Olomouc - Koncem loňského července citovala jeho jméno většina médií. Libor Uher totiž teprve jako druhý Čech v historii vylezl na nejnebezpečnější osmitisícovku světa K2.
Před několika dny mohlo jeho jméno figurovat v černých kronikách. Dvacetimetrový pád z Gerlachovského štítu ale naštěstí jako zázrakem přežil.
Nyní leží na jednotce intenzivní péče v Olomouci. Odtud poskytl internetovému deníku Aktuálně.cz exkluzivní rozhovor.
| Čtěte více: Hrozivou K2 zdolal, teď Uher málem zemřel na Gerlachu |
Co se vlastně na Gerlachu stalo? Co všechno si pamatujete?
Šel jsem s nováčky nahoru na Gerlach. To se povedlo. Následoval sestup. Všechno šlo dobře až do posledního úseku, kde jsme hodili lano, všichni jsme úsek slanili a když jsme chtěli lano stáhnout, tak se seklo. Musel jsem lézt zpátky nahoru, abych ho uvolnil.
Když jsem slaňoval zpátky ke klukům, shodil jsem pod sebe několik velkých šutrů. Jeden z nich přeseknul lano asi za polovinou. Když jsem k tomu poškozenému úseku dojel, tak jsem spadl dolů. Letěl jsem volným pádem asi dvacet metrů.
Za dva měsíce chci trénovat
Pamatujete si ten pád nebo co bylo potom?
Moc si toho nepamatuju, protože jsem měl otřes mozku. Nevím přesně, kdy přišel ten okamžik, kdy jsem začal nedobrovolně zrychlovat. Pamatuju si ještě, jak jsem lezl zpět nahoru, jak jsem lano uvolnil a asi polovinu cesty slaňování zpátky, pak už to nabralo takové grády, že už nevím.
Jak se teď cítíte?
Teď už celkem v pohodě. Jsem rád, že jsem to přežil. Měl jsem štěstí, že jsem spadl do sněhu a že se to lano seklo až ve spodní části, takže jsem padal "jen" dvacet metrů. Odnesl to kotník, osm žeber. Mám také otřes mozku a poškozenou plíci.
V čem byl Gerlach zrádnější než K2?
Obě hory se samozřejmě vůbec nedají srovnávat, nicméně Gerlach byl regulérní zimní výstup, podmínky byly náročné, hodně sněhu, namrzlo, technicky hodně těžké. Jinak se to nedá srovnávat, je to spíše příprava.
Kdy plánujete, že se vrátíte k práci, k horolezectví, k závodění v Adventure Race?
Chci začít co nejdřív. Doufám, že do dvou měsíců budu mít zdravou nohu. Za šest týdnů bych už mohl začít jezdit na kole. Pak už je to jen otázka žeber a plic, abych mohl dobře dýchat. Za dva měsíce bych snad už mohl trénovat.
Jaké ponaučení jste si z tohoto slovenského "zážitku" odnesl?
Je to poučení, člověk si nepřipouští, že by šutr mohl přeseknout lano. Teď už to vím.
Na Tatry nedám dopustit
Nezanevřel jste na Tatry?
V žádném případě. Miluju je, nedám na ně dopustit. Jsem rád, že si mě tam nenechaly, že mě nechaly žít dál. Je to pro mě hlavní přípravné pohoří, jsou pro mě ideální.
Co vám říkali kolegové, kteří váš pád viděli?
Říkali, že to pro ně znamenalo hrozný šok, jak jsem neřízeně letěl kolem nich. Byla to pro ně hrůza, protože já jsem byl za ně zodpovědný. Oni najednou zůstali sami ve stěně a bez lana, já byl pod nimi, hekal jsem tam a snažil se přijít k vědomí.
Byla to velmi těžká chvilka, ale kluci to s chladnou hlavou vyřešili dobře. Nedělali žádné ukvapené kroky, dodrželi vše, co jsem jim před tím vštěpoval do hlavy, a dostali se z toho bez větších problémů.
Takže to pak sami slanili až dolů?
Zavolali záchranku, že to se mnou nevypadá dobře. Přiletěli záchranáři, nejdříve stáhli mě, horská služba pak ostatním poslala náhradní lano. Slanili na to sněhoviště, kam jsem spadl, a sešli v pořádku dolů na chatu.
