Zanedlouho dvacetiletá Keninová je od svých pěti let, kdy vzala raketu poprvé do ruky, vychovávána v jasné záři reflektorů coby nezpochybnitelná budoucí superstar.
Collinsová, jež v prosinci oslaví pětadvacáté narozeniny, naopak s profesionální tenisovou kariérou nikdy tak úplně nepočítala.
Dívka ze St. Petersburgu se přesto může pyšnit jedním z nejrychlejších průniků do světové špičky, jaký svět tenisu pamatuje. Letošní sezonu zahajovala Collinsová na 160. místě světového žebříčku, nyní u jejího jména svítí pořadové číslo 36.
Za necelý rok udělala Američanka těžko uvěřitelný progres, který ještě vynikne při vzpomínce na lednové třetí kolo kvalifikace Australian Open. V Melbourne tehdy Collinsová za 45 minut podlehla Češce Denise Allertové drtivě 0:6, 1:6.
O pouhých deset měsíců později se postaví na kurt znovu proti české tenistce, ovšem o poznání slavnější, v pozici překvapivé americké národní jedničky ve finále Fed Cupu.
"Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, přišlo by mi to hodně bláznivé. Jsem pyšná na to, jaký jsem měla rok. A jsem moc šťastná, že tu můžu být a reprezentovat Spojené státy," tetelí se blahem Collinsová.
Tenis jako priorita v jejím srdci konečně zvítězil. Ale neměl to jednoduché.
Zatímco pro Keninovou byl jasným osudem a už v šesti letech jí udíleli rady třeba John McEnroe nebo Anna Kurnikovová, Collinsová si ve volném čase chodila zahrát o zeď na veřejné kurty.
Tenis vždy milovala, ale i v pozdějším věku se soustředila více na své vzdělání. Chtěla studovat práva. Ještě nedávno tvrdila: "Občas si říkám, jestli je tenis tím, co chci opravdu v životě dělat. Zajímám se o spoustu jiných věcí. Nechci být závislá jen na tenisu." I to byl důvod, proč v roce 2014 odmítla stát se profesionálkou a raději dokončila školu.
Vystudovanou právničkou nakonec není, pyšní se ale titulem z mediálních studií.
V mládí nezažila žádné tenisové akademie, žádné nákladné cestování na turnaje po celém světě. Ještě jako juniorka hrála jen ve Spojených státech. "Má rodina je z nižší střední třídy. Neměli jsme tolik peněz," vzpomíná.
Věčné rozhodování o tom, jestli s tenisem pokračovat a jak vážně ho vlastně brát se nakonec vyřešilo samo. Collinsová zjistila, že bez něj nemůže žít.
"Stačí, že nejsem jeden den na kurtu, a chybí mi to, nudím se. Úplně cítím, jak mě tenis volá," svěřuje se v rozhovorech.
Odměna za vytrvalost nepřišla hned, o to ale byla sladší. Přišla letos na tradičních březnových tenisových svátcích v Indian Wells a Miami. V Kalifornii nejprve Collinsová startující na divokou kartu uhrála zcela nečekaně tři kola a blýskla se skalpem slavné krajanky Madison Keysové.
O pár dní později na Floridě to bylo ještě mnohem slavnější. Collinsová v Crandon Parku vyhrála sedm zápasů v řadě a přes kvalifikaci došla až do semifinále. Její jméno najednou znala celá tenisová planeta.
Američanka zlomila tabu. Stala se první tenistkou v historii turnaje, která z kvalifikace došla až do boje o finále. V něm sice podlehla Lotyšce Jeleně Ostapenkové, na jejím prudkém vzestupu to ale nemohlo nic změnit. Collinsová ve čtvrtfinále povolila jen pět her legendární Venus Williamsové.
Svůj vlastní dětský idol shodou okolností potkala v šatně před začátkem turnaje a pak třesoucím se hlasem popisovala: "Bylo neuvěřitelné sedět v jedné místnosti a dýchat stejný vzduch jako ona".
O pár dní později po své životní výhře už mluvila úplně jinak. Z vyjukané dívky se stala sebevědomím a cílevědomostí nabitá bojovnice. "Upřímně, užila jsem si to na vteřinu, pak už jsem začala myslet na to, co musím udělat, abych zvládla i další zápas," tvrdila tehdy.
S nadsázkou řečeno, mentálně se na vítěznou vlnu naladila přes noc.
Ten rozdíl okamžitě poznal i její trenér, Pat Harrison: "Teď věřím, že má um, sílu i touhu jednou vyhrávat grandslamy."
Ještě předtím ale může vyhrát Fed Cup. Americký tým na ni o víkendu v O2 aréně bude hodně spoléhat.
