Velice rád jsem poslouchal vyprávění o jejích prvních sportovních krůčcích. "Začínala jsem s rytmikou, bavil mě tenis a za války jsem skončila u házené. S celkem Slovácké Slavie jsem to dokonce dotáhla až k titulu mistryně republiky," líčila.
"K oštěpu jsem se dostala zcela náhodou až na vysoké škole. Kamarádka potřebovala pro zápočet soupeřku na oštěp, tak jsem jí vyhověla a poslala ho na hranici 34 metrů. Tehdy to byl senzační výkon a velké divení. Hned mě zlákal Vysokoškolský sport Brno, za týden už jsem jela na mistrovství republiky a světe div se - já jsem ho vyhrála."
V roce 1948 se konala první poválečná olympiáda v Londýně a Dana se tam vydala po splnění limitu ještě pod dívčím jménem Ingrová.
Moje největší pozornost patřila tehdy Emilu Zátopkovi, jeho zlatým deseti kilometrům a stříbrnému běhu na poloviční trati. O Ingrové jsem věděl jen to, že skončila sedmá. I zajímavosti z tohoto období mi Dana ochotně přiblížila.
"S Emilem jsme v té době byli ve velice hezkém vztahu, který byl brzy po návratu domů zpečetěn svatbou. Když se přišel do naší dívčí olympijské vesnice pochlubit první zlatou medailí, tak při jejím prohlížení někomu upadla a skončila v bazénku. Emil se svlékl do trenýrek a skočil do vody, aby vzácný kov zachránil," prozradila.
"Pokud jde o předsvatební období, nejdřív paní Zátopková, Emilova maminka, začala pátrat, kdo z nás dvou je vlastně starší, protože oba jsme se v roce 1922 narodili v září a ve stejný den. Moje maminka jí prozradila, že to bylo v sedm hodin ráno, což moji nastávající tchyni uklidnilo. Zdůraznila, že její Emílek přišel na svět brzo po půlnoci, jako by mu tím chtěla zajistit primát v rodině," smála se Dana.
V poolympijské sezoně posunula československý rekord na 46,32. O rok později skončila na mistrovství Evropy pátá a v roce 1951 se dostala těsně pod hranici padesáti metrů.
Manželovo vítězství ji nabilo
A pak už přišel čas slavné helsinské olympiády, na níž se Emilovi i Daně podařilo něco úžasného: ve stejný den a krátce za sebou vybojovali zlaté medaile. Jejich nádherná vystoupení jsem tehdy sledoval pochopitelně jen díky rozhlasové reportáži, takže vždy jsem rád poslouchal její ohlédnutí za tímto historickým triumfem.
"Podle dopolední kvalifikace jsem byla třetí, ale v mých představách byl vyšší cíl. Když Emil nastupoval k závodu na pět kilometrů, raději jsem zůstala v šatně a ještě jsem si omotala hlavu dekou. Kdybych se na závod dívala, tak by se mi pak nervozitou třásly ruce. Věděla jsem, že musím zachovat klid, protože finále oštěpu bylo na programu hned po pěti kilometrech," líčila.
I přes silnou pokrývku ale prý poznala, že se hluk na stadionu zvyšuje a vyvrcholil v mohutný potlesk. "Když jsem vyšla ze šatny, dověděla jsem se, že Emil vyhrál. Pocítila jsem velkou radost z jeho vítězství, byla jsem nabitá chutí, vůlí i odvahou a hned do prvního hodu jsem vložila všechnu sílu. Oštěp se zabodl 47 centimetrů za značkou padesáti metrů a žádné soupeřce se už tento můj výkon nepodařilo překonat."
Naopak na olympijské hry v roce 1956 nevzpomínala legenda české atletiky s nadšením. Díky předchozím kvalitním výkonům odjížděla k protinožcům s nemalými medailovými ambicemi, ale nakonec se musela spokojit se čtvrtým místem.
"Na tréninku jsem poslala oštěp desetkrát za hranici padesáti metrů, ale ve finále se mi to nepodařilo ani jednou. Asi jsem vystřílela oštěpařský prach, přitom ke stříbru chybělo jen půl metru," říkala po návratu domů s trošičkou lítosti.
Vánoce na moři
Zato o více než strastiplné cestě z Melbourne do Prahy mi vyprávěla jako o nevšedním životním zážitku. "Letadlo nepustily do vzduchu porouchané motory a uprostřed nejistoty přijalo vedení naší výpravy nabídku sovětské lodi Gruzie. A tak od 11. prosince nás čekalo dvacet dní cesty nekonečným oceánem," vzpomínala.
Jak si krátila dlouhou cestu? "Někteří z nás hráli šachy, několik holek pletlo svetry a někoho postihla mořská nemoc. Člověka na blízku jsme tušili jen jednou - na lidojedských ostrovech. Věrným průvodcem byl jen mořský orel a náladu se nám snažili zlepšit věční šprýmaři delfíni. Jedné noci byly vidět majáky nedaleko Tokia a pak už loď nabrala kurz na Vladivostok, kde nás sice přivítal sníh, led a třeskutý mráz, ale byl to nejkrásnější zážitek posledních tří týdnů, v nichž jsme uprostřed oceánu strávili i vánoční svátky. Čekala nás sice ještě dlouhá cesta vlakem do Moskvy a pak letadlem do Prahy, ale konečně jsme byli doma."
Nejúspěšnější sezonu měla Dana v roce 1958, kdy vyhrála všech 19 závodů. Zapsala se dokonce i do listin světových rekordmanek výkonem 55,73 a dodnes je tento výkon nepřekonaným maximem v hodu dřevěným oštěpem.
Ve zmíněném roce vytvořila tři evropské rekordy a podruhé se stala šampionkou starého kontinentu.
V roce 1960 pak obohatila svoji medailovou sbírku o stříbrnou medaili z olympijských her v Římě. Při setkání po svém čtvrtém startu pod pěti kruhy netajila svoji spokojenost. "Mám stále dobrou formu a jsem moc ráda, že se mi podařilo vklínit se mezi výborné Ozolinovou a Kaledienovou. Ve 38 letech to považuji za úspěch."
O dva roky později se s vrcholovou atletikou rozloučila a stala se ústřední trenérkou. Radila oštěpařským talentům a s Emilem jezdili po celém světě.
"Trénovali jsme na Kubě i v Indonésii, ve Vietnamu i v Číně. V předsednictvu Klubu českých olympioniků jsme sledovali osudy bývalých českých sportovců a v případě potřeby jsme se jim snažili pomáhat. Jezdili jsme na různé akce a nezapomínali ani na propagační činnost. Na zdravotní stav jsem si nikdy nestěžovala, teprve v posledních letech se občas pohybuji na šikmé ploše," usmívala se v září 2017 při gratulaci k jejím 95. narozeninám.
Dana Zátopková zůstane navždy zapsána v historii světového sportu jako velká atletka, oštěpařská královna a skvělý člověk.
