Třinec - Psal se 26. listopad 2005 a obr z Ostravy Marek Malík se právě nesmazatelným písmem zapsal do dějin NHL. V zápase mezi New Yorkem Rangers a Washingtonem Capitals viděla po strop zaplněná Madison Square Garden na dlouho rekordních patnáct sérií nájezdů. Jako poslední třicátý jel právě Malík a předvedl blafák, který uhranul svět.
Fintu, při které si střelec prostrčí hokejku s pukem mezi nohama a vystřelí, v českých luzích a hájích před ním proslavil zejména Robert Kysela, který v extraligovém playoff 2001 takto překonal Petra Břízu (video ZDE). V podání 198 centimetrů vysokého obránce newyorských jezdců měl ale gól logicky mnohem širší dopad.
"Pro takové zakončení v takovém zápase, navíc před dvaceti tisíci diváky, musíte mít ohromné sebevědomí," vysekl tehdy Malíkovi poklonu spoluhráč Jaromír Jágr, který jel rovněž jeden z nájezdů, avšak na skvěle chytajícího Olafa Kölziga nevyzrál. Stejně jako mnoho jeho spoluhráčů, včetně třeba Petra Průchy, Martina Straky či Michala Rozsívala.
Vše tedy čekalo na Malíka. Sám Kölzig po zápase přiznal, že od něj čekal spíše střelu než podobnou kulišárnu. "Viděl jsem nájezdy přede mnou a on téměř všechno pochytal, chtěl jsem ho překvapit a povedlo se,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz Marek Malík.
A.cz: Marku, od vašeho slavného nájezdu uplynulo již 10 let. Přijde vám, že už je to tolik?
Opravdu už to je tolik? Tak to bych rozhodně neřekl. Překvapil jste mě. Čas neuvěřitelně letí.
Jak na ten okamžik vzpomínáte?
Je to krásná vzpomínka. Není to ale tak, že bych si ho sám doma pouštěl, to ne. Spíše ho někdo jednou za čas připomene, tak si to znovu vybavím. Jsem rád, že se mi to povedlo a že i po tolika letech na to lidi nezapomněli.
Chtěl jsem brankáře překvapit
S kličkou, při které si před střelou prostrčíte hokejku mezi nohama, jste ale jako první nepřišel. U koho jste se inspiroval?
Kde přesně jsem ji viděl poprvé, vám asi neřeknu. Je možné, že to bylo u Roberta Kysely nebo Vládi Růžičky. Určitě to bylo u někoho v české lize, ale konkrétně vážně nevím.
Jak dlouho jste tento blafák piloval?
Jen pár tréninků. Ta klička asi vypadá složitě, ale ve skutečnosti na provedení vůbec tak těžká není. Je jednodušší, než vypadá.
Proč jste ji použil právě v tento moment?
V brance Washingtonu stál tehdy Olaf Kölzig. Kluci, kteří jeli přede mnou, vyzkoušeli naprosto všechno, od kliček po střely, ale on drtivou většinu z toho chytil. Proto jsem si řekl, že ho zkusím překvapit, a povedlo se.
Co kdybyste ale gól nedal?
Udělal bych ze sebe totálního troubu. Já jsem ale prostě věděl, že tu penaltu dám. Neumím to vysvětlit a ten, kdo ten pocit nezažil, mi asi nebude věřit, ale prostě jsem věděl, že to vyjde, a ani na okamžik mě nenapadlo, že by mi to nevyšlo.
Věděl jsem, co udělám
Říkal jste někomu na střídačce, o co se chcete při nájezdu pokusit?
Ne. Ač byli vedle mě na lavičce Jarda Jágr, Petr Průcha nebo Marcel Hossa, nikomu jsem to neřekl, i když jsem dlouho dopředu věděl, že to udělám.
Jel jste až v 15. sérii, z toho vyplývá, že vám trenér asi moc nevěřil, že?
