Český Těšín - Simona Vrzalová je čerstvou mistryní republiky v běhu na 5 000 metrů, kde se jí podařilo obhájit titul z loňska. Na trati 1 500 metrů přišlo místo obhajoby prvenství druhé místo, ale Vrzalová má pro tuto sezonu vyšší cíle. Po účasti na HME v Bělehradu a skvělém vystoupení na ME družstev v Lille pokukuje po splnění limitu na srpnové MS v Londýně.
Přitom mohlo být všechno úplně jinak. "Byla jsem taková rebelka, chodila jsem za školu, a tak jsem měla velké problémy ve škole i doma," prozradila Vrzalová. Jako náctiletá poprvé skončila s atletikou, ale touha po závodění ji po čase přemohla. Objevil se však nový soupeř v podobě nemoci.
"Při běhání se mi motala hlava a tady v parku v Těšíně mě předbíhali všichni," usmívá se Vrzalová po překonání chudokrevnosti a libuje si, jak se tělo dokázalo se změněnou hladinou hemoglobinu vypořádat. Bez velkého trénování začala dorostenecká šampionka znovu vítězit. Kvůli zápřahu v rodinném obchůdku navíc nestíhá správně regenerovat. Jak jen to dělá…
Na Zlaté tretře jste si zaběhla na 1 500 metrů osobní rekord a skončila na sedmém místě. Jak jste byla spokojena s vystoupením před domácím publikem jakožto vítkovická závodnice?
Závod jsem si samozřejmě užila, ale na druhou stranu jsem byla hodně nervózní. Závody doma jsou pro mě vždy stresující, protože se přijdou podívat rodina a známí. Je pravda, že jsem překonala osobní rekord, ale chtěla bych běžet ještě o dvě vteřiny rychleji, aby to stačilo na limit pro MS. To mě trochu mrzí.
Jak jste bojovala s velkou nervozitou?
Hrála jsem hru Far Cry na playstationu. Pozabíjela jsem tam pár zvířat a byla jsem úplně v pohodě (smích). Ale vážně, ty hry mi docela pomáhají. Můžu být na chvilku v jiném světě a odreagovat se.
Co pro vás znamenalo porovnání s africkou konkurencí? Tolik závodů s běžkyněmi z Etiopie nebo Keni za sebou přece jen nemáte…
Popravdě jsem se o startovku vůbec nezajímala a dověděla jsem se to až těsně před závodem. Byla jsem docela v šoku a říkala jsem si, že když nebudu poslední, bude to úspěch. Ale byla jsem ráda, že se běží rychle.
Vy sama jste začala možná trochu pomaleji. Byl to taktický záměr?
Chtěla jsem to takhle zkusit. Většinou jsem vždy začínala rychleji, ale v posledním kole už jsem třeba nemohla. Už na ME družstev v Lille jsem taktiku změnila a chtěla jsem tak běžet i na Tretře. Skupinka přede mnou mi ale trochu utekla, možná jsem tak začala příliš pomalu.
Zůstala jste potom na stadionu až do konce na Boltovo loučení? Jaký máte vůbec vztah k této atletické legendě?
Ano, byla jsem tam. Samozřejmě ho uznávám jako sportovce, ale zase to nějak neprožívám. Loučení to ale bylo hezké.
Vraťme se k vám a zpátky v čase. V 17 letech jste přerušila kariéru, ač jste měla velmi dobře našlápnuto. Co konkrétně se přihodilo?
Divoká puberta. Byla jsem taková rebelka, chodila jsem za školu, a tak jsem měla velké problémy ve škole i doma. Navíc trenér hodně pil, takže se to všechno tak nějak sešlo a na atletiku jsem se vykašlala.
Výsledky jste ale měla výborné, takže o ztrátu motivace nešlo?
Částečně možná ano. Ono je dobré, když se šplháte časem nahoru. Já jsem pořád vyhrávala a každou prohru jsem si hodně brala. To mě možná brzdilo.
Co jste dělala v dalších letech a jak jste se dostala zpět k atletice?
Hlavně jsem si chtěla dodělat maturitu, protože mě vyhodili ze sportovního gymnázia v Ostravě (smích). Během přijímaček na vysokou školu jsem znovu potkala trenéra, se kterým jsem jako dorostenka začínala, začala jsem opět běhat a vrátila jsem se k atletice.
Pak ale přišlo trápení, že ano? Chuť do běhání byla větší, ale nešlo to…
Opravdu jsem se hodně snažila, dávala jsem do toho všechno, ale výsledky byly hrozné, vzdávala jsem závody. Pak jsem si pořídila tohle monstrum (ukazuje na fenku Princeznu) a znova jsem se na atletiku vykašlala (smích). Přestala jsem běhat a shodou okolností jsem šla na krev, kde mi zjistili těžkou anémii (chudokrevnost, nedostatek hemoglobinu, pozn. red.) a okamžitě mě hospitalizovali.
To byla spíše náhoda, anebo jste sama cítila, že by důvodem těch špatných výsledků mohly být zdravotní problémy?
Při běhání se mi motala hlava a tady v parku v Těšíně mě předbíhali všichni (smích). Myslela jsem si, že už na to nemám. Naštěstí jsem šla na preventivní prohlídku a při odběru krve přišli na těžkou anémii. Norma je tak 140 gramů hemoglobinu na litr krve, já jsem měla jen 60, takže vlastně tu nejhorší formu nemoci. Byla jsem pak na různých vyšetřeních, ale nezjistilo se, z čeho to mám.
