Jeneč - Michalu Starkovi předurčil dráhu paralympijského sportovce úraz, který se mu stal v sedmi letech. Při hře na honěnou s kamarády tehdy uklouzl a spadl pod kamion. Následkem byla amputace levé nohy. Pro sportovně založeného kluka to však nebyla překážka - začal plavat, následně se věnoval sjezdovému lyžování, až definitivně zakotvil u cyklistiky, které se věnuje dodnes.
Takřka celý život žijete jen s jednou nohou. Přemýšlel jste někdy nad tím, zda by byl váš život jiný, kdyby se vám úraz nestal?
Samozřejmě jsem o tom "co by bylo kdyby" mnohokrát přemýšlel. Jsem si jist, že vzhledem ke své nátuře bych se některé aktivní podobě sportu stejně nevyhnul. Možná bych byl plavcem, nebo atletem, ale určitě bych sportoval. Je možné, že některé mé charakterové vlastnosti úraz posílil a já jsem chtěl o to více ve sportu dokázat, přesto je pravděpodobné, že by se můj život ubíral podobným směrem, tzn. k vrcholovému sportu.
Svůj život jste do velké míry zasvětil sportu. Proč jste si vybral právě cyklistiku?
Ze začátku to bylo úplně jinak. Okamžitě po úrazu jsem se naučil pořádně plavat. A cesta to byla trnitá. Já to mám tak s každým sportem. Jako šestiletý kluk, který plaval cosi jako čubičku a ještě k tomu čerstvě bez nohy, jsem měl z vody trochu vítr. Ale trenér Pavel Nový na Klárově se se mnou vůbec nemazlil. Hodil mě do bazénu a tyčí mě odstrkoval od okraje, abych nemohl utéct. A za tři týdny jsem plaval jako závodník. Ale můj první, řekněme, že výkonnostní sport, bylo sjezdové lyžování. A opět první den v Harrachově na jedné lyži jsem byl více na zemi než na lyži. Lyžařští odborníci nade mnou lámali hůl, že ze mě nikdy dobrý lyžař nebude a já jsem za několik let vyhrával závody v Alpách.
Až teprve o mnoho let později, když jsme trénovali na vyšší úrovni a v létě měli jako doplňkový sport cyklistiku, jsem se dostal ke kolu. A zase tradičně, já na starém těžkém kole, všichni kolegové z lyžařské reprezentace mi na letním soustředění na Slovensku ujížděli a na každém kopci na mě čekali. Ale dorazil za námi na pozvání v té době legendární rakouský paralympionik, Walter Laurer, a když mě viděl jak se na tréninku trápím, tak se mu mě zželelo a půjčil mi svoje, na tu dobu špičkové silniční kolo. A já jsem najednou doslova lítal. Situace se obrátila a na každém kopci jsem byl mezi prvními. Cyklistika mě naprosto nadchla a hned po soustředění jsem odjel právě za tou rakouskou hvězdou někam k Vídni. Koupil jsem si rám, sedl na autobus a Walter mi u sebe v domě postavil přes noc kolo, za pár šilinků prodal speciální tretru a nový nadějný cyklista byl na světě. Několik let jsem se pokoušel na vrcholné úrovni o dva sporty - lyžování i cyklistiku, ale hned po paralympiádě v Lillehameru jsem musel učinit rozhodnutí a zůstal jen u kola.
Kudy u vás vedla cesta od sportu jako koníčku až k profesionálnímu sportu?
Já jsem sport jako koníček v pravém slova smyslu nikdy neprovozoval. Už od výše popsaných začátků to byla postupná cesta k vrcholovému sportu. Ale je pravda, že jistý přelom nastal okolo dohasínající puberty. Do té doby jsem to nebral až tak úplně vážně a domníval jsem se, že to dám tzv. na talent. A v tu dobu jsem měl docela vážný problém se zrakem a pobyl jsem si pár týdnů v nemocnici. A tam jsem si slíbil, že jestli se z toho dostanu bez následků, tak se vrhnu do tréninku naprosto naplno a odhodlaně. Oční problémy se vyřešily a skutečně jsem svůj život napřímil jedním směrem. Myslím, že jsem byl jedním z průkopníků profesionálního přístupu mezi českými handicapovanými sportovci. Po jedné z lyžařských exhibic ve Špindlu jsem dostal nabídku na přestup do špičkového lyžařského týmu Solido sport a tam jsem získával ostruhy spolu s nadcházejícími lyžařskými hvězdami Tomášem Krausem, sourozenci Zakouřilovými a podobně. A na podobné vlně už jsem to držel i nadále v dalších týmech jako cyklista.
Vyjížďky s Michalem Starkem
"Společenství cyklistů a cyklistek jezdících na pravidelné vyjížďky nejenom po okolí Křivoklátska, okolí Kladna, Berouna, ale i Karlštejnska… pod velením Michala Starka, paralympijského mistra světa." Vyjížďky jsou učeny pro pravidelněji jezdící amatérské a hobby cyklisty. Mají své pravidelné časy, termíny, místa a dokonce pravidla - etiketu. Před každou vyjížďkou je připravená pozvánka s trasou, které jsou zveřejňovány na facebookových stránkách skupiny. www.facebook.com/groups/GKV.ms/
Účastnil jste se rekordního počtu paralympijských her, celkem šesti. Na kterou vzpomínáte nejraději?
