Bylo pro tento váš krok rozhodující nevydařené vystoupení na červencovém mistrovství Evropy v Minsku?
Jen částečně. Odjížděl jsem totiž zdravý a po kvalitním tréninku i ve formě, ale v závodě už to ideální zdaleka nebylo. Viděl jsem kolem sebe nadšené mládí a zjistil, že nadešel čas loučení. Chyběl mně obvyklý zájem o co nejlepší výkon, jakýsi vnitřní motor. Zároveň však mohu říci, že se mi ulevilo a začal jsem se těšit na všechno, co mě teď čeká.
Do velkého pětibojařského světa jste vstoupil v roce 2004. Co pro vás za těch 13 závodních let zůstane nezapomenutelné?
Už jako kluk jsem obdivoval olympijské hry a mým velkým přáním bylo zúčastnit se jich a v některém sportu vybojovat zlatou medaili, což se mi podařilo. Zážitky z Londýna jsou proto něčím výjimečným. Rád vzpomínám i na všechny medailové závody. Protože jsem měl štěstí, tak jich nebylo málo. A asi vůbec ze všeho nejvíc si vážím kamarádů a přátel, které mám po celém světě.
Existuje něco, co se vám podle představ nepodařilo?
Získat titul mistra světa, byl jsem jen dvakrát druhý. A potom také parkur na olympiádě v Pekingu, kde jsem před cílem spadl z koně. (smích)
Nemrzí vás, že jste se k odchodu ze závodní scény rozhodl dost brzy?
Nemrzí, protože vždy jsem chtěl skončit raději o dva roky dřív než o rok později. Přišel okamžik loučení a já ho poznal. Budu sportovat dál, ale už jen na amatérské úrovni.
Už víte, co vás na této úrovni třeba ještě letos čeká?
Už zítra letím do Španělska, kde se jako závodící trenér zúčastním mistrovství světa v trietlu, což je plavání, střelba a běh. Tuto akci beru jako zábavu, stejně jako můj bratr Tomáš, který se představí v biatlu, protože je horší střelec. (smích)
Už víte, kudy povede vaše další cesta?
Díky Dukle se mi začínají plnit mé představy. Především chci pomáhat všude, kde bude potřeba, hlavně předávat získané zkušenosti mladým sportovcům. Zatím se rýsují tři možnosti. Stát se asistentem trenéra chlapců ve věku 15 až 17 let. Další alternativou je pozice stážisty v různých českých klubech, kde s moderním pětibojem začínají. A nebo mít vlastní skupinu.
Která z těchto možností se naplní, by se mělo rozhodnout do poloviny října. Lze tedy říci, že se loučím, ale zároveň se vracím. Nechybějí hlasy, že finančně si pohorším, a já zase říkám, že vnitřní motivace je důležitější než finanční odměna. Zároveň chci dokončit magisterské studium na Fakultě tělesné výchovy. V hlavě mám ještě jeden sportovně-ekonomický model a v neposlední řadě do 40 let bych si měl zařídit i svůj rodinný život.
Byl jste známý tím, že jste si rád dával vysoké, vzdálené cíle. Počínaje zlatou olympijskou medailí z klukovských let. Máte v mozkových závitech zase něco takového?
Je to asi trochu divné, ale zase mám vzdálený cíl, což považuji za velice důležité. Chtěl bych se podílet na uspořádání velkého pětibojařského závodu v České republice, který i při vysoké úrovni současných reprezentantů zatím chybí. Měl by se pořádat každoročně a na stejném místě, aby si ho oblíbili domácí i zahraniční sportovci, stejně jako fanoušci.