V jaké roli jste přijel na mistrovství světa do Ostravy?
Parahokej už rok nehraju, jsem na to starý. Ale na šampionátu budu, jedu si vyzkoušet novou roli, a to spolukomentování v České televizi.
Jak se těšíte, že divákům budete moct představit svůj sport?
Moc se na to těším. Robert Záruba byl také rád, že přispěju svými zkušenostmi, za ty roky něco o parahokeji vím. Pokusím se vnést pohled hráče, který by mohl být jiný a pro diváka nový. Mám rád výzvy a věřím, že ze sebe před národem neudělám úplného pitomce. (smích)
Před dvěma lety na MS také v Ostravě jste ještě byl na soupisce, ale nastoupil jste jen na chvilku v závěru duelu o bronz proti Koreji, že?
Byla to smůla. Měsíc před MS jsem se dost vážně zranil v přípravném zápase. Zůstal jsem členem týmu, ale na led jsem si vjel jen na chvilku. Potěšilo mě to i tak, před tím plným publikem to byla krása.
Potom jste se rozhodl skončit kvůli věku?
Řekl jsem si, že na mezinárodní úroveň už nemám. Na naši ligu bych možná ještě měl, ale v 56 letech už nemám sám sobě ani ostatním co dokazovat. Sedmnáct sezon stačilo, nemám zapotřebí se nechat otloukat mladýma klukama. Rychlostně bych jim nestačil, vychutnávali by si mě. Místo toho dělám u nás v Karlových Varech trenéra.
Jak jste se vyrovnával se svým úrazem, když jste v 31 letech přišel po srážce s vlakem o obě nohy?
Jsem člověk, který bere život takový, jaký je. Samozřejmě je to šok, když se vám něco takového stane. Ale nějak jsem se s tím srovnal, prostě to přišlo. Postupně jsem v tom našel, že něco nového začíná. Nebyl jsem hned "free" a "happy", ale můj život nabral nový směr.
Pomohl vám i sport, byť s parahokejem jste začal až po sedmi letech?
Určitě. Bydlím na malém městě a vozíčkáři tady moc možností nemají. Hledal jsem různé cesty, zkoušel jsem lukostřelbu, atletiku, pinčes. To mi ale nic moc neříkalo, v roce 1998 jsem se pak zamiloval do parahokeje, který jsem viděl na paralympiádě v Naganu. V Čechách vznikl až v roce 2000, o tři roky později jsme založili klub ve Varech. A tak to začalo.
Předtím jste se hokeji věnoval?
Bavil mě, ale hrál jsem ho maximálně na rybníce. Ono stejně parahokej je potom úplně něco jiného. Když k nám do klubu přijdou noví kluci, říkáme jim, ať zapomenou na hokej, že se nejdříve musí naučit na saních bruslit. Až potom mohou zapojit hokejovou hlavu.
Jaké největší zážitky máte za těch sedmnáct let v reprezentaci?
Je jich spousta, těžko vybírat. Určitě první paralympiáda nebo první MS v Americe, kde bylo naše zahájení před zápasem NHL, tuším Boston proti Torontu. Pokud mám vybrat jedno, tak paralympiáda ve Vancouveru, to bylo skvělé. Jednomu kamarádovi jsem při začátcích s parahokejem říkal, že do roka jsem v reprezentaci. A stihl jsem to za půl roku. (úsměv)
Takže vystupují spíše takové zážitky, kdy na parahokej přišlo hodně lidí a užili jste si atmosféru, jakou mívají hokejisté?
Určitě. Právě ve Vancouveru jsme poprvé hráli před plným domem, jinak není parahokej moc navštěvovaný. Třeba na finále MS v Americe mezi USA a Kanadou přijde jen osm stovek lidí. Ostrava před dvěma lety ale jasně ukázala, že když se udělá dobrá propagace, lidé přijdou.
Ale i tak to pro vás musel být před dvěma lety v Ostravě šok, když chodila plná Ostravar Aréna, ne?
Byl to šok i pro pořadatele. Byly tam vstupenky na celý den, ne pouze na jeden zápas. V první den bylo v hale na úvodní zápas třeba pět set lidí a sami pořadatelé měli strach, aby na naše české utkání večer vůbec někdo přišel. Na druhý zápas přišlo třeba 1500 diváků a na naše rozbruslení už to byly davy. Pořadatelé museli otvírat další tribuny, navíc měli jen jedno okénko na prodej lístků. Nestíhali, tak pouštěli fanoušky i bez placení a lidé si vstupenky dokupovali po utkání. To byla solidarita a neskutečná emoce s tím týmem. Úžasné.
