V jihokorejském Pchjongčchangu právě začínají olympijské hry, Vy jste se ale bohužel do nominace nakonec nedostala. Jaké jsou podle vás důvody?
Důvod je naprosto zřejmý. Má výkonnost nepostačovala na to, abych se svými výsledky do nominace dostala. Propadla jsem letos v každém závodě. Ani jednou mě nepodržel běh nebo střelba a celkově se mi smůla lepila na paty. Po letní přípravě bych řekla, že to bude dobrá sezona, ale vše ukázal až první závod, kdy jsem se necítila dobře. Podobné pocity jsem měla i na startu minulé sezony, kdy se zničehonic uprostřed zimy něco zlomilo a já se začala cítit lépe. Bohužel, v letošní sezoně musím říci, že je to den ode dne horší. Oko nezasvěcené tradičně vidí, že se netrefím, já však cítím největší limitaci ve svém fyzickém výkonu, který mi nepřinese pohodu a vyrovnanost do střelby. A s nabalujícím se neúspěchem je mnohem složitější z tohoto začarovaného kruhu vystoupit.
Už jste se s neúčastí na hrách stihla srovnat, nebo to pořád mrzí?
Jsem stále velice zklamaná, protože snem každého sportovce je dostat se na olympiádu a zažít týmovou atmosféru, kde mnoho odlišných, ačkoliv ve svém nitru stejných sportovců, bojuje za národ. Byla bych se smířila se situací, že v této sezoně moje výkonnost nepostačuje na start olympijského závodu, přesto obsazení šesti možných míst bylo reálné. Byl by to přinejmenším motivující prvek do další práce, bohužel to ve mně ale naopak vyvolalo rozporuplné pocity.
Před dvěma lety jste vstoupila do Světového poháru velmi nadějně, patřila jste stabilně mezi čtyři nejlepší české biatlonistky. Potom se ale ten vývoj trochu zastavil a poslední dvě sezony nejsou ideální. Čím si to vysvětlujete?
Čas člověk nezastaví a tohle je úkaz toho, jak se z mladé nadějné stane stará a neperspektivní. Do kolen mě dostaly štafety v mé úvodní sezoně ve Světovém poháru, kde jsem se stala trnem v oku mnoha lidí. V současnosti mohu říci, co bych za ty časy dala. Minimálně jsem byla rychlá běžkyně, leč nepřesná střelkyně. Nyní jsem velmi pomalá běžkyně a nepřesná střelkyně jsem zůstala. Jsem zastáncem toho, že jakmile má člověk dobrý pocit ze svého běžeckého výkonu, tak nemá tak velké obavy ze střelby, protože to přinejhorším dojede. Jakmile stojíte na startu a víte, že se prostě musíte trefit a střelba není vaše silnější disciplína, netrefíte se už vůbec. Jsem v situaci, kdy jsem především nespokojená se svým fyzickým projevem. Na všechno člověk přichází postupně, a když se zpětně ohlédnu do spektra tréninků, tak mně jakožto dynamicky svalovému typu chybí především rychlost.
Před sezonou jste měnila pažbu malorážky, věřila jste, že vás podrží. Proč ta změna? A jak tu změnu hodnotíte s odstupem?
Změna měla být spíše motivační a povzbuzující. Asi nemusím tajit, že ke střelbě nemám tak blízký vztah jako k lyžování, proto ani zbraň není něčím, co bych si musela nosit do postele. Hlavní myšlenkou bylo to, že zbraň bude taková, jaká chci, najdu si k ní vztah, který v nejlepším případě podpořím hned dobrým výsledkem, a budu jí věřit. Za pět let v biatlonu jsem si udělala nějaké střelecké návyky, které umím pojmenovat, a proto jsem je chtěla přenést i do většího komfortu při střelbě. Koneckonců, když slýchávám, s jakými zbraněmi, spíše kusy dřeva, se střílelo v začátcích biatlonu, a sportovci i přesto stříleli nuly, je zřejmé, že pažba nehraje tu dominantní roli v úspěšnosti střelby.
Jak už jste naznačila, v této sezoně jste se nemohla plně spolehnout ani na dříve nadprůměrnou rychlost běhu. Kde hledat příčiny?
