Praha - V jednom z nejmalebnějších koutů Katalánska - klenotu na severovýchodě Španělska, kde se snoubí drsné a vysoké Pyreneje s dramatickým pobřežím Costa Brava - leží u pobřeží vesnička Cadaques.
Je proslulá tím, že tu pobýval Salvador Dalí, jeden z nejvýstřednějších a nejslavnějších španělských malířů. Při cestě do Cadaques musíte projet kolem pobřežního města Roses. A odtud je další významný Katalánec, na kterého už také sedí přívlastky "mistr" a "génius".
Mavericku Viñalesovi je teprve dvaadvacet let, ale k dnešku už má na svém kontě celkem 19 vítězství ve Velkých cenách od kubatury do 125 ccm až po MotoGP. Málokterý nástup talentu do vrcholné motocyklové třídy světového šampionátu byl v zemi, kde je tenhle sport nesmírně uznávaný, sledován s takovým očekáváním.
Jezdec se startovním číslem 25 má teď po dvou učednických letech u Suzuki v sedel Yamahy šanci zařadit se mezi největší hvězdy našlapaného světa MotoGP. Na jeho souboje s krajanem, uřadujícím šampionem a někdejším soupeřem z juniorské kategorie Marcem Marquezem či týmovým kolegou z Yamahy Valentinem Rossim se těší fanoušci na celém světě.
Sezona 2017 je pro vás přelomová. Rozruch u Yamahy je pro vás zcela nová situace…
První dva roky u Suzuki byly dost těžké. Ne kvůli mému jízdnímu stylu, jenže stroj nebyl úplně na úrovni absolutní špičky. Předsezonní testy s Yamahou ale dopadly dobře a jsem spokojený. S týmem, se motorkou, s výkonem na všech tratích: všechno bylo vynikající. Zlepšuju se každým dnem a časy na kolo nám dělají radost. Ale víme, že se musíme připravit i na jiné podmínky. Momentálně moc tlak necítím. Můžu si jízdu pořád užívat. Obvykle se snažím všechno brát pozitivně a to, že tolik lidí tvrdí, že můžu být favoritem na titul, mě hodně motivuje. Podle mě je důležitý, když si lidi při pohledu na tebe řeknou "ten může vyhrát". To znamená, že svou práci děláš dobře.
Roli hvězdy MotoGP si užívá
Na pozornost médií jste zvyklý, ale přece jenom světlo reflektorů, přítomnost na sociálních médiích a s tím spojené požadavky hodně vzrostly, nemyslíte?
Teď už to je úplně jiný příběh… A díky sociálním médiím si o tobě lidi můžou povídat v dobrém i špatném. Je třeba se snažit všechny ty informace a všechno, co se děje, brát pozitivně. Když si někde přečteš nějakou kritiku, tak si z ní musíš odnést, co se dá. Teď je ale příjemný si otevřít Twitter a Instagram a vidět tam všechny ty zprávy. To mám rád. Jsem rád, že jsem celebrita v MotoGP a rád závodím. A taky jsem rád, že média o mě začala víc mluvit.
Odvrácenou stranou slávy je ale fakt, že se na vaši jízdu může snést i kritika…
Jasně, někdy mám blbý pocit, když se do mě někdo naváží. Ale taky si pomyslím, "možná tohle píšou z toho a toho důvodu" a hledám způsob, jak to vzít pozitivně. To je pro mě důležitý postoj: špatné věci překlápím v dobré. Důležitý je zůstat v klidu.
To asi není lehké…
(smích) To není. Je to dost těžký, ale snažím se.
Domácí idylu hatí jen prokletý vítr
Berete si kritiku osobně?
Jo, hodně. A je to zvláštní, protože na trati nebo když dělám něco jiného v MotoGP, tak si nic neberu osobně a jsem drsnej. Ale doma je to úplně jiný, a když si tam přečtu o sobě něco špatného, tak mě to štve a mrzí. Ale jak jsem už řekl, snažím se to zpracovat v dobrém.
Povězte něco o městě Roses, kde bydlíte?
Vím, že to je místo, kde budu do konce života. Teď bydlím v Andoře, a tak se domů moc často nedostanu, jenom na pár dnů, ale cítím se tam fakt doma. Kdykoli mám možnost tam jet, tak jedu. Andorra je hezká. Je tu klid a dá se tady skvěle sportovat, takže pro mou kariéru je to teď ideální místo.
Jaké to je bydlet v Roses?
Celkem normální, lidi jsou zvyklí, že mě tam vídají. Není to jak v Barceloně nebo jiném velkém městě. V Roses je to pro mě pohoda. Jsem rád, že moře a hory jsou od sebe asi tři kilometry. Je moc fajn vyběhnout po úbočí hory a vidět hned vedle moře. A když vystoupáš úplně nahoru, máš skvělý výhled na celé pobřeží a při západu slunce je to neuvěřitelný. Cítíš se volně, v pohodě… I když vlastně zároveň trénuješ. Nemám rád, když fouká silný vítr. Když jedeš na kole, je to hotová noční můra. Kdyby se nějak dalo zbavit toho větru, je to nejlepší místo na světě.