Nejkrásnější vzpomínky budu mít na londýnskou paralympiádu. Naprosto skvělé publikum, fanoušci, atmosféra. A navíc to byla jediná paralympiáda, kam za mnou bez problémů mohla vyrazit i moje rodina a já jsem se mohl o zážitek podělit se svými třemi holkami (žena a dcery). Vzpomínat budu s nostalgií i na svoje vůbec první paralympijské hry v Barceloně, což byla první paralympiáda pro většinu členů výpravy. První dny jsme měli jen otevřenou pusu v němém úžasu. A do třetice vzpomenu i na mojí medailovou olympiádu, protože jinak mi to příliš nevycházelo, v Sydney. Když jsem získal bronz v dráhovém stíhacím závodě po litém boji s novozélandským soupeřem Paulem Jansonem, měl jsem radost jako kdybych paralympiádu vyhrál. Do té doby jsem byl totiž ověnčen všemi tituly, ale na paralympiádách jsem byl jako zakletý. Pamatuji si, že jsem v euforii zahodil přilbu, kterou překvapený trenér nestihl chytit a pak jsem mu skočil do náruče… a Vašek Svoboda křičel: "Ty seš po tom závodě nějakej lehkej!"
Jak vznikl nápad na Stark Cycling Team a komu je určen?
Nápad na založení týmu nevzešel ode mě, ale od kamarádů cyklistů, kteří se mnou jezdili pravidelně na mnou organizované tréninky, v té době ještě pod názvem Giant Křivoklátské vyjížďky s Michalem Starkem. S Dušanem Hauserem a Jakubem Tamchynou jsme vlastně byli otci zakladateli. Prvotní impulsem byla snaha zastřešit a organizovat kluky a holky z vyjížděk, kteří chtějí závodit. Ale už od prvopočátku jsme to chtěli dělat jinak. Do týmu nabírat cyklisty, které známe, pravidelně s námi trénují a především, s kterými si budeme vzájemně rozumět. Až teprve dalším kritériem byla výkonnost. Tým je tedy určen cyklistům a cyklistkám z okolí Jenče, Hostivic, Unhoště, ale i Prahy, kteří se chtějí věnovat amatérské silniční, ale i horské cyklistice na velmi solidní úrovni. Musím konstatovat, že možná i díky tomu, že nikdo na nikoho netlačí, tak i ty výsledky nakonec přirozeně přicházejí a nebojím se říci, že máme v týmu cyklisty, kteří patří mezi nejlepší amatérské závodníky v republice. Já jsem ale hrdý na celý tým!
V jednom rozhovoru jste se nechal slyšet, že se po skončení cyklistické kariéry chcete začít věnovat lezení. Dostal jste se k tomu již?
Abych řekl pravdu, nedostal, a to jen proto, že úplné ukončení kariéry, mám na mysli kariéru paralympijského cyklisty, stále odkládám. Činím tak postupně, pozvolna… možná příští rok. Ale malé pokusy něco vylézt v Srbsku jsem již před lety absolvoval. A obrovsky mě to bavilo. Já ty kopce, skály, hory mám rád. Pořád věřím, že se k tomu dostanu, ale bude to skutečně jen jako doplněk. Cyklistiku neopustím!
Jste také místostarostou obce Jeneč. Máte politické ambice?
Jsem již třetím rokem zastupitelem, resp. místostarostou naší báječné obce Jeneč. Dostal jsem před posledními komunálními volbami nabídku kandidovat od našeho pana starosty, kterou jsem přijal s tím, že jako relativně známá osobnost zkusím pomoci obci v oblasti sportu, mládeže a volného času. K mému překvapení jsem obdržel největší počet hlasů a v tu chvíli dost dobře nešlo, resp. by to bylo ode mě zbabělé, abych nepřevzal, alespoň kus odpovědnosti. Musím konstatovat, že mě práce pro obec a naše občany pohltila, baví mě a zatím naplňuje. Podařilo se mi vše skloubit i se sportem. Sice nemám skoro žádný volný čas, ale naštěstí mám úžasnou rodinu, která mě velmi podporuje a je schopná akceptovat mé vytížení. Mojí "politickou" ambicí je v současnosti určitě jen tzv. komunál. Tady se jedná o jasné konkrétní činy, které jsme spolu se zastupitelstvem schopni v relativně brzkém horizontu realizovat.
Jsou podle vás mezi současnými mladými handicapovanými cyklisty u nás nějaké výrazné talenty?
Já tady vidím pouze dva. Ivoše Koblasu, spastik, který je mým nástupcem v kategorii, a Patrika Jahodu mezi handbikery. Oba jsou už relativně zkušenými závodníky a dokonce i se světovými medailemi. Pakliže budou na sobě dále tvrdě pracovat, mají před sebou budoucnost jako hrom. Bohužel je to vše. Mrzí mě, že se nenašel, resp. nevydržel žádný jednonožec. Přeci jen ta "atraktivita" sportu s handicapem je, když divák vidí na první pohled, že se sportovec rve se sportem, ale i s viditelným postižením. Byly doby, kdy na světových soutěžích frčel peloton jednonohých cyklistů, a to byl pohled. Teď nás na světové úrovni zbývá maximálně 6… Dvojnožci nás válcují. V současnosti nás, českých paralympijských cyklistů, postupně končí několik, nebojím se říci, že se jedná o opory českého paralympijského sportu. Osobně se velmi obávám o budoucnost sportu handicapovaných u nás a návazně i té špičky, paralympijského sportu. Chybí nám metodika, systém rozvoje sportu a chybí finanční prostředky. Jsem to schopný porovnávat na výsledcích z jednotlivých paralympiád a světových šampionátů, kde jsme na výsledkovém sestupu…
