Londýn – Připravil ostrovnímu království první velké zklamání domácích olympijských her. Přesto není mnoho lidí, kteří by triumf v závodě s hromadným startem kazašskému cyklistovi Alexanderu Vinokurovovi nepřáli.
Když sportovci na konci své kariéry prohlásí formulku o „odchodu na vrcholu“ často je to pouze prázdnou frází. V případě Vinokurova ale nikoliv.
Kariéru mu málem ukončila těžké zlomenina
Kazašskou sportovní modlu loni 10. července mnozí posílali (a viděl se tam i on sám) po těžké zlomenině pravé stehenní kosti do důchodu, o 13 měsíců však tenhle cyklistický „důchodce“ dobyl Londýn a olympijské zlato.
„Je to největší vítězství mé kariéry a těžko jsem si mohl představit její lepší konec,“ pronesl téměř devětatřicetiletý Vinokurov novinářům po dojezdu sobotní hromadný závod.
Třetí nejstarší jezdec nejdelšího závodu v olympijské historii tak dokonale zaskočil favority v čele s hvězdným kvartetem spurtérů Mark Cavendish, Peter Sagan, André Greipel a Tom Boonen.
Vinokurovovi pomohly zkušenosti
Jenže možná právě věk a zkušenosti stojí za jeho triumfem. Vedle nesporných závodních kvalit totiž dokázal Vinokurov využít faktu, že na rozdíl od závodů nejvyšší kategorie v mezinárodním kalendáři, se na olympiádě jelo tak jako za starých časů (nebo na menších závodech) bez vysílaček.
„Rádiové spojení chybělo hlavně britskému a německému týmu. Britové se pořád jen starali o Cavendishe a neměli vysílačky, díky kterým by zareagovali,“ pronesl kazašský hrdina na tiskové konferenci. „Sluchátka jsou pro mě k ničemu, já sleduji závod zevnitř,“ dodal.
Není důvod mu nevěřit. Vinokurov se mezi profesionály pohybuje již patnáctou sezónu a za tu dobu zaznamenal celou řádku úspěchů. V roce 2006 ovládl celkové pořadí Vuelty, dvakrát byl mezi nejlepšími pěti na Tour de France (třetí v roce 2003, pátý o dva roky později) a v roce 2010 po návratu do pelotonu při první účasti šestý na Giru.
Nechtěl se loučit s dopingovým stínem...
Vinokurov totiž tři roky předtím poprvé ukončil kariéru poté, co také on uvízl během Tour 2007 v široké dopingové síti. V září 2009 ale rodák z Petropavlu prohlásil: „Chci se vrátit. Miluji kolo, nechci se loučit takto s dopingovým stínem.“
Stejně jako někteří další dostal druhou šanci. Vždy usměvavý a pozitivně naladěný „Vino“ byl rychle vzat na milost i pelotonem, během dvou let společného působení v kazašské formaci Astana na něj pěla ódy i česká jednička Roman Kreuziger, kterému bude (pokud Kreuziger ve stáji zůstane) slavný Kazach od příští sezóny šéfovat na plný úvazek.
Ale zpět k závodění... Vinokurov vyhrál po prvním comebacku prestižní klasiku Lutych-Bastos-Lutych, dobyl již zmíněné šesté místo na Giru a v roce 2011 toužil podruhé v kariéře zaútočit na pódium i na „Staré dámě“. 10. července se mu ale stala osudná devátá etapa nejtěžšího cyklistického závodu světa a pád rokle na kraji lesa.
...A ani po zlomenině na Tour
Diagnóza? Otevřená zlomenina pravé stehenní kosti. Sám Vinokurov prohlásil, že nejspíše končí s kariérou. „Nikdy by mne nenapadlo, že se s Tour a cyklistikou rozloučím takto,“ pronesl tehdy.
Nerozloučil. Už pár dnů po operaci mluvil o návratu a jako hlavní cíl pro rok 2012 si stanovil olympijský závod. „Jsem zpět v tréninku a připraven na nové výzvy,“ zaznělo z jeho úst. A jak řekl, tak učinil.
Na Tour ještě cíl – vyhrát etapu anebo pomoci týmovému kolegovi Fredriku Kessiakoffovi k dresu nejlepšího vrchaře – splnit nedokázal. O týden později ale mu ale olympijský plán vyšel na jedničku.
Po stříbru z her v Sydney 2000 a bronzu ze světového šampionátu (v časovce) 2006 zkompletoval v Londýně svou medailovou sbírku z velkých podniků. A konečně může odejít do důchodu, tak jak si vždycky přál. Oslavován a na vrcholu...
