Poslední hokejová zmínka o vás se váže k Wolfsburgu a roku 2018. Od té doby už jste nikde nehrál?
Ne, skončil jsem a dva roky jsem hokej nehrál, nevěnoval jsem se mu.
Takže po sezoně 2017/18 v Německu jste definitivně uzavřel kariéru?
Ano, dá se to tak říct.
Čemu jste se dva roky věnoval?
Musím přiznat, že od hokeje jsem si dal úplný klid. Měl jsem takový relaxační režim a přemýšlel jsem, co budu dál v životě dělat.
Co vás vedlo ke konci kariéry už ve 33 letech?
Potřeboval jsem změnu. Odmala jsem hrál hokej s velkou vášní a láskou, ale říkal jsem si, že až tenhle zápal jednoho dne zmizí, skončím. Měl jsem pocit, že ta chvíle přišla, a proto padlo tohle rozhodnutí. Vždycky jsem chtěl končit ve chvíli, kdy se rozhodnu já, ne aby to za mě rozhodli jiní.
Jak dlouho to ve vás zrálo? V poslední sezoně?
Nedokážu to říct přesně, ale trvalo to delší dobu. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den, dost jsem o tom přemýšlel. Na druhou stranu musím říct, že poslední sezona v Německu byla skvělá, moc jsem si ji užil. Nebylo to lehké rozhodování.
Uvědomil jste si, že vás hokej přestává bavit?
Necítil jsem, že by mě to dále naplňovalo. Chtěl jsem udělat změnu.
Zdravotní problémy v tom nehrály roli? Sezonu 2015/16 v Třinci jste musel skoro celou vynechat kvůli následkům po otřesu mozku.
Nějaká zranění tam samozřejmě byla, ale všechno bylo doléčené. Nebyl to zdaleka ten hlavní důvod, proč jsem se takhle rozhodl. Bez zranění se hokej hrát nedá, patří to k tomu.
Ze zámoří jste se vrátil v roce 2010 a za osm let jste si zahrál hokej v pěti zemích: Finsku, Kazachstánu, Švýcarsku, Česku a Německu. Jaké to bylo?
Moc jsem si to užil. Každá štace byla úplně jiná, ale o žádné bych neřekl, že byla špatná. Bylo to pestré, prošel jsem hodně zemí a hodně soutěží. Jsem za to vděčný. Hokej mi v životě dal hrozně moc, nebyl bych bez něj tam, kde jsem. Jsem rád za svou kariéru, za takovou, jaká byla.
Jak se ohlížíte za třemi roky v extralize, v níž jste debutoval za Třinec až v 29 letech?
Ohlížím se za tím rád, byly to krásné roky. Bylo to poprvé, co jsem hrál profesionální hokej v Česku, rodiče a kamarádi měli více možností se na mě přijet podívat. I z tohoto hlediska jsem si to hodně užíval.
Jaké to bylo herně? Nečekal jste, že se více prosadíte a třeba v extralize zůstanete na delší dobu?
Sám jsem se rozhodl pro odchod do Německa. Věřím, že kdybych chtěl dále hrát v extralize, možnost by tam byla. Ale chtěl jsem znovu zkusit něco jiného a rozhodl jsem se pro Německo.
Jak se s odstupem času díváte na rozhodnutí opustit NHL? V roce 2010 jste odešel z Floridy, kde jste nebyl úplně spokojený.
I zpětně to hodnotím jako správné rozhodnutí. Snažil jsem se udělat sám pro sebe nejlepší krok v kariéře. Po dlouhých jednáních a dlouhém rozhodování jsem se rozhodl odejít do Finska.
Ale tehdy jste říkal, že se do NHL chcete ještě vrátit.
Samozřejmě, to je sen každého a i já jsem po návratu do Evropy tu vidinu stále měl. Věci se ale vyvinuly jinak, moje kariéra pokračovala jinak. Z Kärpätu Oulu jsem šel do Astany, kde jsem byl hodně spokojený. NHL už prostě nevyšla.
Nebyl jste na Floridě spokojený s prostorem, který jste na ledě dostával? Nebo z vás chtěli mít jiného hráče, než jak jste to viděl vy?
