Premiér Andrej Babiš přislíbil na pondělním setkání s olympioniky navýšení rozpočtu pro sport na devět miliard, jak se vám takové cifry poslouchají?
Skvěle. A poslouchaly se mi skvěle i po minulých olympijských hrách. Ale pak se nic nestalo a já zažil největší zklamání v životě. Mě, Evku i celý realizační tým to poslalo tak trochu na dno. Teď už nejsem tak naivní, ale pořád tohle rád slyším, jde jen o to, aby peníze opravdu přišly tam, kam mají.
No právě, přijde vám to po vašich předchozích zkušenostech realizovatelné?
Realizovatelné to je, teď jde o to, jestli se to realizuje. Já za nás nabídnu projekt, aby bylo každému jasné, že peníze, které by šly do snowboardcrossu, půjdou na rozumné věci a přispějí k rozvoji sportu u dětí, mládeže a široké snowboardové komunity. Ale jestli si to někdo vezme za vlastní a podpoří, to už není na mně, ale na těch, kteří to slibují.
Z úst vládních představitelů v demisi padla v pondělí zmínka i o vybudování kryté haly pro lyžaře a snowboardisty, kde byste celoročně mohli trénovat. Jak by se vám to líbilo?
Krytá hala by byl skvělý počin. Češi jsou národ lyžařů. Pořád je v osnovách škol, snad přes devadesát procent lidí tady umí lyžovat. Podle mě taková hala do České republiky patří, protože v našich podmínkách se dá pořádně lyžovat jen tři měsíce v roce. Navíc všude kolem nás i v zemích, které nemají takovou lyžařskou historii jako my, takové haly jsou.
A vy byste nemuseli tak často za tréninkem vycestovávat za hranice…
Právě. Když se u nás staví haly na hokej, nevím, proč by se nemohla postavit krytá hala na lyžování a snowboarding. Kdyby se třeba postavila v Praze, neměla by být o nějaké návratnosti nebo udržitelnosti vůbec být řeč. Ta poptávka je tu obrovská. Hala může fungovat 24 hodin denně. My nemáme problém třeba trochu pozměnit denní harmonogram a trénovat předtím, než se hala veřejnosti otevře.
Nicméně, než bude taková hala v České republice stát, bude to zřejmě nějaký čas trvat. Co vás tedy teď nejvíc trápí?
Ještě před halou by mělo přijít to, že se podpoří, co už teď máme. To znamená, aby naši senioři, junioři, děti byli dostatečně financovaní tak, aby mohli konkurovat světu. Už od juniorské kategorie by to mělo být o profesionalitě. To se u nás zatím nedaří. Profesionálka je zatím pouze Evka a lidi kolem ní v týmu. Ostatní buď studují a platí jim sportování rodiče, nebo pracují a vydělávají si na trénink sami.
O tom jste v pondělí mluvil i se současným ministrem školství Robertem Plagou, že?
Ano. Bavili jsme se o tom, že by se měla podpořit nějaká dlouhodobá idea, jíž je i Evka součástí. Začít budovat tratě snowboardcrossové a skikrossové rozumně rozmístěné po republice alespoň v těch nejvyšších horách. Kdyby se nám pomocí finančních prostředků státu podařilo přesvědčit třeba čtyři až pět středisek, která by, stejně jako v cizině, vytvořila nějaké tratě pro juniory, děti a nějaké pasáže i pro dospělé, tak by to bylo skvělé.
A lidské kapacity na to jsou?
Lidské ano, ale jde o ty finanční. Školíme trenéry, lidi, kteří by se o děti starali. I dětí máme docela dost, zájem je, ale nemají kde trénovat. Já jsem schopný trenéry vyškolit a školení třeba i částečně zadotovat. Ale musí pak být peníze pro trenéry, aby mohli pracovat. Tím, že tohle všechno musí platit rodiče, včetně materiálu, zahraničních výjezdů na sportoviště, tak ti už nemají na to, aby trenéry zaplatili.
Takhle to vaše vyprávění zní hrozně depresivně. Přišel aspoň nějaký pokrok od zlata v Soči?
Posunulo se to v tom, že jsme měli čas a možnost, abychom vyškolili trenéry. Před Soči vlastně vůbec neexistovala specializace "trenér snowboardingu". Po olympiádě se nám se Svazem lyžařů a ministerstvem školství podařilo zajistit, že trenéři snowboardingu můžou existovat. Teď jich bude po republice něco kolem třicítky. Vytvořili jsme nějaký systém, ale pořád je to na vodě. Potřebujeme sportoviště, když budou, můžou být oddíly. To je jako kdyby si fotbalisti založili klub, ale neměli hřiště. To nejde.
Pole neorané to ale tady přece jen není, máte své zázemí na Dolní Moravě a v Lipně nad Vltavou.
To ano. Máme dvě tratě alespoň v zimě, které ale nejsou placené ze státních peněz. Je to díky sponzorům a dohodě se středisky, kterým dochází, že děti už nechtějí jezdit pouze na sjezdovce. Na Dolní Moravě i na Lipně jsou dlouhé fronty, crossová trať je skvělá, chtějí si ji sjet i dospělí. Ani my jsme dřív nechtěli jezdit jen po sjezdovce, vyráželi jsme do lesa a zkoušeli různé boule. Klasická hladká sjezdovka není pro děti tak zajímavá, nezajímá je až tolik rychlost jako různé zatáčky a překážky.
Proč do toho tedy horská střediska nechtějí jít?
Protože jsme zaprdlí Češi. V zahraničí je to úplně běžné, světové lyžování a snowboarding k tomuhle směřuje. Není tu konkurence, protože taková trať téměř nikde není a nemá jim kdo ujet jinam. Třeba v Krkonoších nic není a až tam trať někde udělá, bude se její výstavba lavinově šířit.
Neodrazují střediska také finanční náklady?
Určitě, ale věřím tomu, že se jim budou vracet. Tratě se dají udělat rozumně s relativně malými náklady. V létě z hlíny, a pak stačí tolik sněhu jako na normální sjezdovku. Pak to stačí projet jednou dvakrát rolbou a je to. Ze zkušeností posbíraných za těch 15 let, co se kolem tohoto sportu pohybuju, můžu říct, že to není extra náročné na údržbu a na vytvoření, když se ke stavbě pozve odborník, a ty už u nás máme.
Eva Samková se nechala slyšet, že by byla ráda, kdyby se tu podmínky pro trénink zlepšily alespoň do té doby, než se ona stane trenérkou. Umíte si ji v téhle roli představit?
Byla by zatím dobrá jako trenér asistent. Tím, že ji nějakých osm let ovlivňujeme, tak dobře vidí chyby a dobře ví, jak by se to mělo dělat, ale zatím nemá zkušenosti v trpělivosti. Je skvělá, když je s námi na kopci, děti jsou nadšené, ale jako trenérka by to ještě teď měla těžké, protože je taková free a trenérství je velká zodpovědnost. Je zatím mladá, doufám že ještě minimálně čtyři, ale doufejme, že klidně osm let, bude závodit a uvidíme. Časem by z ní mohla být skvělá trenérka.
