Jste zatím spokojené, jak se vaše rok trvající spolupráce zatím vyvíjí?
Kristýna (K): Jsme. Už loni jsme udělaly výsledky, které bychom ani neočekávaly. Respektive já v ně věřila, abych byla upřímná, protože Míša byla před tím v plné volejbalové zátěži a já zase tvrdě trénovala. Takže z nuly jsme úplně nešly, ale společné hraní nám pochopitelně chybělo. Každopádně sedly jsme si herně i lidsky a jdeme dopředu, zlepšujeme se.
Míšo, vy jste přitom před tím hrála klasický šestkový volejbal, jak vlastně ty vaše společné námluvy s Kristýnou probíhaly?
Michala (M): Měla jsem angažmá v Německu, tam mi Kristýna zavolala, že by to i po operaci ramene, kterou prodělala, chtěla zkusit a že hledá parťačku blokařku a rozhodla se hledat mezi šestkovými hráčkami.
K: Já se nerozhodla pro šestkovou hráčku, já se rozhodla pro dobrou hráčku a ta jinde než v šestkovém volejbale nebyla.
M: Dobře, tak pro dobrou hráčku… (smích) Já byla po takové nabídce více než nadšená. Byla to pro mě neskutečná příležitost. Vždycky jsem k beachvolejbalu byla nakloněná, ráda jsem ho hrála v létě, když byl čas, jen pro zábavu. Hned jsem věděla, že bych to chtěla zkusit.
Je složité přepnout mezi oběma sporty?
M: Obojí se hrát profesionálně nedá. V plážovém volejbale na světovce všichni hrají a trénují celý rok, připravují se venku, šestkový se hraje v hale, podmínky jsou tam pořád standardní. Je to úplně jiný sport.
Letošní sezonu jste ale začaly pátým místem v Americe na nejlépe hodnoceném turnaji, takže se asi příprava povedla, ne?
K: To je vždycky těžké hodnotit. Je to o tom, aby se všechno sešlo ve správný moment. Naposledy jsme hrály v Číně, skončily jsme deváté, ale ten poslední zápas jsem odehrála s horečkou. Můžete být připravení, jak chcete, ale tomuhle nezamezíte. Teď jsme jednoznačně vyhrály turnaj v Chodově, kde kromě dua Sluková - Hermannová byly ty nejlepší české týmy. Takže do naší špičky určitě patříme a uvidíme co ve světě.
Vítězství na Českém poháru v Chodově u Karlových Varů👏🏼🥇 Jsme unavené ale spokojené, že jsme si spolu zase po nějaké době dobře zahrály a bez ztráty setu vyhrály celý turnaj 🏆
Zveřejnil(a) Kolocová & Kvapilová - Czech Beachvolleyball Team dne 28. Květen 2017
Tam jste na žebříčku momentálně na 17. místě, to berete zatím jako úspěch?
M: Za mě určitě, já jsem nikdy výš nebyla. (smích) Turnajů zatím moc nebylo, objely jsme dva turnaje, sezona teprve začíná, my se teď v podstatě jen těšíme, jak bude pokračovat. Rozjely jsme ji každopádně dobře.
Kristýno, vy jste se vítězným turnajem v Chodově vrátila po pauze zaviněné nemocí, co vám bylo?
K: Měsíc jsem byla mimo sportování. Přesně nevím, co mi bylo. Trochu angína, nějaká viróza, nevím. Nikdo nevěděl, co se mnou je, a tak se to se mnou o to déle táhlo. Teď už je mi dobře, ale diagnózu neznám ani od lékařů.
Shodou okolností jste jednou z tváří akce Nekašli na plíce, která v těchto dnech probíhá v nákupní galerii Novodvorská Plaza a má zvýšit povědomí o plicních nemocech a jejich léčení. To s tím ale asi nesouvisí, že?
K: (smích) To nesouvisí. Doufám, že mám plíce v pořádku. Je to jen podpora akce, která propaguje zdravý způsob života, a toho se účastním ráda.
Během té měsíční pauzy, jste ale, Míšo, nelenila, a dokonce odehrála turnaj s jinou parťačkou. Jaké to bylo?
M: Nějaký čas jsem se připravovala jen s naší trenérkou Lenkou Háječkovou. V některých ohledech je to je to lepší, že se může trenérka soustředit jen na mě a mé chyby. Byly jsme pak na jednom turnaji v Čechách, kterého jsme se chtěly původně zúčastnit i s Kristýnou, ale nakonec jsme to to zvládly pěkně na druhé místo. A to se toho Lenka obávala, jak jí to po letech od aktivní kariéry půjde.
A podle Instagramu jste stihla i studium…
M: Ano. Studuju Vysokou školu finanční a správní tady v Praze. Poté, co jsem se vrátila z Německa, jsem se rozhodla, že se dovzdělám. Dělám obor právo a podnikání a ještě pořád mám zkouškové.
Hodně diskutovaným tématem v plážovém volejbalu jsou změny v kalendáři Světové tour, ubyly turnaje, je jiný systém jejich hodnocení, každý podnik je ohvězdičkovaný od jedničky do pětky. Jak se na to tváříte?
K: Nelíbí se nám to, ale nic s tím neuděláme. Světová federace si tak trochu dělá, co chce. To, že se rozhodli pro jiné bodové i finanční hodnocení turnajů, nový hvězdičkový systém, to bychom ještě nějak akceptovaly, ale to, že je těch turnajů opravdu málo, to je vážně nepříjemné. Z průměrného tříhvězdičkového podniku, kde jsme původně třeba i my mohly bojovat o medaile, se najednou stal turnaj plně obsazený těmi nejlepšími. Tím celý ten systém ztrácí smysl.
