Paříž (od našeho zpravodaje) - V záplavě šílených zpráv, které se na Čechy valí z domácí politiky i fotbalového prostředí, se tisíc kilometrů na západ od Prahy sešla parta, která touží po letech zase naplnit Staroměstské náměstí radostí.
Čeští hokejisté dnes v Paříži rozehrají mistrovství světa, na kterém se mnozí z nich možná sami vidí v roli jednoho z favoritů na medaili. Minimálně tvrdí, že se bez ní domů moc nechtějí vracet.
Co bylo ještě nedávno zbožné přání, se v tomhle kontextu zase pomalu mění v povinnost. Neprojít čtvrtfinálem? To by bylo hořké zklamání. Tentokrát fakt jo.
Tolik očekávání, tolik pozitivní nálady, tolik sebevědomí. Tohle tady dlouho nebylo.
Trenér Josef Jandač na mistrovství světa odvezl téměř všechny, na které si ukázal. Až na pár výjimek vzal to nejlepší, co český hokej nabízí, a to přesně podle plánů, které si dopředu namaloval. Základní kostru týmu neničila vážná zranění, dokonce ani neochota hráčů reprezentovat. Takhle to chtěl.
David Pastrňák vyměnil reprezentační sen za jednání o miliardové smlouvě, Radko Gudas si ve Philadelphii start doslova vydupal, zdravotní prohlídkou prošel napotřetí. I Tomáši Plekancovi by se těžko někdo divil, kdyby po náročné a ne zrovna povedené sezoně v Montrealu ve 34 letech alespoň jednou řekl ne.
Ani jeden z nich se na národní tým nevybodl. Jet do Paříže nemuseli. A stejně tady jsou. Doplněni o kluky z Evropy, kteří mají budoucnost před sebou a žene je touha ukázat se. Někteří z nich velmi brzy zamíří do zámoří. Další si tady v Paříži o angažmá tam ještě mohou hlasitě říct.
Gejzír nadšení umocnil i poslední víkend v Českých Budějovicích a suverénní výhra na domácím turnaji Euro Hockey Tour, která byla více než zasloužená. Fantastický obrat s Finskem, nevídaných osm branek v síti Švédska a dramatická, byť pak taky trochu smolná prohra s Rusy v nájezdech na závěr. Jo, tohle se lidem muselo líbit.
Tak proč to teď neříct napřímo: Kdy jindy by Češi chtěli na MS uspět, když ne letos?
To je otázka, která se musí chtě nechtě v hlavě neustále ozývat i Josefu Jandačovi. Má nejlepšího českého brankáře, podle všeho aktuálně i nejsilněji možně poskládanou obranu. A útok, kterému věří natolik, že ani nijak výrazně netlačí na příjezd Davida Krejčího - superhvězdy Bostonu.
Otázku, zda by zvažoval nominovat Vladimíra Sobotku v případě vyřazení jeho St. Louis, zahrál víceméně do autu. Dělat výrazné zásahy do kádru už není třeba.
V tuhle chvíli je to v zásadě už hodně na něm a na trenérském týmu: předpoklady mu jdou na ruku. To Jandač teď musí tým udržet při zemi, v klidu. Nezačít panikařit, držet se plánů, nezmatkovat a v pravou chvíli ukázat cit. V kritickou chvíli a důležitých bodech kariéry mu to občas třeba nevycházelo, minimálně naposledy se Spartou chtěl a možná i měl dokázat víc než jeden postup do finále.
Jak Češi trénovali před Kanadou
Brankáři:
Petr Mrázek
Pavel Francouz
Obrany:
Radko Gudas, Radim Šimek
Michal Kempný, Tomáš Kundrátek
Jakub Jeřábek, Jakub Krejčík
Jan Rutta
Útoky:
David Pastrňák, Tomáš Plekanec, Roman Červenka
Jakub Voráček, Jan Kovář, Lukáš Radil
Michal Řepík, Jakub Vrána, Michal Birner
Robin Hanzl, Roman Horák, Tomáš Zohorna
Zůstanou na tribuně: Dominik Furch, Jan Kolář, Libor Šulák, Tomáš Hyka, Jakub Lev, Dominik Kubalík.
Možná proto jej řada fanoušků u reprezentace nevidí ráda, ale teď na startu turnaje to není vůbec podstatné. Leží před ním další šance, jak takovým zavřít ústa, a zatím dělá vše pro to, aby se mu to povedlo. Přímo v dějišti mistrovství světa rozhodně nepůsobí dojmem, že by se něčeho bál. Je nad věcí, možná jako nikdy dříve předtím.
Jenže nepřebíjí tyhle pozitivní zprávy realitu?
Nenasadil si český hokej až moc růžové brýle, kterými vidí jen to, co vidět chce - tedy že je mnohem silnější než reálně?
Nesrazily pět let táhnoucí se neúspěchy laťku nároků na české hokejisty až příliš nízko?
I to ukáže turnaj. Příštích čtrnáct dnů.
Experti, trenéři a možná i část fanoušků oslavovala, že obrana bude stát a padat kolem výkonů Michala Kempného: obránce na české poměry nyní jistě výjimečného. Ale taky obránce, který letos v NHL na třicet zápasů sledoval jen z tribuny.
Radim Šimek i Jakub Jeřábek rovněž míří za oceán, také oni už mají nálepku pro Česko mimořádných obránců. A to i přesto, že v NHL ještě neodehráli jediný zápas a nedostali pořádnou šanci změřit síly a taky obstát mezi těmi skutečně nejlepšími.
A takhle by se dalo pokračovat. I v útoku ještě v dobách, kdy se na mistrovství světa pro medaile nejen odjíždělo, ale taky se domů pravidelně přivážely, býval přetlak mnohem větší.
Tahle fakta zase počáteční optimismus trochu boří. Ne. Češi, byť by sebevíce chtěli, nepatří mezi nejlepší čtyřku hokejových zemí světa, rozhodně tomu nesmí napevno uvěřit a už vůbec ne na to spoléhat. Ale jednou za čas do ní nakouknout mohou.
Takže znovu: Kdy jindy by se to mělo povést, když ne letos?
