Bělonožník se narodil v létě roku 1918 ve Zlaté Olešnici a z můstku se poprvé spustil jako devítiletý. S obyčejnými dřevěnými prkénky na nohách skočil 18 metrů.
Později pracoval jako úředník v pojišťovně nebo jako brusič v nástrojárně automobilky LIAZ. Už v té době přitom údajně ovládal šest světových řečí a vedle práce se samozřejmě dál věnoval skokům.
Před třicítkou absolvoval olympiádu ve Svatém Mořici a v těžkých podmínkách obsadil 16. místo. "Sněžilo fest. Odrazil jsem se a už jen mhouřil oči. Skákal jsem skoro naslepo," vzpomínal pak s odstupem.
Na hrách v uvolněné poválečné době si zatrénoval i s bobisty, kteří potřebovali do bobu někoho jako závaží. Bělonožník neváhal, i když posléze dostal od svých trenérů co proto: "Nejsi tady od takových šaškáren!"
Vrchol přišel v roce 1955 na mamutím můstku v Oberstdorfu. Skokem dlouhým 102 metrů se stal Bělonožník vůbec prvním Čechoslovákem, který překonal stometrovou hranici.
Na stejném můstku dokázal své maximum ještě o pět metrů natáhnout, což v té době znamenalo dokonce světový rekord.
O pár měsíců později zvládl na Štrbském plese i nebezpečný kaskadérský kousek, když se mu při odrazu jedna lyže odepla. Bělonožník plachtil vzduchem a v rychlosti si rovnal myšlenky, jak dopadne.
"Nakonec jsem provedl to nejhorší a pěkně si natloukl," smál se.
V časech, kdy Bělonožník závodil, se skákalo na dřevěných lyžích, ve svetru, šponovkách a kulichu. Každý si na skok najížděl, jak považoval za vhodné, místo stopy byla k dispozici dráha rozježděného sněhu.
"Vymyslel jsem třeba, že by se mezi ruku a tělo dala blána a člověk by pak letěl jako tryskáč. Jenže se najíždělo s rukama vpředu a potřebovali jste rukou udělat pohyb. Takže to nešlo," vracel se Bělonožník k tomu, jak o skocích neustále přemýšlel.
Na můstcích zůstal i po kariéře, zasvětil jim doslova celý život. Trénoval prvního československého zimního olympijského šampiona Jiřího Rašku nebo další hvězdu Dalibora Motejlka.
Zároveň se angažoval jako projektant a stavitel můstků. Tímto způsobem se zasloužil o vznik skokanských areálů v Liberci i ve švédském Falunu. Už v důchodovém věku dokončoval práci na můstcích v Harrachově.
Stavby projektoval, ale když nebyl spokojený s prací najatých lidí, neměl problém zapojit vlastní ruce. Proměřoval sklon můstku metr po metru, pro Mezinárodní lyžařskou federaci FIS byl váženým odborníkem.
K poslednímu skoku se odhodlal v obdivuhodném věku 75 let a na lyžích vystřihl 24 metrů. Po 90. narozeninách si jako divák užil mistrovství světa v klasickém lyžování doma v Liberci.
"Cítil jsem, že se naplnilo moje životní dílo," pochvaloval si Bělonožník v jednom z posledních rozhovorů. "Byl jsem rád, že se to podařilo, i když zákulisí provází dohady. Musí se ale oddělit sport a to ostatní," říkal.
Zemřel 12. ledna roku 2010 v Liberci ve věku 91 let.
"Byl to skokanský entuziasta, správný šéf. Pro skoky dělal všechno, byl dobrý člověk," vzpomínal na něj slovinský trenér českého týmu Vasja Bajc.
"Pro skok toho udělal nejvíc. Všichni na něj rádi vzpomínáme, dožil se nádherného věku," přidal před lety bývalý skokan Pavel Ploc.
