Úspěch se v Česku neodpouští, ví Čech z K2

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
30. 8. 2007 12:00
Libor Uher pro Aktuálně.cz vyvrací pochyby o svém výkonu na K2
Libor Uher ve stěně K2.
Libor Uher ve stěně K2. | Foto: Don Bowie

Frýdek Místek - Když se horolezec Libor Uher vrátil z úspěšné expedice Leopolda Sulovského na K2 zpět domů, čekalo ho vřelé přivítání přátel, ale i studená sprcha. Komentáře nejrůznějších anonymních pisatelů na webu, kteří zpochybňovali jeho výkon i chování ve stěně nejtěžší hory světa.

Internetový deník Aktuálně.cz se pokusil projít s horolezcem nejžhavější výtky i nejspornější momenty.

Po návratu expedice se začaly na internetu objevovat anonymní komentáře, zpochybňující váš výkon. Píše se v nich o "skutečné pravdě", kterou Libor Uher zatajuje a o tom, že ta skutečná pravda, je méně "velkolepá" než ta vaše. Co byste k tomu řekl?

Ano, to je pravda. Nevím, nechápu to. V novinách a na internetu se totiž mnoho článků, kde by se popisovalo, co se přesně odehrávalo ve stěně K2, neobjevilo.

Pokud vím, jsou tam pouze jen informace z expedičního webu a zpráva od americké expedice Chrise Warnera a ty nejsou v žádném zásadním rozporu. Jinak se k tomu nikdo ze zúčastněných písemně nevyjadřoval, takže nechápu, s čím to anonymové porovnávají.

Nepodepsané dopisy se prý nemají otevírat ani číst. V Česku se prostě úspěch neodpouští!

Poslední kamínek do mozaiky

Anonymní hlasy vám rovněž vytýkají, že jste si přivlastnil úspěch celé expedice. Co vy na to? 

Ano, z určitého pohledu to takhle může vyznít, neboť někdy bylo až příliš přeuhrováno, ale tohle je vina sdělovacích prostředků. Já nemám absolutně  žádnou šanci tohle ovlivnit.

Vylezení K2 byla obrazně týmová mozaika, práce všech deseti lidí, co jsme tam byli. Každý člen zasadil své kamínky do obrazce, na mě zbyl ten poslední, nejhezčí, vrcholový. Takhle nějak jsem to myslím komentoval u večeře, když jsme se sešli po sestupu v základním táboře. A na tom se nic nezměnilo.

Každý svou měrou přispěl k společnému úspěchu expedice a já ještě jednou chci všem devíti spolulezcům poděkovat za nejlepší dva měsíce mého horolezeckého a možná i civilního života. 

Někteří pisatelé dále pod různými pseudonymy tvrdí, že nebýt Američanů, nepřežil byste. Prý vás dolů snesli takřka na ramenech.

No jistě. Pomáhali jsme si vzájemně. Od té doby, co se otočil Radovan, Marek jsem byl v podstatě stále s nimi, pomohli mi hlavně tím, že šli napřed a svítili mi na cestu. Ke stanům v 4C (ve čtvrtém výškovém táboře - pozn. red.) jsem došel po svých. 

Každý ví, že ve výšce nad 8000 m.n.m. má každý dost starostí hlavně sám se sebou a je rád, že unese svůj batoh. Pokud se vám něco stane a nemůžete se pohybovat, máte smůlu a většinou je konec.

O dobrodružném putování expedice na K2 si přečtěte ve speciálu Aktuálně.cz

Upozorňuje se i na údajné rozpory ve vaší výpovědi. Třeba  že jste byl dehydratován, přitom jste většinu vody před tím rozdal Američanům. Proč? Nevěděl jste, že vám bude scházet?

Ano, to byla chyba. To si v ten moment neuvědomíte a pak už bylo pozdě. Překvapilo mě, že Amíci vůbec nepoužívají kvůli hmotnosti kovové termosky a tekutiny nosí v plastových flaškách. Po několika hodinách je z toho ledová tříšť. Ředili jsme to s mým horkým čajem. Měl jsem necelé dva litry pití a to je málo. Nová zkušenost. 

