Jak jste spokojená se svými jízdami v přípravě?
Musím zaťukat, docela jo. I trenér (Marek Jelínek – pozn. autora) je spokojený, ale jeden den člověk může jezdit dobře a druhý den se probudí úplně jinak. Zvládla jsem udržet stabilní formu, není to nahoru dolů, což se dříve stávalo. Když budu zdravá, mohlo by to být dobré.
Je následující sezona svým způsobem přelomová? Olympijské hry v Pchjongčchangu se blíží, čtyřletý cyklus se přehoupl do své druhé poloviny. Vnímá to sportovec o to víc?
Nejsem typ sportovce, který by se soustředil jen na olympiádu. Mám to hozené jiným směrem, pro mě jsou zajímavé i jednotlivé jízdy ve Světovém poháru a je nejdůležitější, abych byla spokojená se svým ježděním. Zlom je spíš v tom, že proběhla letní olympiáda a zimní sporty se zase začínají ukazovat. Sama to nějak nevnímám.
Dva roky po olympiádě byly takové zmatečné
Takže nejdůležitější pro vás zůstává prožitek z jednotlivých jízd a radost ze sportování?
Pro mě je to primární. Sezonu po olympiádě mě to přestalo bavit, emočně jsem se na ní vydala a pak mě vyčerpaly všechny ty aktivity kolem. Já nedokážu jezdit, když mě to nebaví, a snowboarding navíc může být nebezpečný, když tam člověk není hlavou. Což jsem naštěstí překonala, mám možná trochu míň energie, ale i díky svému týmu si to zachovávám. Výsledky na to samozřejmě navazují, je to takový „bonus“.
A kdybyste měla zhodnotit dva a půl roku uplynulých od vašeho triumfu v Soči? Stala jste se mediálně známou a vzbuzovala velký zájem okolí…
Tu sezonu po olympiádě jsem ukončila předčasně. Teď se těším, že zpátky naskočím do těch kolejí. Kvůli všem povinnostem jsem musela osekávat jiné věci, minulá sezona se nakonec povedla. Těším se, jak do toho zase zajedu, dva roky byly takové zmatečné.
Po minulé olympiádě jste působila jako spontánní, přirozená sportovkyně. Změnily vás z vašeho pohledu všechny rozhovory, povinnosti a sláva?
Myslím, že jsem se tolik nezměnila. Možná jsem taková víc klidnější a asi jsem i dospěla, musela jsem dospět. Musím být zodpovědnější a chci být zodpovědnější. Lidé kolem mě dávají do tréninku a věcí okolo spoustu energie, takže do toho dávám také co nejvíc. Ale doufám, že takovou svoji vnitřní veselost jsem si zanechala.
Sezona SP ve snowboardcrossu
15. - 18. prosince: Montafon (Rakousko)
19. - 22. ledna: Solitude (USA)
2. - 4. února: Bansko (Bulharsko)
10. - 12. února: Feldberg (Německo)
24. - 26. února: Kazaň (Rusko)
4. - 5. března: La Molina (Španělsko)
11. - 13. března: Sierra Nevada (Španělsko)
24. - 26. března: Veysonnaz (Švýcarsko)
Sezona začíná ve čtvrtek v rakouském Montafonu, co bude jejím vrcholem a jaké si dáváte cíle?
Asi mistrovství světa, na kterém jsem nikdy moc neuspěla. Kdybych se zlepšila ve Světovém poháru, budu spokojená.
Samková bude závodit s novou "vlčí" helmou
Do závodu vstoupíte ve zbrusu nové helmě, na které jsou vykresleny motivy vlka. Vzešel ten nápad přímo z vaší hlavy?
Helma se odvíjí od olympijské helmy, kterou mi navrhla kamarádka. Ta mě zná a skvěle mě odhadla, tak jsme všechny motivy dali na novou helmu. Mám ráda, když mám věci takové osobní, tak jsme tam přidali vlky a takové kytičky.
Na video s novou helmou Evy Samkové se můžete podívat zde!
Proč zrovna vlk?
Úplně se s ním ztotožňuju, je to samotářské zvíře. Já mám sice svoji smečku ráda a jsem společenská, ale i s olympiádou se to hodně změnilo, víc vyhledávám svůj klid. Vlk mi přijde jako takové spirituální zvíře.
Co ještě máte ráda s sebou na svahu?
Jsou to takové osobní věci, třeba na krku. Některé jsem dostala od kamarádů, oni ani nevědí, že s tím jezdím, ale líbí se mi to a mám hezkou vzpomínku. Také nosím takové malé kusy oblečení a pojmenovávám si prkna.
Je to pověrčivost?
Nemám pocit, že by mi to nosilo štěstí. Mám ty věci prostě ráda a nosím je u sebe. Nejsem pověrčivá, hlavní je, aby člověk věřil sám sobě, ale sportovci si rádi dávají takovou pomocnou berličku. Nemám rituál na věci, které musím mít, ale za ty roky se člověk naučí, co by chtěl mít u sebe.
Špička se vyrovnává, ale FIS se snowboardcrossu moc nevěnuje
Od Soči se výrazně rozšířil váš tým, snowboardcrossu se věnují junioři, pořádají se kempy pro děti. Dodává vám to motivaci?
Určitě, chci posouvat celý náš sport, je to hrozně zajímavé a pro mě je hezké, když si třeba nějaký začínající jezdec řekne „chci jezdit jako Eva Samková“. Uznání od lidí přímo z toho sportu je nejhodnotnější, je to krásné. Když vás vaše komunita uznává, je to nejvíc.
Posouvá se tedy český snowboardcross dopředu?
Dříve jsme na soustředění jezdili v pěti lidech, teď nás je 16-18. Juniory to zajímá a mám pocit, že naši trenéři mají další motivaci. Pořádáme dětské kempy, dětí se hlásí dost a já můžu tomu sportu také něco vracet. Samozřejmě ale nejsme biatlon, který ukazuje, jak se to dá dělat dobře.
Jak se mění soupeřky ve Světovém poháru?
Přijde mi, že je celé pole vyrovnanější. Když jsem začínala jezdit, byly tam tři holky, Lindsey (Jacobellisová – pozn. autora) jezdila vepředu a všichni ostatní se nějak prali o druhé místo. Teď jsou tam holky stejně mladé nebo ještě mladší než já a jezdí super. Je to mnohem zajímavější, loni ve finále v Pchjongčchangu jsme se předjížděli furt. Člověk už se nebojí jedné, ale musí si jich hlídat víc.
Nutí vás to ještě přidat v tréninku?
Těžko říct. My spolu hodně trénujeme, protože jsou jen dva ledovce, kde jsou tratě a kde si to rozdělí všechny evropské týmy. Vidím, že jsou dobré, ale nechci si říkat, že chci jezdit jako tahle. Chci sama sebe zlepšovat, neřeším, co která dělá. Ve stylu jízdy se inspiruju jenom u kluků.
Snowboardcross se vyrovnává, na olympiádě vždy patří mezi nejatraktivnější disciplíny. Mění se i jeho pozice v Mezinárodní lyžařské federaci (FIS)?
Naše část by, myslím, mohla zapracovat víc. Třeba skikros to má na daleko profesionálnější úrovni, mají to lépe zabezpečené a víc závodů. Naše závody jsou super, například ale nemáme jednoho hlavního partnera. V klasickém nebo alpském lyžování jsou staré struktury, má to velkou historii. Mám pocit, že námi se tolik nezabývají.