Dnešní děti u PlayStationu o hodně přicházejí
Chodil jsi jako kluk ven? Jen tak, na ulici, na kole nebo hrát fotbal?
Furt! Furt jsem byl venku. Nebylo to jako dneska, kdy mám pocit, že děti ven moc nechodí. Měl jsem štěstí, protože za mě to bylo jak za "starých časů". Věčně jsme se poflakovali na ulici. V devět ráno jsme vyjeli na kolech, do hor, blbnuli jsem tam, krosili, skákali. Pak se vrátili na oběd a odpoledne šli hrát fotbal. Měl jsem štěstí, že jsem tak mohl žít, protože dneska je to úplně jiný. Děcka si doma mastí hry na PlayStationu. A tím o hodně skvělých věcí přicházejí: třeba o ten skvělý pocit, když s klukama hraješ fotbal nebo jedeš s kamarády někde na kole.
Vzpomínáte si na dobu, kdy se vaše závodění změnilo, ze zábavy se stalo povolání a všechno začalo být vážné?
Teď! Teď se to zlepšuje. Ale vážně: v roce 2011, kdy jsem do světového šampionátu nastoupil, to pro mě byla pořád trochu hra. Závodil jsem a trochu trénoval a všechno mě to bavilo. Když jsem vyhrál první Velkou cenu, což se stalo už ve čtvrtém závodě, najednou to začala být víc práce. Měl jsem možnost víc vyhrávat a musel jsem to začít brát vážně. Tak jsem změnil svůj přístup a začal se víc soustředit na trénink a spoustu dalších věcí. A jestli to přestala být hlavně zábava? Změnilo se to. Není to jako si jít zajezdit motokros, když máš zrovna chuť, pro zábavu, a tím to hasne. Je tady tlak, lidi na tebe tlačí, tým se na tebe spoléhá, máš za sebou peníze a je tu spousta věcí, které tu zábavu znesnadňují. Jak jsem ale ve spoustě rozhovorů řekl, nepamatuju se, kdy bych si předsezonní období někdy užil tak moc jako letos. Beru to v pohodě a moc jsem se nestaral o časy a výsledky. Seznamoval jsem se s motorkou a sžíval se s týmem. Doufám, že takhle to bude pokračovat celý rok. Vím, že to bude těžký, ale vynasnažím se.
Milovník startovního adrenalinu
Jaký okamžik ze závodu máte nejraději?
Start je neuvěřitelný. Je to fakt skvělý. V břiše mám takový zvláštní pocit a každý start je jako poprvé. Hrozně dobrý pocit. A pak to je projet cílem a vidět, jak všichni šílí, že jsi vyhrál. Jsou v tom děsný emoce. Ve srovnání se startem je podobně vzrušující akorát první zatáčka. Pak se uklidníš a jedeš závod. Fyzicky mám závod zvládnut a nemám pocit, že bych se nějak hnal.
Už se o vás říká, že jste na motorce "génius". Musí být dobré to slyšet, ale neříkáte si zároveň si taky, že to je ještě předčasná óda?
Raději mám za sebou vítězství a tituly. Je to ale příjemný slyšet, protože to znamená, že svou práci dělám dobře. Chci všem ukázat, že člověk může být silný, být vepředu a vyhrávat. Takže slyšet něco jako tohle znamená, že tomu věří. Když mi lidi věří, tak je to pro mě další obrovská motivace.
Být mistrem musí být naprosto úžasné, ale co všechno tomu musí člověk obětovat ze svého způsobu života?
O část života určitě přijde, protože teď většinu času kromě soustředění na svou práci toho moc nedělám. Soustavně vymýšlím, jak se zlepšit a nic jiného už nezbude čas. Moje dny se navzájem dost podobají a bude asi těžký takhle pokračovat delší dobu. A proto tak obdivuju Valentina (Rossiho, pozn. red.). Už léta se účastní spousty promo akcí a pořád je na všechny milý a přátelský. To fakt obdivuju a překvapuje mě to. Vzhledem k tomu, co dokázal a kdo je, může motorky nechat a pořád bude neuvěřitelně slavný. Určitě má spoustu peněz a závodit už nemusí. Je to od něj skvělý.
Představte, že jste letos už všechny cíle splnil a že si dvacet čtyři hodin můžete dělat, co chcete. Co by to bylo?
Strašně se nacpat! Koláčema, pizzou, čímkoli! Držet dietu celou sezonu je těžký. Je to vlastně na mé práci to nejtěžší. A nejde jenom o přípravu na jeden závod, je to celá sezona. A tak bych snědl všechno, co by se dalo a pak bych šel někam s kamarády.