Máte zprávy, že by se to mohlo změnit?
K: Naposledy v Riu, kde jsme nehrály, ale slyšely jsme odtud zprávy, prý probíhaly nějaké schůzky mezi hráči, hráčkami a trenéry, kde se řešilo, co s tím. Dřív nebo později bude muset dojít k nějakému protestu, protože tímhle ten sport hrozně trpí. Přitom je to skvělý olympijský sport.
"České firmy nemají chuť sportovce podporovat"
Navíc se některé turnaje hrají K.O. systémem, takže se může stát, že jedete na turnaj přes půl zeměkoule, odehrajete zápas nebo dva a zase můžete domů. Jak je tohle pro vás složité?
K: Jedna věc je, že prize money jsou nižší, takže si tolik nevyděláte a druhá věc je, že si ani za ty peníze nezahrajete. Pak vám chybí i peníze na nějakou další přípravu. My to řešíme tak, že například víc hrajeme v Čechách.
M: Jiné týmy, jako například Slovenky jezdí na turnaje do Německa, Švýcarska. Objíždějí domácí tour jiných zemí. Je to relativně blízko, takže nedají tolik peněz za dopravu a je to možnost si zahrát. Nikdo nechce jen trénovat.
K: I my jsme za osm měsíců tréninku absolvovaly jen tři turnaje, z toho dva zahraniční. To není dobře. Potřebujete zápasy, abyste si ověřili, že ty věci z tréninku fungují.
A výsledky k tomu, aby se vám lépe sháněli sponzoři, daří se vám to?
K: Je strašně relativní, jestli výsledky jsou důležité k tomu, aby člověk sehnal sponzory. Spíš je to i o tom, jak se kdo umí prodat. Ne vždy to jde ruku v ruce s výsledky. Shánění sponzorů je těžké. Plážový volejbal je přeci jen malý sport, není tak celoročně sledovaný. Navíc nemám pocit, že by obecně české firmy měly chuť podporovat české sportovce. Sehnat statisíce na sezonu není jen tak.
Bojujeme s tím. Snažíme se získat peníze ze státních sfér, částečně nás podporuje Dukla, volejbalový svaz. Něco se daří, ale ideální to není, zabezpečit profesionální sport stojí víc peněz. Ale máme dostatek financí k tomu, aby se nám to dařilo tak nějak zvládat.
Pomáhá vám s tím někdo?
K: Můj manžel trochu, ale je to spíš na nás. Je to hodně náročné i nepříjemné, protože víme, že když na nejsou peníze, tak se nedá nic dělat. Ani jedna z nás nemáme rodiče, kteří by nám dali statisíce na přípravu. (Smích) Je to špatně, že takové věci musíme řešit, kdybychom se mohly soustředit jen na výkon, bylo by to výrazně jednodušší. Ale chápu, že reálný svět je o penězích a jinak to nejde.
Máte tedy nějak rozdělené role i v řešení finanční politiky?
K: Víc to leží na mně, protože mám větší zkušenosti. Jsem v tom kolotoči deset let a Míša rok. Vůbec nevěděla, jak to chodí, ale pokouší se mi, jak to jde, pomáhat. Nějak to pytlíkujeme.
M: Pro mě to byl úplně nový svět. Kdykoliv já hrála beach, bylo to jen pro zábavu. Výjezd na světovkový turnaj jsme si platily samy, nebylo to moc peněz, protože jsme jezdily spíš jen po Evropě. Vnímaly jsme to jako dovolenou. V šestkovém volejbale je zase manažer týmu a člověk v klubu, který shání sponzory. Hráčů se to vůbec netýká, ti vidí jen svou výplatu.
To by vám tuhle práci mohli uznat jako praxi ve škole, ne?
M: To ne (smích), povinnou praxi ve škole nemáme. Ale je fajn, že můžu některé věci ze školy propojovat s řešením problémů v reálném životě.
K: Dá se z toho něco vzít pro život, nejsme jen sportovci, ale vlastně řídíme i takovou minifirmičku a musíme řešit i takové věci od daní až po shánění ubytování a letenek.
K olympiádě se neupínají
Co vás tedy čeká v nejbližší době?
K: Po měsících prostojů už to začíná být zajímavější. Tenhle týden je turnaj v Moskvě, ale tam se nechystáme, protože moje sestra má svatbu. Ještě v době, kdy kalendář byl plně nabitý, jsme se rozhodly, že tuhle destinaci vynecháme. Po těch změnách v systému nás to možná trochu mrzí, ale na svatbě jediné sestřičky chci být. V půlce června je pak turnaj v Holandsku, pak v Rakousku, Švýcarsku, Chorvatsku a tak dále.
A vaše cíle?
K: Brzy zjistíme, jestli jsme se kvalifikovaly na mistrovství světa, v srpnu je mistrovství Evropy a na konci roku bude mistrovství republiky. To jsou vrcholy sezony. Ale každý zápas je pro nás takovým splněním malého cíle, protože si nedáváme žádné dlouhodobé a příliš vysoké.
Takže na olympijské hry v Tokiu zatím nekoukáte?
K: V tuhle chvíli moc ne. Mám tu zkušenost, že jsme takhle koukaly po Riu s Markétou Slukovou, a víme, jak to dopadlo. Mám pocit, že není potřeba se upínat na dlouhodobé cíle. Když nám to půjde, tak není potřeba nehrát, když nepůjde, musíme to diskutovat. Ale Tokio je opravdu daleko, i když nějaký ten sen to být může.
