Které medaile za těch téměř třicet let u českého týmu považujete za nejcennější?
Všechny cenné kovy, které moji svěřenci na mezinárodní scéně vybojovali, mají pro mě velkou cenu. Vím, jak bylo těžké vzhledem ke stále se zvyšující konkurenci je získat.
Přesto jistě aspoň několik z nich má největší hodnotu…
Jsou to tři zlaté medaile z mých sedmi olympijských her. V roce 1992 v Barceloně si pro něj dojel kanoista Lukáš Pollert, o osm let později v Sydney kajakářka Štěpánka Hilgertová a letos rovněž kajakář Jiří Prskavec. Těšil mě samozřejmě i triumf Hilgertové v roce 1996 v Atlantě, kdy jsem byl šéftrenérem u amerického týmu.
Jsou i úspěchy, které lze zařadit do kategorie největších překvapení?
Zase jsou tři. Nejprve to bylo prvenství Pollerta na OH v roce 1992 v Barceloně. S ohledem na jeho předchozí ne zrovna vynikající výsledky byl do týmu nominován dodatečně a nikdo od něj toho moc nečekal. Dalším velice příjemným překvapením byl letošní zisk titulu mistra světa kanoisty Václava Chaloupky a potom stříbrná jízda rovněž kanoisty Lukáše Rohana na olympiádě v Tokiu.
Zažil jste jistě i zklamání. Kde jste prožil to největší?
Do každé soutěže jsme vždy šli se záměrem získat v individuálním závodě aspoň jednu medaili. Proto jsme se vraceli zklamaní ze světového šampionátu v roce 2014 v americkém Deep Creeku. Museli jsme se spokojit jen se čtvrtými místy kajakářky Hilgertové a kanoistky Kateřiny Hoškové.
Došlo ve vašem sportovním životě i k situaci, kdy vám bylo hodně smutno?
Vůbec nejsmutnější chvíle jsem zažil při závodě Světového poháru v roce 2003 ve slovinském Tacenu, kde jsme se dověděli, že při automobilové nehodě zemřeli dva kanoisté Přemysl Vlk a Daniel Vladař. Na silnici z Mníšku pod Brdy - Čisovice jejich auto po nezvládnuté zatáčce narazilo do stromu a životy obou talentovaných mladíků skončily. Hned jsem si vzpomněl, jak se Přemek pár týdnů před touto havárií přetahoval v domácích kvalifikačních závodech se Standou Ježkem o poslední volné třetí místo v reprezentaci. Nakonec ve prospěch Ježka rozhodl jen maličký rozdíl. Tak jsem si jen říkal, že kdyby tehdy Přemek nezůstal doma a jel s námi do Tacenu, tak se to nestalo. Ale to jsou ta věčná kdyby…
Teď něco příjemnějšího. Měl jste s některými zahraničními reprezentacemi úzké vztahy?
Ty nejlepší s Francouzi. Už za totality se mi podařilo navázat kontakt s jejich trenéry, s nimiž jsme pořádali až neuvěřitelné výměnné akce. Francouzi jezdili do Prahy a náš tým do Bretaně, takže od té doby mám v této zemi mnoho přátel. Díky tříletému působení ve Spojených státech jich mám dost i za "velkou louží".
Byla pro vás bezproblémová spolupráce i s českými trenéry?
Se všemi jsem si rozuměl, vždy jsme se na všech důležitých věcech dohodli. Nejvíc jsem si cenil spolupráce s Jirkou Prskavcem starším, který po mně v létě bez problémů převzal funkci šéftrenéra.
Musel jste někdy vzít na vědomí nějaké rozhodnutí mezinárodní federace, které se vám vůbec nelíbilo?
Byla dvě. To první zasáhlo vodní slalom v roce 2000 v Sydney, kdy se olympijských her v jednotlivých kategoriích mohli z každé země zúčastnit místo tří jen dva závodníci. A od roku 2008, tedy od her v Pekingu, dokonce už jen jeden. A tak například ze tří výborných českých kajakářů mohl na posledních dvou olympiádách startovat jen Jiří Prskavec, zatímco letošní mistr Evropy Vít Přindiš a stále velice dobrý Vavřinec Hradilek museli zůstat doma. Dále je to pak na OH stejně více než nepříjemné zrušení kategorie deblkanoistů.
Měl by se současný český vodní slalom udržet i v nejbližších letech mezi světovou elitou?
Určitě, jsem o tom přesvědčen. Prozrazují to nejen úspěchy reprezentačního "áčka", ale i skvělé výsledky týmu do 23 let a juniorů, které nás řadí mezi absolutní špičku. Navíc máme výborné i obětavé trenéry a v oddílech funguje systém výchovy mladých závodníků, jejichž počet se stále rozšiřuje. Tím se nemůže pochlubit nikdo na světě.
A máte už představu, čím se chcete zabývat v nejbližších letech?
Teď v prosinci jsem se přestěhoval do Šumperka, kde mám hodně známých a kamarádů. Dokonce jsem se už stal předsedou oddílu vodního slalomu a kdo ví, třeba se časem zase vrátím i k trenérské práci.