V jednu chvíli to tam bylo takové všelijaké. Po mojí první celé sezoně v NHL přišel nový trenér (Jacquese Martina nahradil Peter DeBoer, pozn. red.), některé věci se změnily a já jsem od začátku dostal pozici ve čtvrté lajně. Těžko se mi dostávalo výše, byla to psychicky náročná sezona. Někdy to tak chodí a musíte to respektovat. Vydržel jsem takhle dvě sezony.
Psychicky náročné to muselo být i kvůli času, který jste šanci v NHL obětoval, ne? O pevné místo v týmu jste v zámoří bojoval šest let.
Jasně. V šestnácti letech jsem šel do kanadské juniorky, prošel jsem si pak i farmu v AHL. Máte pravdu, že proto nebylo ve výsledku vůbec lehké Ameriku a NHL opustit. Ale snažil jsem se to naplánovat tak, abych měl z hokeje radost. Ne abych zůstal někde, kde to není ono.
Přesto jste zápasů v NHL stihl 232. Jaké z toho máte zážitky?
Celkově to bylo parádní, po stránce hokejové i životní. V šestnácti jsem odcházel s tím, že se do NHL chci propracovat, což se nakonec povedlo, jsem za to hrozně vděčný. Ze životního hlediska je potom asi každému jasné, že na Floridě je to super, krásné počasí. Vzpomínám na to rád.
Hrál jste v týmu s Tomášem Vokounem, Radkem Dvořákem, Michalem Řepíkem, Rostislavem Oleszem, Michaelem Frolíkem a postupně také s několika Slováky. Měli jste na Floridě svou pohodičku?
Rozhodně, člověku to pomůže a ulehčí situaci. Můžete si česky popovídat v kabině, zajít si na večeři. Takové věci vám dodají energii. Trávili jsme spolu hodně času, bylo to fajn. Dále jsem potkal hokejové veličiny jako Olliho Jokinena. Poznat, jak takoví hráči k hokeji přistupují na ledě i mimo něj, byla výborná zkušenost.
V reprezentaci máte dvanáct startů, ale mistrovství světa vám dvakrát uteklo docela o kousek, viďte?
No, nevím, jestli se to takhle dá říct, ale v roce 2012 už jsem byl mezi hráči, kteří čekali před turnajem na poslední škrty. Jenže se mi ozvaly problémy se zády, s plotýnkami. Nevím, možná měli trenéři v tu dobu v plánu, abych jel.
Pozvánku na šampionát jste měl ještě v roce 2010…
Tam to zase nevyšlo kvůli břišnímu svalu, měl jsem s ním dlouhodobé problémy. Do toho mi končila smlouva, bál jsem se, abych si zdravotní stav ještě nezhoršil. Kluci tam později získali zlaté medaile, ale člověk se v tu chvílí rozhoduje podle toho, jak se cítí, jak na tom je a co je pro něj nejlepší.
Teď se k hokeji vracíte jako trenér mládeže v Kralupech nad Vltavou. Jak jste se k tomuto angažmá dostal?
Po těch dvou letech jsem zjistil, že mi hokej zase začal chybět a chtěl jsem se začít angažovat. Shodou okolností mě kontaktoval dlouholetý kamarád David Švagrovský, který trénuje juniory v Kralupech. Nabídl mi pozici asistenta, hned jsem to přijal a pomalu jsem se začal zapojovat do letní přípravy. Baví mě to, a tak jsme se dohodli na spolupráci pro celou příští sezonu.
Takže je to něco, kde začínáte úplně od nuly?
Přesně tak, je to zase úplně jiná pozice s odlišným pohledem na hokej. Trénuju s týmem měsíc, moc se na spolupráci těším. Ještě budu občas na trénincích s klukama z páté třídy, ale větší část práce bude u juniorů, s kterými budu normálně jezdit i na zápasy. Je to všechno hodně čerstvé, ale zatím mám z té práce velmi dobrý pocit. Pokud to tak půjde dále, rád bych se v ní angažoval i do budoucna. Mohlo by mi to vyhovovat.