Nebo proč jste šel dolů potmě, když jste přece musel mít s sebou čelovku? 

Když je člověk ve stresu, začne dělat chyby.  Když jsme se loučili s Radovanem, zapomněl jsem v jeho batohu svou goretexovou bundu,  a ta odešla dolů s ním. Byl jsem přesvědčený, že jsem ji nechal v té goráčce, a přitom jsem ji měl v kapse peřovky.

V té výšce hlava uvažuje jinak a je těžké se soustředit a udržet si přehled, kde co člověk má. Hledaná věc je vždy v té poslední kapse. Murphyho zákon!

Lidé si pomáhají, ale také umírají

Vytýká se vám také, že jste zabral Američanům místo v jejich C4 a že jste  jim tam zkonzumoval jejich skromné a životně nutné zásoby. Jak to tehdy bylo?

Ano, nabídli mi azyl ve svém stanu a já ho velmi ochotně přijal. Taky mi uvařili asi litr čaje. Potřeboval jsem hlavně vodu. Hodně mi pomohli, tehdy jsem na tom byl moc zle.

Libor Uher s Američanem Brucem Normandem na vrcholu K2.
Libor Uher s Američanem Brucem Normandem na vrcholu K2. | Foto: Don Bowie

To, že mi dali i spacák už bylo něco jako bonus navíc s čím jsem vůbec nepočítal. Tehdy bych se smířil i s tím, že můžu dřepět v předsíňce, hlavně když nebudu na větru. Bral jsem to částečně jako reciproci za mé rozlévání cestou nahoru. A jelikož měli veliký stan, v pohodě jsme se tam vlezli všichni čtyři.

Na rameni v tu dobu už byly minimálně dva volné stany, neboť Korejci, kterým se zabil šerpa ráno ještě za tmy, šli rovnou dolů a nechali tam kompletní vybavení včetně spacáků.

Poté, co se při sestupu zabil Ital Stefano Zafka, jsem "nafasoval" většinu jeho vybavení a používal je až dolů. Na horách to tak chodí. Lidé si pomáhají, ale také umírají.

Jelikož jsem nemohl absolutně nic polknout, byl jsem rád že jsem ráno docucal svůj nedojezený  karbogel. Měl jsem dost svého jídla od nutrendu. Každopádně Chris Warner, Don Bowie a Bruce Normand mají můj velký dík. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby...

Hodně se také spekulovalo o zranění jednoho z Američanů. Co a kdy se přesně stalo? Pomohl jste mu nějak vy a vaši kolegové na oplátku, že oni pomohli před tím vám?

S Donem se při slaňování z 3C do 2C utrhl fix a on se několik kolik metrů proletěl vzduchem. Při dopadu na skalní rampu si naštípl holenní kost. Dokud tam byly natažené fixy, pokračoval dolů a slaňoval sám. Problém nastal, až když pod 1C skončilo lano a bylo třeba sejít asi 200 výškových metrů svahem na ledovec do ABC.

Tady se úplně zapomnělo na pomoc Colomba, Chossého a Lupiho (Uhrovi kolegové ze Sulovského výpravy - Radim Slíva, Josef Lukáš a Pavol Lupták - pozn. red.), kteří nám šli naproti a celý zbytek cesty dofixovali, aby mohl Don slaňovat až k samotné patě hory.

Colombo nesl na zádech dvě ruské fixovací dlahy, dřevěné desky, které se nakonec nepoužily, a vypadal jako nějaký skialpinista. Zprvu jsem si myslel, že si jde Chossé říznout další svah (Josef Lukáš krátce před tím sjel tři čtvrtiny K2 na lyžích - pozn. red.).

Tam mi fakt lepilo

Také se o vás píše, že jste hazardér a sebevrah, že jste cestou nahoru příliš riskoval a  nemyslel na sestup. Opravdu jste hrál takto "vabank"? 

