Třiadvacetiletá atletka z Frýdlantu nad Ostravicí doběhla na šampionátu v Thajsku druhá v horském maratonu. Jen Rumunka Denisa Dragomirová byla na čtyřicetikilometrové trati o dvě minuty rychlejší.
Co se týče národní úrovně extrémních běžeckých závodů v kopcích, má za sebou studentka sociální pedagogiky na univerzitě ve Zlíně již mnoho úspěchů. Nyní se jí podařilo prorazit také na mezinárodní scéně.
Macurová získala na MS v běhu do vrchu v Čiang Mai jedinou českou medaili a v úterý se s výpravou vrátila domů.
Z Asie si přivezla i střevní potíže. "Mám nějakou virózu, už se cítím trochu lépe. Možná jsem to chytla v letadle, ale asi to bude celkově z toho přetažení. Dolehlo to na mě," vypráví.
V závodě s velice náročnými klimatickými podmínkami šla tradičně na hranu vyčerpání. Tak jak je běžkyně s mimořádně drobnou postavou zvyklá. Jednoznačně u ní však převažují pozitivní dojmy.
Stříbrem z MS jste překvapila sama sebe?
Určitě. Absolutně jsem to nečekala. Chtěla jsem napravit nepovedené mistrovství Evropy z června, byla jsem v dlouhém trailu dvaadvacátá. Na MS jsem proto chtěla hlavně lepší umístění a z druhé příčky jsem úplně unešená.
Co se vám sešlo k tak překvapivému výsledku?
Přispělo k tomu třítýdenní soustředění s klukama v Rakousku. Užila jsem si to a tolik jsem neuvažovala nad výkonem. Někdy je lepší vypnout hlavu, a pokud se člověk soustředí jen na sebe, pak to jde.
K druhému místu jste doběhla v čase 3:51:22, tedy v tempu necelých šest minut na kilometr. Jaký byl profil trati?
Dva kopce, nahoru a dolů. Celkově jsme nastoupaly 2400 metrů, dvakrát jsme šplhaly na stejný kopec ve výšce 1344 metrů. Byl to prudký kopec a já jsem nejvíce času nahnala v druhém seběhu. Zjistila jsem, že ztrácím minutu na medaili, a nakonec jsem předběhla i závodnici na druhém místě. Běžela jsem střemhlav.
Sedělo vám klima v Thajsku, dost neobvyklé pro Evropanky?
Tak bych to úplně neřekla, ale oproti jiným závodníkům se možná dokážu na vyšší teploty lépe adaptovat. Tím, jak jsem hubená, se tolik nepotím a mám menší potřebu pít. Snášela jsem to docela dobře, ale snadné to určitě nebylo.
Člověk, který se nepohybuje v prostředí horských závodů, si asi jen těžko představí, jak se závodník cítí v cíli. Jaké to je?
Je to jeden z důvodů, proč takové závody běhám. Mám ráda pocit, kdy se zničím. A je to jiný pocit, než když doběhnete pětku nebo desítku na dráze. Já už jsem s ultra traily v horách začínala, člověk si tam projde krizemi, kdy musí opravdu překonat sám sebe.
Fyzicky to pak v cíli často bývá úplná hrana vyčerpání, ne?
Někdy se po závodě cítíte dobře, když vám sedne. Třeba v Thajsku jsem nebyla tolik vyčerpaná svalově, spíš na mě dolehla únava. Moc jsem toho pak nenaspala. Ale někdy je to opravdu náročné a třeba dva týdny není člověk schopný nic dělat.
Teď jste vicemistryně světa, přitom ještě vloni jste mluvila pro Svět běhu o tom, že rodiče pro váš sport nemají moc pochopení. Změnilo se to?
Už je to na jiné úrovni. Zpočátku měli rodiče strach o moje zdraví. Co si budeme povídat, někdy je to huntování těla. A když člověk nezažije pocit během samotného závodu, nechápe to. Nicméně já jsem v tom vytrvala, teď už mi fandí i rodiče. Hodně si toho vážím.
Původně jste měla zastání prý jen u sester.
Jsem z Beskyd, kde je velká komunita běžců, koná se tam hodně závodů. Mě k běhání právě trochu přivedla starší sestra, viděla jsem ji závodit. Pak jsem si zaběhla Beskydskou sedmičku a táhlo mě to více a více.
Vloni jste říkala, že vážíte 45 kilogramů. Ostatní závodnice v horských bězích jsou na tom jinak?
Já jsem pro někoho až extrémně hubená. Sama chci přibrat, ale s tím vypětím, které mám, je to těžké. Každý běžec je hubený, u mě je to umocněné tím, že jsem takový šlachovitý typ. Jsou holky, které jsou mohutnější a běhají lépe než já. U chlapů je to spíš naopak. Takže si až tak nemyslím, že moje váha pro mě v závodech znamená výhodu.
Jak často kvůli ní posloucháte nelichotivé poznámky?
Dost často. Ale ti lidé mě neznají. Setkala jsem se s narážkami, že bych se měla jít léčit a podobně. Už jsem si prošla obdobím, kdy jsem řešila, co si o mně ostatní myslí, a naučila jsem se, že bych takhle nebyla sama sebou. Snažím se ty poznámky odbourávat. Takové rady, co bych měla dělat, neposlouchám. Ti lidé nevidí, jak žiju.
Kolik toho naběháte třeba za týden?
Když nejsem na soustředění, tak ten tréninkový objem není tak velký. Pohybuje se okolo 100 kilometrů na týden. Na soustředění je to kolem 140 nebo 150 kilometrů.
Letos máte za sebou i druhé místo z republikového mistrovství v maratonu. Nicméně hory jsou pro vás číslo jedna?
To určitě. Sice většinu času trávím u přítele v Otrokovicích a tady tolik kopců není. Ale doma ve Frýdlantu nad Ostravicí mám Lysou horu za barákem, můžu si tam zaběhnout. Silnice je zase trochu jiná výzva, vidím tam na časech, jak se posouvám. V kopcích je to nepředvídatelné.
Jak prestižní je váš stříbrný úspěch v rámci atletického světa?
Jsem ráda, že se díky tomu běh do vrchu u nás trochu zviditelnil. Možná teď někdo zjistil, že se neběhá jen na dráze a silnici. Bohužel jinak nejsou vrchy v atletice tolik podporované, není to olympijská disciplína. Navíc je každá trať jiná, nedají se měřit rekordy. Proto to lidé, kteří běhají na dráze, moc neuznávají, ale zase nemají ten požitek z hor.
Máte i vy nějaké cíle na dráze nebo na silnici?
Vím, že na dráze nemůžu holkám moc konkurovat, ale maraton a půlmaraton jsou pro mě výzvou. Tam se mohu zlepšovat a zaběhnout solidní čas. Jestli by to stačilo na nějaké mistrovství, to si nejsem jistá. Nicméně snad zatím nejsem tak stará, aby se to nemohlo zlepšit.
