Nelíbilo se mu, jakým směrem se atletika i sport obecně ubírá, a tak chtěl změnu, chtěl si odpočinout, proto dal šéftrenér atletů na svazu výpověď. Nyní se v čerstvých 50 letech cítí dobře a vůbec mu nepřipadá, že by překonal nějaký životní milník.
"Někdo mi řekl, že jsem tím pádem v půlce, tak to by bylo fajn. Jinak mě pořád někdo vítá v nějakém klubu, v klubu padesátníků. Ale já to tak neberu, po tom jubileu se cítím stejně jako den před tím, nic se nezměnilo," přiznal Dvořák v podcastu.
Po odchodu ze světa atletiky se vrhnul na jednu ze svých lásek, zahradničení. Stal se spolumajitelem zahradnické firmy a pomáhá zákazníkům zkrášlovat okolí domů.
"I atletika je pořád má láska, ale už to není ta sportovní disciplína, co bývala. Slyším to z více stran, že sport jako takový se změnil. Už to nepoutá mou pozornost co dřív a věnuju se práci, která mě naplňuje," pochvaluje si.
Starosti spojené s řízením atletické reprezentace ho prý v předchozích deseti letech stály spoustu nervů a to mu teď rozhodně nechybí.
"Hodně se mi ulevilo, dýchá se mi lépe a můj život nabral mnohem libější směr. Navíc jsem za ty tři roky zhubnul asi 15 kilo, jsem zpátky na závodní váze a cítím se dobře," prozradil trojnásobný mistr světa.
Fyzická práce mu nedělá potíže, tělo mu to alespoň nedává tak najevo jako při ostrých trénincích na závody.
"Tady tolik nevadí, když vás bolí nohy. Když to přišlo v atletice, tak jste se prostě nerozeběhl, i když jste mermomocí chtěl. Nešlo to, tělo si řeklo, že tudy cesta nevede, a srazilo mě to na nulu."
V tunelu se otáčel smykem
V podcastu zavzpomínal i na dobu, kdy vedl hektický život a vedle sportu se snažil stíhat i rodinu. Obzvláště dramatická byla jeho cesta do porodnice, kdy manželka rodila dvojčata.
"Trénoval jsem na Julisce a spěchal jsem k Apolináři. Když pominu dopravní přestupky, tak nejhorší asi bylo, když jsem narazil na ucpaný tunel na Letné a přes ruční brzdu jsem se otáčel autem do protisměru, abych se zácpě vyhnul. Nakonec jsem to stihl včas," vzpomínal.
Na plný plyn ale jede i v zahradnické branži, protože sám ví, že neumí odpočívat.
"Někdy mi to dává tělo najevo tím, že se mi nechce vstávat, ale nakonec vstanu. Občas si řeknu, že už bych měl zpomalit, ale nejde mi to," přiznal.
Má už za sebou i několik zahrad, na které rád vzpomíná. Například na tu u Špálovy vily na Ořechovce nebo na budování biobazénu u rodinného domku ve Stodůlkách.
"Líbí se mi, že i když návrhy pochází ze stejného pera pana architekta, vždycky je to nakonec jiná práce tím, jak se snaží pracovat s prostorem a s přáními zákazníka," vysvětlil, čím ho zahradničení nejvíc naplňuje.
Jeden pracovní sen ještě má, rád by se potkal s hercem Josefem Somrem. "Už jsme pro něj něco na zahrádce dělali, ale je to už starší pán a poslední dva roky nebyly ideální, takže nebyla příležitost ho potkat, bylo by to fajn, kdyby se to jednou povedlo," dodal Dvořák.
Celé povídání si poslechněte v podcastu Bez frází plus. Svůj příběh už dříve Tomáš Dvořák popsal pro portál Bez frází v textu s titulem Branky, body, vteřiny.