Takto by se musela nazvat všechny, kteří chodí po velkých kopcích. Je to krajně nebezpečný sport a hodně často se pohybujete na samotné hraně. I když určitá část rizika se dá částečně eliminovat, jsou věci které neovlivníte. Nahoru nás šlo patnáct a dolů sešlo třináct lidí. Dva lidi si hora nechala a já jsem štastný, že si nevybrala mě.

Celých 16 hodin společného výstupu s Amíky jsem na nic jiného nemyslel. Pořád jsem přemítal, jestli to dokážu včas odhadnout,  kdy se otáčí osmitisícovka, co ještě jo a co už ne. Možná trochu zafungoval stádový efekt. Byl jsem v karavaně, která pořád šla, tak jsem šel taky.

Vzpomněl jsem si na naše expediční heslo, že ,,Liška stále žije." Připouštím, že to celé byl veliký risk a neměl jsem tušení, co mě čeká cestou dolů. Ale to nevěděl nikdo! Já bych ,,Kádvojku"  přejmenoval na "Ruská Ruleta", už jen proto, co tam všichni letos předvedli. Neuvěřitelné!

Libor Uher s Američanem Chrisem Warnerem po sestupu v prvním výškovém táboře.
Libor Uher s Američanem Chrisem Warnerem po sestupu v prvním výškovém táboře. | Foto: Bruce Normand

Nám ruská expedice s kyslíkem prošlapala stopu, další Rusové, kteří pod K2 dorazili s námi,  před pár dny vylezli bez  kyslíku a na sedm výškových táborů západní stěnou. A západní stěna K2, to je teda nářez.

Sestup se pak skutečně značně zkomplikoval. Bylo to tím, že jste sestupovali příliš pozdě a dohnala vás fronta, o níž jste věděli, nebo se tato fronta špatného počasí přihnala dříve, než jste čekali? Co se dělo po této radikální změně počasí?

Ano, všechno tohle a ještě další překvapení. Viditelnost byla asi 3-4 metry, mohutné sněžení, silný vítr. Šílené! O tom, že budu sestupovat jinou cestou, se rozhodlo až ráno, kdy bylo nemyslitelné, abych šel sám po Česenu (Česenovým pilířem lezli Češi nahoru, Američané stoupali po Abruzziho žebru - pozn. red.).

A když jsme se pak sunuli po zadku po pás ve sněhu, pod nohou nám startovaly laviny a my hledali průchod mezi seráky, viděl jsem to bledě, tehdy jsem se asi nejvíce bál, možná víc než v noci na fixu.

Cestu jsem neznal, po Abruzzim jsem nikdy nešel, neměl jsem ani tušení, co kdy a kde bude následovat. Byl jsem absolutně závislý na Chrisovi, který v mlze hledal cestu a já mu nemohl pomoct. Strašný pocit!

Tehdy šlo nejvíce o život?

Ano. Jednoznačně nejnebezpečnější byl sobotní sestup laviništěm ze čtverky do 3C. Myslel jsem, že nemáme šanci najít v té mlze, větru a sněhu cestu.

Bylo to až tak kritické, že když Chris s Brucem nemohli asi po 45 minutách stále najít úzký průchod mezi seráky, a já tam jen seděl, mrznul a nečinně sledoval jejich úpornou snahu něco najít, chtěl jsem se vrátit zpět do 4C a raději jít Česenem, že tam to aspoň trochu znám, než zmrznout na Abruzzim.

Naštěstí ten průlez nějakým zázrakem našli a my to po břichu slezli, ale tam mi fakt lepilo.

Co byste při výstupu a sestupu nyní udělal jinak?

Pří výstupu bych se asi za každou cenu snažil dojít na rameno a nebivakovat nouzově v prudkém svahu. A při sestupu? Asi bych si vzal minimálně dvě termosky a notes,  abych si psal, kde si co odkládám. 

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy