Ostrava - Spousta hokejistů by nejspíš po prvním utkání po devíti měsících mluvila o tom, jak bylo čekání náročné a složité. Josef Hrabal ne. Od roku 2009 působil ofenzivní obránce v Třinci, až na krátké výlety do KHL a Finska, ale po březnovém krachu v play-off u Ocelářů skončil. "Je to běžná situace. Jako když se zraníte," přirovnal Hrabal.
Na devět měsíců jako by se bývalý reprezentační zadák ztratil z dohledu a ukázal se až před Channel One Cupem, kdy se dohodl na smlouvě v Pardubicích. Dynamo je pro Hrabala po Vsetíně a Třinci třetí extraligovou štací, rád by Východočechům pomohl s postupem do vyřazovacích bojů.
Načasování nového kontraktu vyšlo hráči, který si vyzkoušel také AHL nebo švédskou ligu, výborně, jelikož se Hrabal díky reprezentační pauze mohl s týmem Pardubic déle než týden připravovat na první zápas. Do té doby se připravoval individuálně a zápasové vytížení mu logicky chybí.
Na ledě Vítkovic odehrál ve třetí obraně po boku Tomáše Mojžíše přes čtrnáct minut, připsal si jednu střelu, ale porážce 0:2 nezabránil.
Jaké pro vás bylo naskočit po dlouhé době do extraligy?
Ono to nebylo úplně naskočení, dlouho jsem se na to připravoval. Měl jsem čas, abych se sžil s týmem, byl jsem s klukama už deset dní. Spíš to bylo složité psychicky, ale jinak jsem se připravil dobře.
Čím konkrétně to bylo psychicky složité?
Tím, že sezona je rozběhnutá. Všichni kluci mají odehraných třicet zápasů a já ani jeden. Třeba sebevědomí teď nemám na takové úrovni, kde obvykle po polovině sezony bývá.
Je těžké po devíti měsících naskočit do zápasu?
Je to úplně stejné jako pro všechny hokejisty, kteří vypadnou třeba vinou zranění. Je to běžná věc. Ta situace byla daná, hokej jsem nehrál, tak to prostě bylo. Nemyslím si, že je třeba to více rozebírat.
Trénoval jste sám?
Trénoval jsem individuálně, měl jsem pár trenérů na fyzickou kondici i na led. Udělali pro mě velkou práci. Z velké části jsem se věnoval bruslení, neměl jsem možnost nacvičit herní činnosti. Byl jsem doma v Olomouci a jezdil jsem na led do Přerova a Kroměříže. Dny probíhaly v podstatě stejně. Ráno jsem se probudil, šel jsem na trénink, akorát jsem nehrál zápasy.
Jak jste vnímal začátek utkání? Než jste poprvé vešel na led, už jste prohrávali 0:1…
To není příjemné v žádném zápase, nijak jsem to neprožíval. Byl to začátek zápasu, nakonec se to sice ukázalo jako rozhodující gól, ale myslím, že zrovna tohle nás položilo. Klidně jsme to mohli otočit.
Co chybělo k tomu, abyste utkání otočili?
Chyběly nám hlavně góly. Nebyly jsme moc konstruktivní. Když už jsme se k něčemu dostali, byla to střela z dálky. V některých šancích jsme zase netrefili branku. Já ale nechci hodnotit výkon týmu, soustředil jsem se na sebe. Mrzí mě, že jsme prohráli, ale jede se dál.
Hrál jste ve třetí obraně, chodil jste do druhé formace na přesilovku. Byl jste spokojen s prostorem v prvním zápase?
Ano, určitě. Jsem za ten prostor vděčný, hrál jsem v prvním zápase opatrně. To je asi všechno, co bych řekl. Nic zvláštního jsem nevymyslel, nic jsem nepokazil. Budu chtít své výkony samozřejmě stupňovat.
Díváte se tedy na další zápasy s optimismem?
Jasně. Nemyslím si, že jsem podal výkon, se kterým bych byl úplně spokojený. Do Pardubic mě vzali, abych byl při hře pět na pět i v přesilovkách tvůrčí. Proti Vítkovicím to ode mě bylo opatrnější.
Budete hrát v Pardubicích s číslem 29 na dresu?
Ne, budu hrát se svým číslem 97. Akorát se to do Vánoc nestihlo.
