Na co jste myslel po tom hrozném pádu?

Ležel jsem na zádech a moje první myšlenka vedla k jistotě, že žiji. Když odpadl úvodní šok, tak jsem s radostí zjistil, že nohama mohu pohnout, ale horší už to bylo se zády. Pak už bylo mým přáním dostat se co nejdřív do nemocnice, do rukou šikovného lékaře. Jen jsem si nechtěl ještě víc poranit záda, kde jsem cítil něco hodně špatného. Zároveň jsem však věřil, že v nemocnici mně pomohou a zase bude dobře.

Jak probíhaly další dny?

Hned druhý den mě čekala operace a bez nadsázky mohu říci, že za záchranu života vděčím africkému lékaři, protože zranění páteře prý bylo doslova na hraně. Do Afriky za mnou přijela maminka s bratrem a začal se řešit můj návrat do Čech s nutnou rehebilitaci. V té době jsem si myslel, že první operační zákrok bude zároveň poslední, ale mýlil jsem se.

Moje naivní představa mířila přibližně ke dvěma měsícům léčení, ale po deseti dnech jsem se vrátil do Čech a v nemocnici Motol mě čekaly další dva zákroky nutné k tomu, abych zase vstoupil do normálního života. Toto období trvalo několik týdnů, v nichž jsem se snažil udělat všechno pro to, abych se uzdravil. V té době mi bylo jedno, zda si znovu sednu na kolo, nebo pro mě cyklistika skončila.

Byl pro vás pobyt v motolské nemocnici psychicky hodně náročný?

Nebylo mi moc dobře, když jsem se dověděl o dalších dvou operacích. Těžko jsem se s tím snažil smířit. S odstupem času jsem si však uvědomoval, že mé zranění bylo složitější, takže domů jsem se mohl vrátil později, než bylo v mých původních představách. Velký dík patří lékařům, kteří mně dali záda do správné podoby. Celkové prostředí, včetně fyzioterapeutického personálu, bylo výborné. Velice důležité byly úvodní týdny, v nichž jsem měl skvělou péči v báječné atmosféře.

Kdy jste zase začal uvažovat o návratu k cyklistice?

Když se můj zdravotní stav postupně zlepšoval. Někdy v březnu jsem už v leže "jezdil na kole" a v červenci se dokonce zúčastnil soustředění v Itálii. Nechyběla mi euforie, ale zároveň jsem zjistil, že některé svaly nefungují tak, jako dříve a výkonnost šla dolů. Potvrdilo se poškození nervů a tím nebyla jistota dalšího posunu. Přestože všechny informace nebyly pozitivní, tak jsem věřil, že i tuto překážku překonám.

Byl jste stále v kontaktu s vaším belgickým týmem?

Tým mě podporoval, staral se o můj léčebný proces a v Praze mě také někteří jeho členové navštívili. Posílili moje sebevědomí jistotou, že když budu zdravotně v pořádku, tak se mnou dál počítají. Nečinili na mne sebemenší tlak, čehož jsem si velice vážil.

Jak se cítíte teď?

Měl jsem štěstí, že žiji a mohu se zase věnovat cyklistice. Z nejhoršího jsem venku a po nedávných zátěžových testech v Belgii mám potvrzený dobrý zdravotní stav. Moc mě těší i prodloužení smlouvy s Quick Stepem, takže jsem v pohodě. Chtěl bych nejen závodit, ale upozorňovat na sebe i pěknými výsledky.

Takže vaše příprava na novou sezonu může probíhat jako před rokem?

Ano, jen se mnohem víc musím zaměřovat na různá cvičení. Věřím, že jsem mentálně zesílil a také výkonnost se neustále zlepšuje. Je samozřejmě jen otazník, co řekne tělo po náročných několikadenních závodech.

Už máte nějaké v plánu?

Zítra se vydám na soustředění do Španělska, potom kolo vyměním hlavně za běžky a do konce roku absolvuji ještě jedno zahraniční soustředění. V prvních týdnech nového roku pojedu zase do Španělska a v půli února se chci po roční přestávce zúčastnit čtyřetapového závodu ve Francii. V každém případě budu hledat cesty, jak se co nejlíp připravit a podle toho, jak se mi to podaří, určím si další program.

Petr Vakoč | Foto: Quick Step