Po letní přípravě by mě ani ve snu nenapadlo, že tato sezona bude nejhorší za celou biatlonovou kariéru. V tréninku jsem byla spíše nadprůměrná, což podpořily i funkční testy a jiné ukazatele. Za celé léto jsem neměla jediný zdravotní výpadek a tréninky plnila přesně na kilometr i minutu dle stanoveného plánu. Od prvního závodu jsem ale cítila, že na lyžích to není v pořádku a mně chybí schopnost zrychlit. Z fleku bych objela Vassův běh, ale jakmile přijde na rychlost, mé tělo se zakyselí po dvou kilometrech a zbytek závodu se z toho nemůže sebrat. Z toho pramení i opakující se průběh každého závodu: začátek v pohodě - cítím se dobře, ležku zvládnu obstojně, po deseti minutách se dostanu do laktátu, který nezvládám odbourávat, při střelbě vestoje nevím, kde je nahoře a kde dole, tudíž neovládám jemnou motoriku těla a do cíle se sotva doplazím, následně v cíli padnu, jako bych finišovala o první místo. Po závodě dlouho trvá, než mé tělo zregeneruje. Zároveň cítím, že se ve mně nakumulovala únava celých čtyř let a mé tělo postupně stagnuje a vykazuje náhodné projevy bolesti a slabosti.
Máte společně s trenéry nějaký plán, jak to celé zase zvrátit směrem nahoru?
V současné době mají trenéři mnoho jiné práce a starostí. Samozřejmě věřím, že k nějaké debatě ohledně tréninku dojde, ale všechno je víceméně řešitelné až od příští sezony. Trénink má nějaký celoroční řád a během tří neděl není možné dosáhnout nějakého progresu. Je smutné na začátku února říci, že tahle sezona je prohraná, ale bohužel tomu tak je. Hlavního čtyřletého cíle jsem nedosáhla a to je důvod ke zklamání.
Pojďme se naladit na pozitivnější notu. Na posledním sprintu IBU Cupu v Itálii jste skončila šestá. Byl to váš nejlepší výkon za poslední dobu?
Výkon, co se týče celkového výsledku, to rozhodně nejlepší byl. Bohužel musím říci, že vzhledem k běžecké kondici, která má klesající tendenci v průběhu celé zimy, se mi jelo nejhůře z celé sezony. Tamní prostředí je umocněno vysokou nadmořskou výškou, což lepšímu výkonu určitě nepřidalo. Je paradoxní, že mě v tomto závodě podržela dobrá střelba. Ale rozhodně není důstojné, abych na IBU Cupu dostala běžecky minutu a půl, ba co víc, že i kilometr před cílem, kdy jsem měla hlášení, že vedu závod, měla pocit, že závod skrze bolest celého těla a maximální únavu ani nedokončím a na místě sundám lyže. To není úplně motivující prvek.
Takže ani tento výsledek podle vás momentálně nebude znamenat obrat k lepšímu?
Ačkoliv je to můj nejlepší výsledek v IBU Cupu, bojím se, že v konkurenci světového pole bych stejně zaostala a v případě postupu do stíhačky bych bojovala o nějaké padesáté místo. To nejsou pozice, ze kterých bych se mohla radovat. To člověku nepřinese ani lepší pocit, když ví, kde býval a kde určitě být mohl. V přípravě na novou sezonu budu muset začít znovu od píky.
Jaké tedy máte cíle do dalších bojů v této sezoně, případně do sezony následující?
V současnosti se cítím jako stařenka, která během zimy zestárla minimálně o pět let. Poslední měsíc pro mě byl velice vysilující, kdy jsem týden co týden měnila destinaci a znovu a znovu se snažila uspět, bohužel marně. Myslím si, že s aktuální formou se zázrak nestane. Na zázraky už stejně nevěřím, a ačkoliv se říká, že co si člověk moc přeje, to se mu splní, tak pokud pro mě něco nemá reálné základy, stát se to nemůže. A kolikrát je pravdou, že méně je více, proto momentálně více než dávky kilometrů upřednostním psychickou pohodu a regeneraci.
Určitě budete kolegům na olympiádě fandit, jaké výsledky by podle vás byly úspěchem?
Samozřejmě sportovcům fandit budu a zároveň se těším, že uvidím i sporty, které v průběhu zimy stíhám sledovat jen zřídka, a v neposlední řadě tak držet palce sportovcům, se kterými se znám i mnohem déle. Moje pozornost bude upřená na rychlobruslení a snowboardcross, abych tak na dálku mohla podporovat svoje dvě bývalé spolužačky Karolínu Erbanovou a Evu Samkovou.
Dočká se český biatlon olympijské medaile a případně kdo ji podle vás může vybojovat?
Na celé startovní pole čítající okolo sto závodníků jsou tři medaile opravdu málo a každý sportovec touží jednu získat. Konkurence bude našlapaná, proto si myslím, že výsledek do desátého místa bude mít rovněž vysokou hodnotu. Mezi českými biatlonisty je všeobecně známé, že na velkou akci se umí správně nabudit Ondra Moravec a Jarda Soukup. Z českých děvčat má vzhledem k průběhu celé sezony a vyrovnanosti výkonů z mého pohledu nejblíže Verča Vítková.
