Austrálie před pár dny dohrála mistrovství světa divize IIA (čtvrtá úroveň) v Madridu. Neměl jste možnost reprezentovat?
Tu možnost jsem neměl, protože jsem vloni v Austrálii hrál soutěž, kterou vedení reprezentace neschvaluje. Nastupoval jsem v PHL (Pacific Hockey League), ta se bohužel po čase zrušila. Do národního týmu letos nevzali nikoho, kdo PHL hrál, to se možná podepsalo na výsledku.
Mrzí vás, že jste nemohl národnímu týmu pomoct? Nakonec se ve čtvrté skupině MS těsně zachránil a poslal dolů Izrael.
Mrzí mě to, na druhou stranu to není nějaký můj hokejový sen. Sledoval jsem šampionát, to umístění mohlo být lepší. Tým mohl být poskládaný mnohem lépe.
Podle hokejové databáze eliteprospects.com byste měl letos hrát i australskou ligu za tým CBR Brave z Canberry. Takže se budete přesouvat domů?
Nakonec ne. Měl jsem letět v pondělí, ale už to neplatí. Jdu na zkoušku do Litoměřic, proto jsem se rozhodl zůstat v Česku. Domů poletím později jen na dva týdny.
Do Česka jste přišel v roce 2015, to vám bylo teprve třináct let. Co vás vedlo k takovému rozhodnutí?
Bavil mě hokej, jako každý hokejista jsem snil o NHL. Rozhodování nebylo vůbec složité, těšil jsem se, že budu každý den trénovat a hrát. V Austrálii jsem byl na ledě jen jednou týdně. Věděl jsem, že v Česku se můžu posunout dál.
S vaším tátou, hokejovým trenérem, jste poslali video šéfovi ústeckého hokeje Janu Čalounovi a přišla odpověď, ať přiletíte na zkoušku. Jak jste přišli zrovna na něj?
Máme v Austrálii známé, kteří jsou Češi. Oni mají rodinu v Ústí, takže od nich jsme dostali kontakt na Honzu Čalouna. Navíc známe i Nathana Walkera, který se jako první Australan dostal do NHL a šel právě přes Česko. Ne že bych chtěl jít přímo v jeho stopách, ale věděl jsem, že se v Česku hodně zlepšil a vypracoval. Byla to pro nás také levnější možnost než odletět do USA nebo Kanady.
Přesunul jste se do úplně jiného prostředí, do odlišné kultury. Jak těžké byly začátky v Česku?
Nejtěžší to bylo samozřejmě s jazykem, možná ještě s jídlem. Mamka je z Filipín, vařila nám doma nejčastěji asijská jídla, tady jsem si musel zvykat na guláš a podobně.
Dnes už si ho dáte s chutí?
Ano, ale nemusím knedlíky. Takže si ho dávám s těstovinami.
Jak rychle jste si osvojil češtinu?
Začátky byly těžké, ale když to slyšíte každý den, postupně navyknete. Měl jsem navíc k dispozici překladatelku, která mě učila, dost mi pomohli kluci v týmu. A u Honzy Čalouna jsem zpočátku dokonce bydlel, postaral se o mě. Jeho manželka Markéta učí angličtinu, rozuměli jsme si spolu. Hlavně v hokeji mi Honza hodně pomohl.
Vyprávěl vám o kariéře? V roce 1998 byl u olympijského triumfu v Naganu, na který se zde dodnes vzpomíná.
Jasně, něco z kariéry mi vyprávěl. Ale spíš pořád mluvil o tom, že on umí dát gól, a já ne… (úsměv)
Mezi hokejisty jste v mládeži posměškům nečelil? Přeci jen je dost netradiční, aby v českém dorostu či juniorce nastupoval Australan.
Řekl bych, že to bylo v pohodě. Občas si ze mě někdo dělal legraci, proč nedělám raději surfing nebo něco… Ale to mi nevadilo, já jsem si v mládí prostě vybral hokej.
Po konci hokejové sezony jste často pokračoval na hokejbalovém hřišti. Také teď hrajete play off extraligy za Ústí. Je to vhodný doplněk k hokeji?
Určitě, moc mě to baví. Udržuju se tím v kondici, hodně se tam běhá, což mi ale nedělá problém. S míčkem je to trochu nevyzpytatelné, člověk často neví, kam to poletí nebo jak se odrazí. Je to zábava.
Proti Letohradu hrajete ve čtvrtfinále extraligy zatím 1:1. Jakou úroveň mají zápasy v play off?
Play off v dospělé extralize hraju poprvé a zjistil jsem, že se to docela hrotí. Hraje se pořádně tvrdě, což se mi líbí, je to dobře. O víkendu hrajeme dvakrát doma, budeme chtít sérii ukončit.
Ještě zpět k hokeji. Čtyři sezony jste strávil v Pardubicích, hrál jste za juniory a zapsal i čtyři zápasy v extralize za áčko Dynama. Proč jste se vloni vrátil do Ústí?
Byl jsem vedený jako ústecký hráč a Pardubice za mě nechtěly zaplatit požadovanou částku. Zdálo se jim to hodně. Jiné nabídky jsem neměl a Honza Čaloun mi dal v Ústí hodně prostoru. Měl jsem šanci hrát přesilovky i oslabení, proto jsem to vzal.
A měl jste ve druhé lize v průměru více než bod na zápas. Přirozeně se teď chcete odrazit do vyšší soutěže?
Rozhodně. Litoměřice hrají v první lize a těším se na to, že zabojuju o místo v jejich týmu. Sice jsem trochu nervózní, ale věřím, že když budu makat, dostanu se tam.
