VIZITKA ANNY PICHRTOVÉ
Narozena: 19. května 1973
Výška: 165 cm
Váha: 46 kg
Oddíl: Sportovní klub X-AIR Ostrava
Trenér: František Pechek
Disciplíny: maratón, běhy do vrchu
Sportovní úspěchy:
2000: SP do vrchu - 7.
2002: SP do vrchu - 12.
2002: ME do vrchu - 3
2002: ME (maratón) - 11.
2003: ME do vrchu - 8.
2003: SP do vrchu - 10
2004: OH (maratón) - 28.
2004: ME do vrchu - 1.
2005: ME do vrchu - 2.
2005: MS (maratón) - 27.
2005: SP do vrchu - 3.
2006: ME do vrchu - 1.
2007: ME do vrchu - 2.
Osobní rekord: 2:32:39 (maratón)
Zdroj: www.atletika.cz
Praha - Subtilní čtyřiatřicetiletá běžkyně Anna Pichrtová zvládá na špičkové úrovni běh do vrchu i maraton. Loni se mezi vrchaři stala mistryní Evropy, koncem listopadu měla těžkou autonehodu v Nigérii.
Po operaci natřikrát zlomené ruky a zlomenin obou klíčních kostí trénovala od února s rukou v sádře a letos v červenci doběhla na ME druhá. Ruku přitom stále nemůže pořádně v lokti ohnout.
Tento příběh se zdá jako neuvěřitelná pohádka. Anna Pichrotová se však usmívá a v poklidu říká: Návrat nebyl těžký, vrchy mám prostě v srdci.
Co scházelo k obhajobě evropského titulu?
Scházelo hlavně více tréninku v kopcích, a tudíž ke konci závodu i síly. Ale jsem ráda, že jsem se dokázala po autonehodě takto vrátit.
Limitovalo vás ještě nějak zranění?
Určitě. Ruka stále není v pořádku. Nemůžu ji pořádně ohýbat v lokti, jenž byl vykloubený.
Za jakých okolností vlastně k autonehodě došlo?
Bylo to poslední listopadový víkend v Nigérii. Vezli nás autem před závodem na ubytování. Řidič sjel ze silnice a kutáleli jsme se ze svahu. Bylo to ošklivé.
Jak jste se stihla tak rychle vrátit? Co všechno bylo třeba udělat, abyste se za sedm měsíců stala vicemistryní Evropy?
Teprve těsně před Vánocemi mě operovali v Motole. Na konci února jsem již začala trénovat, jenže s rukou ještě v sádře, takže z toho pak plynula další zranění. Se sádrou jsem také jezdila na trenažeru. Snažila jsem se trénovat, jak to jen šlo. Kopce mám ale v srdci, takže návrat nebyl až tak těžký.
Změnila jste nějak techniku běhu?
Ano. Tělo si muselo na vše zvykat od začátku. Ruka nepracuje jak má, správně nepracují ani zádové a břišní svaly.
Už jste od zranění běžela nějaký maraton?
Ještě ne, rezignovat jsme samozřejmě musela i na splnění limitu pro MS v Ósace. Zkusím si ho až na podzim. Maraton je pro mě těžší než běh do vrchu. Běží se rychleji, ruku musím víc namáhat.
Při kterém běhu tělo víc trpí? Na terénních nerovnostech v kopcích, nebo na tvrdém maratonském asfaltu?
Každému asi vyhovuje něco jiného. Vrchy mám v srdci, mám na ně talent. Přijdou mi lehčí, nemusí se tam běžet tak rychle, často se ale musí skákat z kamene na kámen. Kdybyste se zeptala maratonkyň, většinou by řekly, že by je na běh do vrchu nikdo nedostal.
Jak stíháte trénovat na oba běhy? Může být trénink i společný?
Může, ale na marataton musím trénovat jiné tempo, nabíhat úseky, pilovat rychlost, a to i uprostřed vrchařské sezony. Na běh do vrchu trénuji většinou v Alpách. Prostě tam odjedu na závod dříve a natrénuji. Někdy je to náročné vše skloubit, ale jde to.
Obě disciplíny se asi liší také v přátelství mezi závodníky.
Ano, běhy do vrchu jsou s přátelstvím spojené. Kamarádství to má velkou váhu. V maratonu je to takové závodnější.
Na jaký závod vzpomínáte jako na nejtěžší?
Je to asi běh do vrchu na Borneu. Běží se až do výšky 4100 metrů.
Na takovou výšku musíte mít speciální trénink?
(Závodnice se pobaveně zasměje.) Ani ne, člověk v té výšce moc dlouho nepobude. Dorazí tam a žene zase zpátky.
Jak dlouho ještě chcete závodit?
Běhat chci celý život. Bez běhání bych nemohla být. Ale na jak vysoké úrovni to bude, záleží na zdraví. Nicméně závodění je pro mě jen třešnička na dortu. Důležitý je pro mě zážitek z běhání, zvláště pak v přírodě v kopcích.
