Bělehrad (od zvláštního zpravodaje) - Málokdo jim před startem mistrovství Evropy, na nějž se probojovaly po dlouhých osmi letech, věřil. A to proto, že na ně byl před šampionátem vypsán v každém zápase základní skupiny kurz vyšší než 4:1.

České házenkářky však přesto na evropském šampionátu v Srbsku dokázaly ze skupiny A postoupit do čtvrtfinálové fáze, i když je los poslal proti velmi silným soupeřkám - domácímu výběru, tradičně ambiciózním Ukrajinkám a proti obhájkyním titulu a zároveň úřadujícím olympijským vítězkám a světa z Norska.

Ve čtvrtek navíc byly Češky blízko ještě větší senzaci, když po více než 50 minut tahaly v zápase s Norkami za delší konec. I když nakonec vedení neudržely (19:21), vzbudily velmi pozitivní ohlas nejen v Bělehradě, ale také v Česku.

"Samozřejmě jsme na Facebooku všichni sledovali, co se u nás doma děje. Zaznamenali jsme i reakce novinářů, i když vím, že ten náš zápas trošku zastínil úspěch plzeňskejch fotbalistů (výhra 1:0 v Evropské lize nad Atlétikem Madrid)," uvedla den po zápase v rozhovoru pro Aktuálně.cz nejlepší česká hráčka v poli Klára Černá, sedmadvacetiletá pravá spojka pražské Slavie.

Kláro, jak se Vám poslouchá a čte, že výkony vašeho týmu nyní velká řada fanoušků a odborníků v Česku chválí, přitom před šampionátem vám nikdo příliš velké šance na postup nedával?
Pro nás je to obrovská satisfakce, protože nás každej pasoval do role jasnýho outsidera turnaje. Naše kurzy na vítězství byly pět set ku jedný. Ale možná právě to nám hrálo do karet, neměly jsme co ztratit. Ani teď se nemusíme ničeho bát, my můžem a všichni ostatní kolem nás musej.

Těší Vás to o to více, že jste postoupily s poloamatérským týmem přes profesionálky z Ukrajiny?
Nechodíme do práce, aby tam každá byla jen čtyři hodiny, pracujeme jako každej jinej, abysme se zabezpečily. Některý holky sice jsou profesionálky, valná většina z nás ale pracuje nebo ještě studuje. Já osobně beru házenou jako koníček, pracuju a ještě k tomu studuju, takže tohle, co se nám teď podařilo, je ohromná satisfakce za všechno.

Nepřemýšlela jste už o tom, že by Vám mohly dobré výkony na turnaji otevřít dveře do zahraničí?
Už nejsem nejmladší, navíc už vlastně deset let to mám stejně, nabídky ze zahraničí odmítám. Házená je takovej sport, že pokud nebudete na tý top úrovni, tak vás nezabezpečí. Pokud se ale budeme bavit o hráčkách jako Heidi Löke (nejlepší hráčka olympijských her v Londýně), tak to jsou hráčky, který se tím sportem uživěj.

A kdyby přišla nabídka o Vaše služby ze zahraničí nyní?
Když dostanete nabídku za dva tisíce eur měsíčně, tak zvažujete, co vlastně z tý házený vůbec máte. Spousta lidí na to dělá osm až deset hodin denně a i já musím myslet na ty zadní vrátka. Zkušenosti jsou krásný, ale na druhou stranu je o to těžší se vrátit zpátky do tý reality.

Takže je problém v tom, že se bojíte, že už byste si po návratu do Česka znovu nenašla práci?
Odcházíte do ciziny s tím, že Vás tam chtěj s jistotou, že vás tam zaplatěj. Neodcházíte tam jako au-pair, jste tam prostě někdo. Když se ale vrátíte zpátky, tak to není jako ve fotbale nebo v hokeji, tady jste prostě nikdo, nikdo vás nezná.

Takže finanční stránka nabídky pro Vás není tím nejdůležitějším?
Po deseti letech se vrátím, jsem zvyklá na nějakej standard, pak přijdu do zaměstnaní, ale nic neumím, protože mám středoškolský vzdělání a umím jenom házet balónem po lidech. A teď mi za to zaplaťte. I proto jsem si vybrala tu variantu, že zůstanu doma.

Řada lidí bere ale sport jako cestu za lepším přivýdělkem...
Házený děkuju za hodně. Otevřelo mi to obrovský možnosti v tom podívat se po světě, poznat spoustu novejch lidí a nabrat nový zkušenosti. Dostala jsem se ke komentování zápasů v televizi, to jsou věci, ke kterým by se člověk normálně nedostal, i proto jsem spokojená s tím, kde jsem teď.

A to přesto, že byste se mohla v zahraničí herně zdokonalit?
Já nejsem tréninkovej typ, vůbec mě to nebaví, to radši chodim do práce, nikdy ale nevypustim nic v zápase. Teda pokud mě nelimituje nějaký zranění. Ale pokud můžu něco ošulit v tom tréninku, tak to ošulim, tím jsem pověstná. Pokud se ale chcete věnovat tý hazený naplno, tak nemůžete dělat nic svýho a to bych nikdy nebyla ochotná podstoupit.

Profesionální kariéra v házené je tedy pro Vás definitivně zapovězená?
Já řikám, nikdy neříkej nikdy. V tom životě se může stát cokoliv, člověk ztratí práci, skončí školu a teď co dál? Je tady nějaká nabídka, která se v našem sportu hledá blbě, takže to vezmu, ale půjdu se zároveň učit ten jazyk, kde budu. Vzala bych to takovým způsobem, že bych se aktivně učila a k tomu bych dělala naplno házenou.

