Začneme zápasem o bronz. Proč junioři dostali od USA debakl 3:9?
Američané začali létat jako vosy a my jsme jim na to přistoupili. Byl to letecký den. Slováci je přitom klidnou hrou zdolali. Mužstvo Spojených států je dobré, ale je to pořád jenom mužstvo. Udělali jsme to, co mu ohromně vyhovovalo. Dostali jsme jednu branku a utkání se absolutně změnilo.
Přestože dvacítka vytouženou medaili nezískala, dosáhla na nejlepší výsledek od roku 2005. Dá se konečně mluvit o úspěchu?
Tohle nemá jednu rovinu. Předseda ČSTV Antonín Himl mi kdysi jako trenérovi našeho národního mužstva řekl: "Když budeš čtvrtý, tak si podáme ruce a končíš." Co je pro náš hokej úspěch? Čtvrté místo nám dává právo, abychom řekli, že tohle jsme dlouho nedokázali. Žádný krok dopředu jsme ale neudělali a musíme si položit otázku, v čem je příčina. Je to jednoznačné. Jakou vychováváme mládež, takovou máme špičku. Byli jsme hokejová velmoc, dnes rodiče posílají děti do zahraničí. Naše herní identita se absolutně vytratila.
Jak se to projevilo na mistrovství?
Naše mužstvo hrálo rozumový, naprosto vycepovaný hokej. Okouzlila mě hra švédského týmu. Všechno pramení z výchovy mládeže. Švédové hráli svobodomyslný hokej plný drzosti, sebevědomí a radosti. Vypadalo to, jako když hrají kluci na rybníku a ne na mistrovství světa.
I proti Švédům hrála dvacítka vcelku vyrovnaně, alespoň výsledkově. Ostatní evropské týmy dokonce porazila. Proč od zámořských celků dostala takové výprasky?
Faktem je, že ve dvou utkáních proti Kanadě jsme dostali 16 gólů (v přípravě 0:9, v semifinále 2:7, pozn. red.). To je hrozivé, prostě debakl. Devět gólů od Spojených států, další debakl. To nelze nazvat jinak. Dneska se hodně používá slovo "kdyby". Že kdybychom proti Kanadě dali gól, dopadne to jinak. Ale co kdybychom nedali gól proti Finsku, které si zápas prohrálo samo? Berme výsledky, jaké jsou.
Juniory poprvé vedl Filip Pešán. Jeden z hráčů - obránce Libor Hájek - prohlásil, že tenhle trenérský tým byl mnohem lepší než loni. Jak Pešán zapůsobil na vás?
Byl skvělý. Můžu vám říct, že bez tohohle kouče bychom dopadli ještě hůř než v minulosti. Mužstvo vedl skvěle, akorát proti Američanům jsme hráli, co oni potřebovali.
Zaujal vás někdo z českých hráčů?
Nikdo nezklamal. Mužstvo hrálo absolutně nadoraz, což mě ohromně zaujalo. Princip toho, že jsme čtvrtí, je v něčem jiném. Jestliže nomenklatura, která je zodpovědná za hokej mládeže a nejde v něm do hloubky, zůstane stejná, nemůžeme se pohnout dál. Stále víc schopných dětí nám bude odcházet do zahraničí.
Dvacítka měla na turnaji hodně krajánků ze Severní Ameriky, tvořili skoro polovinu týmu. Bez nich by se do semifinále postupovalo asi těžko.
Sami hokejoví experti přišli na to, že někteří hráči, kteří šli do zahraničí, opustili své tatínky a osvobodili se, hrají lépe než doma. Naši trenéři udělali z hokeje předmět. Předmět bruslení, předmět přihrávání, předmět střelby. Tuhle výchovu musíme změnit. V pubertě začne dril, to je v pořádku, ale o jaderném hráčství, které je v hlavě, se rozhoduje v dětství.
Co podle vás dělají čeští trenéři špatně?
Já tomu říkám rozumové učení, jinde to nazývají over-coaching. Učíme děti hrát rozumový hokej. Všichni konstatují, že máme psychicky málo odolnou mládež, ale jak ji můžeme mít odolnou, když jí pořád lijeme do hlavy, co, kde, jak a proč dělat. Metoda pokus-omyl u nás neexistuje.
Co je tedy třeba udělat?
Dát dětem svobodu, volnost. Musíme být trpěliví, nechat je, aby se projevily. My třeba děláme trénink přes mrtvé překážky. Dříve na rybníku to ale bylo jiné. Nějakou dovednost můžete umět dokonale. S míčem na hlavě třeba přejdete celou Prahu, ale jste performer, ne fotbalista. Nacvičit můžete geniální věci, ale ne hráčství, které je o hlavě.
Podle vás neudělal český hokej žádný krok dopředu, ale neřekl byste, že minimálně zastavil pád? Ještě nedávno bylo vcelku běžné, že dvacítka hrála o udržení.
Myslím, že pořád máme velmi dobrý genetický fond, ale musíme úplně změnit výchovu lidí. Musíme ustoupit od rozumového učení u dětí. Musíme vychovávat svobodomyslné a sebevědomé lidi. Doba se změnila. Žijeme tady od devětaosmdesátého roku a nenašel se žádný filozof nebo sociolog, který by zhodnotil, že vědomí lidí se změnilo. Vstoupily do něj věci jako komercionalizace. My v podstatě pořád žijeme jako za socialismu. Kde nekrade, okrádá rodinu.
V roce 2020 bude mistrovství juniorů v Česku, deset let od nástupu Slavomíra Lenera do funkce svazového šéftrenéra. Čekáte úspěch třeba v podobě medaile? Co se za tu dobu změnilo?
Podívejte, máme tady desatera, máme trenéry, které školíme. A pak zavedeme úřední kontrolu jejich práce. Co pak to má něco společného s demokracií, s důvěrou v lidi? Také jde o to, že naši hráči, kteří procestovali svět, jsou drahocenní. Potřebují akorát diskusi, převést jejich zkušenosti na pedagogickou zkušenost, kterou nemají. Oni nevědí, proč byli dobrými hráči. Je ale důležité je zapojit do práce s mládeží, pokud o to mají zájem. Někteří jsou tak bohatí, že zájem nemají.
Jak tedy bývalé české hokejisty, kteří vyhrávali medaile, zapojit? Jak s nimi jednat?
Když se vrátím k socialismu, tak jeho sportovní věda padla. Přesto - při školení trenérů s profesorem Vladimírem Kostkou, který tomu obětoval život, mluvili víc trenéři než Kostka samotný. Dneska trenérům dáváme návody, a dokonce je úředně kontrolujeme. Tohle není živá práce.
V podstatě jste řekl, že čtvrté místo není v historickém kontextu úspěch. Co dělat, aby hráči - a nejen junioři - znovu vozili medaile?
Když se něco dlouho nedaří, musí přijít změna. Tu musí dělat lidé, kteří o celém dění rozhodují. Ne já nebo někdo podobný. Ono je to pořád stejné. Jednou to bylo desatero, pak je to kontrola trenérů, teď to bude zase něco jiného. Stačí se ale podívat třeba na juniorskou ligu, kde máme nesmyslný počet oddílů. Naši hráči jsou nakonec pořád průměrní.