Rekonvalescence byla ale mimořádně rychlá…
Stačilo nasadit železo a hodně jsem změnila stravu. Předtím jsem pila kolu, jedla hranolky a hamburgery, ale to jsem musela vysadit a začít jíst zdravě (smích). Brala jsem tabletky, za měsíc jsem měla hodnoty železa skoro v normě a doktoři mi řekli, že můžu začít běhat. Okruh tady v Těšíně jsem běhala rázem za 12 minut místo původních 25 a začala jsem myslet na to, že bych chtěla znovu začít závodit. Nejdříve jsem trénovala sama a po třech měsících jsem se ozvala trenérovi.
Na republikovém mistrovství v Táboře v roce 2016 jste získala tituly na tratích 1 500 a 5 000 metrů. Co jste říkala na to, že to jde po půlroce trénování "tak lehce"?
Strašně jsem se tomu divila. Porazila jsem tam Kristiinu Mäki, která pro mě byla takovým vzorem. Vůbec by mě nenapadlo, že bych ji někdy mohla porazit. Byla jsem velmi překvapená. Moje tělo muselo dlouho pracovat s nízkou hladinou hemoglobinu a když už bylo všechno v pohodě, rychle se s tím srovnalo.
V březnu letošního roku jste poprvé zažila atmosféru větší akce na halovém ME v Bělehradu. Jak na to vzpomínáte?
Trochu mě zklamalo, že jsem nedokázala postoupit do finále. Byla jsem desátá, přičemž devět postupovalo. Běžela jsem až ve třetím rozběhu, věděla jsem, jaký čas stačí na postup a že na něj mám. Ale nezvládla jsem to, byla jsem strašně nervózní.
Na druhou stranu jste poznala partu v české reprezentaci…
Je to velký zážitek. Vidíte ty lidi v televizi a najednou s nimi bydlíte, bavíte se, jíte s nimi a zjistíte, že jsou stejní jako vy a že si na nic nehrají. Když pak o nich třeba něco čtete v bulváru, tak se tomu jen zasmějete…
O to větší pak může být motivace pro letošní MS v Londýně. Za limitem 4:07,50 na 1 500 metrech zaostáváte po Zlaté tretře zhruba o dvě sekundy…
Nezdá se to, ale je to pořád dost. Nicméně já vím, že na to mám, protože na tréninku porážím parťáka Matouše Vrzalu. Je to jen shoda jmen, nejsme příbuzní (smích). Nedávno zaběhl 4:05 a já 4:09. V neděli budu startovat na extralize v Ostravě, takže se můžu o limit znovu pokusit, i když tam nebudou tak kvalitní závodnice jako na Tretře. Zkusím to sama.
Už jste zmínila ME družstev v Lille, kde jste letos startovala poprvé. Na trati 3 000 metrů jste byla třetí a přispěla osmi body k záchraně českého týmu. Takový přísun jste asi nečekala?
Jsem ráda, že jsem mohla být součástí týmu a udělat nějaké body. Běželo se mi skvěle, a hlavně v posledním kolečku jsem cítila až dynamit v nohách, což se mi dlouho nestalo. Závody družstev jsou náročnější, nezkazíte to jen sobě. Všichni do nás hustili, že musíme doběhnout i se zlomenou nohou (smích). Cítila jsem větší zodpovědnost, ale více nervózní byli atleti, kteří závodili v neděli, kdy se rozhodovalo. Já jsem běžela naštěstí už v sobotu.
V české reprezentaci jste vytvořila vyrovnanou dvojici s Kristiinou Mäki. Dokážete v závodech spolupracovat?
No… ona většinou běží za mnou a pak mě předběhne (smích). Počítám s tím, že na extralize v neděli se zase vyveze. Kristiina závody moc netáhne, ale vrací se po zranění, a tak se dá pochopit, že má trochu respekt. Kamarádky ale samozřejmě jsme, jsme mezi sebou v pohodě.
Ví se o vás, že vedle atletiky pomáháte rodičům prodávat ve večerce. Jak těžké je to skloubit s trénováním a závoděním?
Je to těžké. Člověk musí pořád něco vybalovat a nosit zboží. Ještě jsem ale v atletice ničeho nedosáhla, takže si nemám na co stěžovat. Je to náročné hlavně kvůli regeneraci, kterou tím pádem zanedbávám. Ale snažím se pomoct rodičům, jsou na to sami.
Psalo se o tom, byla z toho trochu senzace. Nezkoušel vás trenér přemlouvat, abyste s tou prací přestala?
Trenér to právě řekl po jednom závodě, já jsem to nikde roztrubovat nechtěla. Ono s vysokou školou prodávat ve večerce, tím bych se moc nechlubila (smích). Regenerace je důležitá a trochu se bojím nějakého zranění. Trenér mi zařídil byt na stadionu ve Vítkovicích, kde můžu zadarmo bydlet. Když to mám náročné, přespím tam, ale většinou jsem doma. Občas si tam udělám takové mini soustředění na dva týdny.
Jak jsou na tom finančně jiní atleti na podobné úrovni jako vy?
Většinou dostávají plat nebo ještě studují. Já jsem ve Vítkovicích placena za body v extralize, potom si můžu vydělat ještě na některých mítincích, ale jinak nic nedostanu. U každého je to jinak. Co jsem tak slyšela, průměrný plat českého atleta je vlastně docela podprůměrný. Ne že bych si ve večerce vydělala více, ale aspoň jsem doma a nemusím do Prahy (smích). Ale žádnou nabídku jsem nedostala. Není to tak, že bych někomu řekla, že nejdu do Prahy.
Český Těšín není velké město a říkala jste, že vás lidé občas poznávají. Po posledních úspěších to bude možná výraznější, nemyslíte?
Když prodávám v obchodě, tak mi třeba osm lidí ze deseti něco řekne, na něco zeptá. Někteří lidé, kteří na mě třeba kdysi byli nepříjemní, jsou najednou příjemní. Je to hezká změna, beru to v pohodě.