A nelákalo Vás jít ven, ani když jste byla mladší?
Měl jsem těch nabídek už spoustu, protože těch levaček je přece jen málo a je to pro nás obrovská výhoda. Já jsem ale nerada v roli, kdy vám někdo něco nabídne a něco očekává, protože já nemůžu zaručit plnohodnotnej návrat tý investice. Každej člověk by měl mít nějakou chuť hrát, ale já jsem jiná. Čím víc trénuju, tím víc mě to nebaví.

Takže raději chodíte do práce, než trénujete?
Trénink je pro každýho nutný zlo, i pro fotbalisty, ale pro mě je to jiný v tom, že já radši budu v práci, než abych trénovala. Na druhou stranu hrát jenom zápasy taky nejde. Protože když člověk vypadne ze zápasovýho tempa, trénovat prostě musí, jinak se do toho nedostane. Ta fyzička vám potom chybí, ať chcete, nebo ne. Protože pak v takovejch zápasech jako na mistrovství Evropy nemůžete stíhat.

A co když Vám pracovní a studijní povinnosti tolik trénovat nedovolí?
Musí dojít k nějaký kompenzaci, i když je vám to pak vyčítaný na všech stranách. Buď na házený, nebo v práci a ve škole. Mám ale štěstí na lidi, protože mi to všude zatím tolerují.

Jen dvě hráčky ze současného českého týmu hrají v zahraničí. Bude jich podle Vás po Euru více a nebo se stejně jako Vy rozhodnou zbylé hráčky zůstat v Česku?
Je to těžký říct, spousta hráček, který odešly do zahraničí, se dostala psychicky na dno. Pro ten tým pak jsou platnější hráčky, který sice nehrajou Ligu mistrů, ale jsou vyhraný a jsou v tom zápasovým tempu. Trénovat s těma hráčkama je sice hezká věc, ale to herní tempo je úplně někde jinde. Pokud si hráčka v zahraničí sedne jen na lavičku, tak jde herně dolů.

Takže byste ostatním spoluhráčkám z reprezentace angažmá v zahraničí nedoporučovala?
Záleží na povaze každýho člověka. Třeba Iveta Luzumová šla ven a prospělo jí to, hraje často a dává góly. Ale takhle to nemůže platit u všech hráček. Jste hodně limitovaní tím, že neumíte jazyk. Není to tam tak, že když mám chuť, tak si jdu s někým pokecat. Třeba ve Francii je velká fuška se s někým vůbec anglicky domluvit, takže s nima chcete jít na diskotéku, ale nic si s nima neřeknete.

Nejdůležitější pro Vás je tedy mít určité zázemí...
Házená je na hřišti, to všechno ostatní kolem ní mě ale nezajímá. Já naopak potřebuju přátele úplně mimo házenou, kterejch mám doma spoustu. A když člověk začne myslet jenom na házenou, tak to je přesně věc, která vás dostane dolů. Prostě se mi ten zápas nepovedl, tak to musim hodit za hlavu a nesmim se v tom vůbec vrtat, jinak pro ten tým platná nebudete.

Zeptám se na jiné téma. Trenér týmu Jan Bašný před turnajem říkal, že nemá k dispozici hráčku typu Filipa Jíchy a že to budete muset nahradit týmovým pojetím. Jaký styl hry máte radši? Hru založenou na individualitách, nebo tým bez hvězd?
Filip Jícha na sobě nese hrozně velký břemeno, v každým zápase se od něj očekává, že dá osm deset gólů a ten zápas rozhodne. A teď nedejbože že se mu nedaří nebo se na něj hraje osobka. Ty kluci na něj spolíhaj a hrajou to všechno na něj, a když ho tam nemaj, tak se nedaří všem.

Takže individualistka by ve vašem týmu neuspěla?
Házená by jako kolektivní sport neměla bejt o tom, že dá deset gólů v každým zápase jedna hráčka, člověk prostě není stroj. Zato my v každým zápase dáme každá tři čtyři góly a pro ty soupeře je mnohem složitější vás hlídat. Nikdy sice nebudeme mít poskládanej tým jako Norky, který jsou všechny na vynikající úrovni, ale můžem se jim týmovým výkonem vyrovnat. Problém by ale byl, kdyby jedna z nás dlouhodobě vypadla nebo skončila. Hlavně v případě neúčasti brankářky Barči Raníkový by to pro nás byl velkej problém.

Vy sama jste ale byla ve čtvrtek proti Dánsku útočným lídrem týmu. Norky na Vás dokonce v posledních dvaceti minutách nasadili osobní obranu. Na to asi nejste v reprezentaci zvyklá?
V tu chvíli mě to štvalo, protože jsem si věřila, že to můžu vzít na sebe. Viděla jsem jak tam holky kroužej, takže jsem si říkala, že by to buďto dopadlo, nebo ne. Já jsem takovej typ hráčky, že když vím, že mi to jde, tak vůbec problém vzít na sebe tu zodpovědnost nemám.

Takže Vám role lídra týmu sedí?
Když to jde, jste za hvězdu, když to nejde, jste za blbce. Ale problém je v tom, že jsme na to nedokázali dobře reagovat a nedokázali jsme toho většího prostoru před brankou vůbec využít, protože my na to moc nejsme zvyklí, aby na nás někdo hrál osobku. V klubu se s tím nějak vyrovnáme, tam o sobě víme víc, ale v reprezentaci to je těžší.