to ale růžovější. Jakub Menšík je historicky nejmladší Čech v první dvacítce žebříčku, to mi přijde úplně neskutečné. Nečekal bych, že se mezi elitu dostane takhle rychle. Samozřejmě Miami mu přineslo haldu bodů, další cíl byl jasný, ale že to zvládne už na antuce, to klobouk dolů.
Je pravda, že na jaře a v létě neobhajuje příliš bodů. Loni touhle dobou maturoval, měl jiné starosti, ale i tak je ten progres obrovský. Vzhledem k tomu, že až do podzimu mu bodů moc nepadá, hádám, že bude na konci roku do top 15.
Hlavně ukázal, že i na antuce by mu to mohlo jít. Samozřejmě statistika, za kterou jsme ho chválili v Miami, kde vyhrál každý z tiebreaků, šla na nejpomalejší antuce v Římě dolů. Na oranžové drti po americkém titulu prohrál čtyři ze sedmi zkrácených her, Hubertovi Hurkaczovi daroval mečbol dokonce dvojchybou.
Ale to neznamená, že by neplatilo to, co jsme všichni říkali po jeho triumfu v Americe. Tiebreak čas od času prohrají i hvězdy z top desítky, zvlášť když je to jako v případě Menši o jednom dvou míčích.
Já bych spíš poukázal na to, že se potvrzuje, že z těch všech českých kluků má momentálně nejlepší hru na současný tenis. Povrchy se neustále zpomalují, aby bylo co nejvíc výměn, ale Kubovi píše podání i na antuce. Navíc se i přes svou výšku skvěle pohybuje, výborně se klouže a je šikovný.
Při vší úctě k Tomášovi Macháčovi, který je hodně talentovaný hračička, ale se svou postavou nebude nikdy tak dominantní na servisu. Jirka Lehečka má sice servis výborný, ale trápí se asi trochu i s hlavou, tolik si nevěří, má za sebou sérii porážek, potřebuje se nejdřív nějak chytit.
Kopřiva inspirací pro všechny dříče
Kdo má ale na antuce skvělou fazónu, to je Víťa Kopřiva. V Římě zažil životní jízdu, když z kvalifikace došel až do třetího kola a vypadl s Jackem Draperem.
Nedávno jsme oslavovali Víťův posun do první stovky a teď už je 85. Asi nikomu nepřeju víc takový úspěch než právě jemu.
Moc dobře ho znám z Prostějova. Je to lidsky super kluk. Dodnes si vzpomínám, jak jsem hrál jeden ze svých posledních turnajů kariéry v Turecku a on tam získal první bod ATP. Byl tam tehdy s tatínkem a přiťukli jsme si tam na jeho první úspěch.
Na druhou stranu, mám ho rád, ale kdybyste mi tehdy někdo řekli, že to ten kluk dotáhne do první stovky, nevěřil bych. Nikdy to nebyl takový ten zázračný junior, o kterém by se říkalo, že to je "nový Berdych".
On to má ohromně vydřené, je to pracant, který to všechno odmakal v tréninku s Jaroslavem Pospíšilem, který za to také zaslouží velký kredit. Je za tím spousta hitů na trénincích, fyzická dřina, která bolí, ale co vím, Víťa si nikdy nestěžoval.
Je skvělým příkladem pro všechny kluky, kteří o sobě vědí, že nemají úplně přehršel talentu, ale poctivou prací se můžou mezi tu elitu dostat.
Ve 27 letech má teď výborný bekhend po čáře, což je jeden z nejtěžších úderů vůbec, zlepšil i forhend a podává stabilní výkony. Za mě může být brzy někde kolem padesátky, hráčů jako on je tam na těch místech spousta. Má na to.
Zvedne se někdejší český talent?
Fanouškům se o víkendu připomněl i Jonáš Forejtek, vítěz juniorky US Open 2019, vyhrál dokonce double na turnaji z kategorie Futures v Srbsku. Tedy jak singl, tak čtyřhru.
To je ale celkově spíš smutný příběh. Kluk, od kterého se hodně čekalo, když vyhrál juniorský grandslam, pak klíčový zápas v Davis Cupu v Bosně. Pamatuju si, když jsem ho tehdy viděl, moc se mi líbil, jaký má forhend a jak servíruje.
Uplynulo asi pět let, zahlédl jsem ho hrát loni na podzim a najednou technicky hraje jinak, úderově se hledá a něco je špatně.
Čím to je? Co vím, vystřídal snad pět šest trenérů, každý mu asi řekl něco a teď se v tom plácá. Do toho jezdil do jedné německé akademie, šťourali se mu v technice a výsledkem je, že byl věčně zraněný. Když se vrátil, pořádně nevěděl, jak se k těm úderům postavit, měl v tom zmatek. A to se s ním tak nějak táhne.
Tak snad je tohle první pozitivní zpráva po dlouhé době, odehrál nějaké zápasy bez zranění. Pořád je mu 24 let, generace Jirky Lehečky, se kterým vyhrál juniorský debl na Wimbledonu, snad se odrazí k lepší kariéře.
Ale dobře to znám. Taky jsem vyhrál juniorku US Open, očekávání byla velká, ale když každou chvíli stojíte kvůli zranění, máte to i v hlavě, nevěříte si a posuny se dělají těžko.
Abychom nezůstali jen u českých vod, tématem posledních dnů je i rozpad hvězdné spolupráce Srba Novaka Djokoviče s někdejším rivalem Britem Andym Murraym.
V médiích to má samozřejmě zvuk, já si myslím, že to vzali v pohodě. Kdo ví, jak to měli postavené? Pro oba to asi byla hlavně zkouška. Pro Djokoviče asi další cesta, jak najít motivaci do zbytku kariéry. Mít vedle sebe kamaráda z okruhu, který mu řekne svůj pohled na věc. Ale oba mají rodiny, možná nebyl prostor tolik cestovat z turnaje na turnaj.
Srb teď nemá úplně formu, byl zraněný, v Paříži bych od něho asi upřímně velké zázraky nečekal. Přece jen toho na antuce teď moc neodehrál, větší šance asi bude mít na Wimbledonu.
I když hráče jeho typu nemůžete odepsat nikdy. V minulosti to bylo i u Rafy Nadala, jak ho bolela kolena, půl roku nehrál a pak z fleku vyhrál Australian Open.
Dušan Lojda
- 8. března 1988 v Ivančicích
- bývalý profesionální tenista (161. místo na ATP)
- vítěz juniorky US Open 2006
- na kontě má celkem 19 titulů na podnicích challenger a ITF
- nyní trénuje tenistu Jana Jermáře, dříve spolupracoval například s Jiřím Veselým