Těžko říct. Původně jsem měl jet o jeden nájezd dřív. Trenér Tom Renney řekl moje jméno, ale pak si to rozmyslel a jel Jason Strudwick, který musel dát, aby se pokračovalo. Dal a pak přišla řada na mě.
Zažil jste někdy později podobně dlouhé nájezdy?
Ani z daleka ne. Tohle byl opravdu extrém, který člověk mockrát nezažije.
V zápase se představil i mladý 20letý zelenáč Alexander Ovečkin. Byla už tehdy patrná jeho genialita?
Ano, on byl od první chvíle výjimečný. Patřil mezi ty mladičké megastar, které od startu v NHL zářily. Stejně jako například Crosby, Malkin nebo Kovalčuk. U těch byla vysoká pozice v draftu vážně oprávněná.
Trenéřina? Zatím mě moc baví
Máte doma olympijskou medaili či individuální cenu NHL Plus/Minus Award. Fanoušci po celém světě si ale při vyslovení vašeho jména vybaví váš gól. Není to paradox?
Je to vtipné. Já jsem nikdy nebyl žádný střelec a teď mám na kontě, když to řeknu hloupě, jeden z nejdiskutovanějších gólů historie NHL. Těší mě to. Moje úloha sice byla celou kariéru úplně jiná, ale jsem za to i tak moc rád.
Po skončení kariéry jste okamžitě začal trénovat. Směřoval jste k tomu už konec hokejové kariéry?
Přál jsem si zůstat u hokeje. S tímhle sportem končíte zhruba ve 40 letech, což je ale teprve polovina vašeho reálného života, takže si musíte najít něco nového. Zvažoval jsem například podnikání, ale touha být pořád blízko ledu zvítězila. Řekl jsem si, že zkusím trénování. Uvidím, zda mě to bude bavit, a pak se rozhodnu. Zatím mě to ohromně naplňuje. Práci mám, takže to vypadá, že u trenéřiny zůstanu.
Nezačal jste však v domovských Vítkovicích, nýbrž v konkurenčním Třinci. Jak se to seběhlo?
Tak to ve sportu chodí. Když jsem končil, nabídl jsem Vítkovicím své trenérské služby. Bylo mi ale řečeno, že mají tento post plně obsazen a pro mě nemají místo. O pár dnů později přišel s konkrétní nabídkou Třinec. Já od hokeje nechtěl pryč, tak jsem ji přijal.
Třinec mě chtěl už jako hráče
Zbyněk Irgl, Vladimír Svačina a teď i vy. Je nějaké vysvětlení, proč mnoho rodilých Ostravanů zvolilo místo Vítkovic Třinec? Jsou tím důvodem peníze?
To je těžká otázka. Můžou to být peníze, co sem ty hráče láká, ale já si spíš myslím, že je to konkrétní nabídka a vidina úspěchu. Nemůžu ale mluvit za všechny. Já sám jsem měl z Třince jako hráč nabídku, ale rozhodl jsem se pro Vítkovice.
Trenérem jste teprve druhým rokem a už stojíte na lavičce jednoho z favoritů extraligy. Čekal jste, že to půjde tak rychle?
Je to zvláštní. Moje představa byla začít u mládeže, učit se od starších trenérů a postupnými kroky se dostávat nahoru. Nakonec se to ale všechno sešlo jinak. Nikde není psáno, že dobrý hokejista musí být i dobrý trenér, a já se mám stále hodně co učit.
V Třinci jste zatím odkoučoval čtyři zápasy, z nichž Oceláři vyhráli jediný. Co týmu chybí?
Ode všeho trochu. Pět získaných bodů je hrozně málo. Chtěli jsme víc a myslím, že jsme i měli na víc. Nezlomí se to samo a každý musí začít u sebe.
Máte nějaké trenérské cíle?
Stejně jako jsem si přál být dobrý hokejista, chci být i dobrý trenér. Největším zadostiučiněním by pro mě bylo, kdyby si za takových 20 let některý hráč řekl, že jsem mu pomohl, něco mu předal. Ohledně titulů nebo nějakých soutěží žádné cíle opravdu nemám.
