reklama
 
 

Nesnesitelná muka a černé myšlenky jsou pryč. Šafránek chce v Ostravě zažít vrchol

21. 4. 2019 7:33
Déle než 16 let je kvůli nehodě v práci na vozíku. Všechny útrapy snášel Zdeněk Šafránek statečně, dlouhá léta navíc působí jako kapitán národní týmu v para hokeji. Přesto ho zákeřné zdravotní potíže a otevřená rána na hýždích v minulém roce dohnaly až k myšlenkám o sebevraždě. I díky vlně solidarity se dočkal nutné operace, zotavil se a vrátil na led. Na domácím MS, které začne za týden v Ostravě, plánuje rozlučku s reprezentační kariérou.

MS para hokejistů v Ostravě začíná za šest dní. Už cítíte určité chvění a nervozitu?

To cítím vždycky hlavně v kabině před zápasem, teď ještě ne. Ale moc se těším, mám dobrý pocit z posledního soustředění v Nymburce, příprava vrcholí.

Jaký je váš stav po fyzické stránce? Celý předchozí rok vás sužovaly problémy s proleženinami a zánětem na hýždích, v říjnu jste byl na operaci.

Momentálně jsem na tom velmi dobře, cítím se perfektně připravený. Nastolil jsem si jídelníček, opravdu jedu ve zdravém a je mi dobře.

Jak dopadla říjnová operace, na kterou jste dlouho čekal?

Operace dopadla na jedničku. Na druhou stranu nikdo mi nezaručí, že se to časem nevrátí. Problémy jsem měl kvůli zánětu, vznikala mi na hýždích otevřená rána. Jenže jsem riziková skupina, co se týče zánětu močového měchýře, a řekli mi, že existuje pravděpodobnost, že se mi ty problémy vrátí.

Při operaci vám doktoři laicky řečeno zalátali ránu na hýždích?

Museli tu díru vyčistit a dostat se na čistou tkáň. U kolene mi uřízli kus svalu, a ten vložili na dané místo, protáhli ho kolem stehenní kosti až do hýždě, kde ho napojili na zdravé svaly. Stáhli kůži k sobě, sešili to a čekalo se, až mi to sroste a jestli to bude držet. A vypadá to dobře, drží to.

Takže přišla úleva po nejtěžších stavech, při kterých jste myslel i na sebevraždu?

Stoprocentně. Nejsou žádné bolesti, cítím se opravdu perfektně.

Před operací jste měl křeče takřka při každém pohybu a spal ani ne v hodinových intervalech. Tyto problémy vymizely?

Ano, už spávám celou noc. Večer si jdu lehnout a probudím se ráno. Bolesti i křeče jsou pryč, spí se mi dobře a celkově je ten stav mnohem lepší.

Jak moc vám pomohl článek na stránce Příběhy lidí, kde jste o svém problému informoval v obsáhlém rozhovoru? Do té doby jste nemohl najít správné doktory?

Doktorů bylo kolem mě pořád dost, ale nenašel se nikdo, kdo by tu operaci chtěl udělat. Byl jsem neustále odmítán. Až když vyšel ten článek, doktoři se prakticky předháněli, kdo mě bude operovat.

Čtenáři vám mohli přispět penězi. Kolik se jich vybralo?

Nasbíraly se skoro dva miliony korun. Ani se nedá slovy popsat, jaký pocit jsem měl z toho, že se národ semkl a dokázal mi pomoct. Ten článek ale nebyl o penězích, vyšel, aby se zlepšila zdravotní podpora a abych našel adekvátního doktora. Lidé potom začali volat redaktorce, jestli by bylo možné někam přispět, a tak tam vložila číslo účtu a vytvořila formu sbírky. Lidé začali posílat, i když článek nebyl na výběr peněz původně vůbec zaměřen.

Jak se po takových problémech člověku vrací ke sportu? Měl jste jasno, že si chcete ještě někdy zahrát para hokej?

Musím říct, že jsem takovou představu vůbec neměl. Strašně jsem se chtěl vrátit, ale ta nemoc mě sužovala tak moc, že jsem nad tím ani pořádně nepřemýšlel. Nevěřil jsem tomu, neviděl jsem vidinu ničeho dobrého. Ale když jsem odcházel z nemocnice a všechno se mi zahojilo, přemýšlel jsem, kdy začnu cvičit a zapojím se do přípravy. Začal jsem v lednu, v únoru jsem šel na led a od března jsem v plnohodnotné přípravě s reprezentací.