Ostrava 2019 pomohla českému parahokeji s rozvojem obecně, že? Sport se zpropagoval a reprezentace má teď lepší podmínky.
Stoprocentně. Dostalo se to mezi lidi i mezi velké firmy, které mohou pomoct. Nabalilo se spoustu nových hráčů, což bylo potřeba. Už jsme tam hodně stárli. Pomohla tomu atmosféra, Česká televize. Teď jsou kluci profesionálové a mohou se připravovat, kdežto ostatní týmy snad vůbec netrénovaly. Kanaďané se naposled viděli v březnu. To naši kluci mají zimák v Poděbradech a každý týden mohli být na ledě. Podle mě to bude mít velký vliv na to, jak budeme hrát.
Dříve jste na menší četnost tréninků a soustředění před velkými turnaji dopláceli spíš vy, viďte?
Měli jsme před velkým turnajem víkendové soustředění, jinak jsme se scházeli jednou za dva, tři měsíce. Každý to dělal zadarmo, a spíš do toho ještě cpal vlastní peníze. Když byl někdo z chudého klubu, musel si shánět hokejky, rukavice a všechnu výstroj sám. Reprezentace neměla na to, aby nám to koupila. Byl to naprostý amatérismus. Vždycky jsem říkal, že po nás chtějí profesionální výsledky za amatérských podmínek. Proto byl až zázrak, kam jsme se dostali. Hráli jsme pravidelně áčkové MS, jezdili jsme na paralympiády. Asi to bylo tím nadšením.
V posledních letech jste cítil, že je potřeba národní tým omladit?
Vždycky je fajn, když se vám podaří najít talentované hráče, kteří ještě mají vůli udělat pro to něco navíc. Protože jen talent nestačí. A už to bylo opravdu potřeba, měli jsme snad nejstarší věkový průměr na světě. Není lehké nabírat nové tváře, protože vozíčkáři mají dnes spoustu jiných možností, které za nás nebyly.
Vy osobně s Tomášem Kvochem, další reprezentační legendou, jste mladším symbolicky předali žezlo v klipu parahokejové hymny. Tam jste s týmem ukázali, že si ze sebe umíte udělat legraci, když například zpíváte, že "vymetete v bráně rohy, když to nejde mezi nohy". Je takový humor základem dobré atmosféry v kabině?
Jsou to slova toho muzikanta, Jiřího Krhuta. Ale perfektně k nám sedí, to musím uznat. Někdy jsou lidé naprosto zděšení z našeho humoru. Když si sedneme v hospodě, bavíme se pořád černým humorem, který ale pro nás černý není. Padají slova jako "kriplíci" a podobně, děláme si z našich postižení srandu. (úsměv) Bereme to tak, je to normální a lidé občas kroutí hlavou, jak si to můžeme dovolit. To k týmu patří.
Bude hlavním cílem českého týmu v Ostravě umístit se do pátého místa a kvalifikovat se na paralympiádu do Pekingu?
To určitě, ale kluci chtějí více. Chtějí znovu minimálně do semifinále a hrát o medaile. Kanada s USA jsou odskočené asi o tři úrovně, měly by být ve finále. Pro nás bude paralympiáda určitě hlavní cíl, ale kluci budou chtít vyhrát i čtvrtfinále a hrát o medaile. Celý rok makali, mohli by mít navrch. I když se do elitní skupiny vrátilo Rusko, které dříve bylo jediné schopné konkurovat zámořským zemím. Bude to o to těžší, vlastně všechny týmy jsou velkou neznámou. Uvidíme, až se začne hrát.
MS parahokejistů v Ostravě:
Startuje dnes ve 12:00 zápasem Česka proti Koreji. Češi se v základní skupině střetnou ještě s úřadujícími šampiony z USA (neděle, 14:30) a Kanadou (úterý, 14:30). První dva týmy ze skupiny postoupí přímo do semifinále, další dva čeká čtvrtfinále proti nejlepší dvojici skupiny B (Itálie, Norsko, Slovensko, Rusko).
Vedle světových medailí se hraje o kvalifikaci na paralympiádu v Pekingu. Tam postupuje přímo první pětka celkového pořadí, zbylá tři mužstva budou moct o vstupenku pod pět kruhů zabojovat ještě v podzimní kvalifikaci.
Také minulé MS parahokejistů se v roce 2019 hrálo v Ostravě a bořilo divácké rekordy. Celkově vidělo jeho duely na místě neuvěřitelných 65 tisíc fanoušků.
Protikoronavirová opatření letos sice kapacitu vítkovické Ostravar Arény smrskla, nicméně lístky jsou stále k dispozici na webu šampionátu.