Říkal jste, že doktoři pořádně nevědí, jestli vám para hokej škodí, nebo pomáhá. Co myslíte vy?

Doktoři v tom jdou proti sobě. Někteří říkají, že při sportu se rozpumpuje krev a více se prokrvují ty problémové partie, nohy a zadek. Jiní řeknou, že když sedím na sledgi, ubližuje mi to. Na druhé straně při kontrolách na sezení mi vycházelo, že mám posed na sledgi i na vozíku z 90 procent správný, že z toho mi otlaky nevznikají. Dost doktorů mi pak potvrdilo, že problémy vznikají kvůli zánětu močového měchýře, který propouští moč do krve. Zánět se dostane do postižené části těla, v mém případě zadku, začne to bublat v kosti, jde to ven a vzniká díra.

Berete MS v para hokeji na domácí půdě jako příležitost ke zviditelnění svého sportu a získání větší podpory ze strany Českého hokeje?

Je pravda, že ze sta lidí by jich para hokej asi moc neznalo. Média se o nás moc nezajímají, za 15 let, co hraju, byl snad jen jednou přímý přenos české ligy v para hokeji v televizi. Na jednu stranu to chápu, ale mrzí mě to. Podpora od svazu se směrem k MS v Ostravě zlepšila. Chceme předvést co nejlepší výsledek, svaz se zapojil už více.

Motivují vás velké akce jako MS nebo paralympiáda také z tohoto důvodu? Že vás může v televizi vidět více lidí a váš sport se v Česku může posunout?

Co se týče mě, beru to teď jako závazek vůči lidem, kteří mi pomohli. Chci jim ukázat, že jsem se dostal, kam jsem potřeboval, a jsem zpátky. Chci ukázat lidem, kteří mi pomohli finančně, psychicky nebo radou, že hokej hrát umím.

Semkl se před šampionátem více i národní tým? Dříve jste mluvil o malé zodpovědnosti některých hráčů při přípravě.

Když do toho trochu vstoupil svaz a přidal peníze na platy hráčů, kluci začali fungovat lépe. Máme teď asi 75procentní účast na soustředěních, večerní tréninky absolvují skoro všichni. Herně i kvalitativně jsme na jiné úrovni než dříve, máme nabrusleno a jsme v pohodě.

Jaký výsledek v Ostravě byste brali?

Budeme se samozřejmě rvát o co nejlepší výsledek. Pozměnil se systém hraní, jsme ve slabší ze dvou čtyřčlenných skupin a semifinále nebudeme mít jisté, ani pokud bychom ji vyhráli. Musíme skončit do druhého místa a připravit se na boj o semifinále proti soupeři z první skupiny. Nicméně už v té naší to bude velmi náročné. O soupeřích Japonsku, Švédsku a Itálii nevíme, jak přesně trénují, ale je to světová špička.

MS se do Ostravy vrací po deseti letech. Jaké máte vzpomínky na šampionát v roce 2009?

Když pominu paralympiády, Ostrava byla organizačně i atmosférou top. Herně to třeba nebylo úplně špičkové (Češi skončili pátí, pozn. red.), ale chodilo hodně lidí. Jednou zavřeli i celou směnu v automobilce a poslali ji na fandění. Byla to pecka.

Pro vás to bude definitivní loučení s reprezentací?

Bude to stoprocentní konec. Chci se konečně začít věnovat rodině a fungovat jako táta a manžel. V reprezentaci skončím, para hokej bych chtěl hrát dál na klubové úrovni a věnovat se mu jen okrajově.

Bude to tak podle vás u více členů týmu? Už dlouho jste pohromadě.

Já jsem pomalu jeden z nejmladších. Sice tam máme třiadvacetiletého kluka, ale většina nás je kolem 35 nebo 37 let. Myslím, že zhruba další tři lidé budou u nároďáku končit. Někdo kvůli věku, někdo kvůli rodině, i když definitivní rozhodnutí zatím zaznělo jen ode mě.

Takže s výjimkou paralympiád půjde o vrcholnou akci pro vaši partu?

Ano, dalo by se to tak říct.

autor: Ondřej Zoubek | 21. 4. 2019 7:33

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama