Jak vnímáte krizi Sparty? Prohrála deset z posledních jedenácti zápasů a její rozpoložení už se nejspíš dá tímto slovem popsat.
Hokej už tak moc nesleduju, ale samozřejmě vím, že prohrávají. Sousedi z vedlejší vesnice mi píšou, že přiskakují porážky. Pátá, šestá, sedmá. Krize to určitě je, ale ve Spartě to není neobvyklé. Výkyvy byly za mě i za jiných trenérů. Obecně mě ale mrzí, jak dlouho už se čeká na titul. Fanoušci by si to zasloužili, jsou pořád rádi za každou hezkou akci, jsou úžasní. Jako sparťan týmu fandím, ale připadá mi to teď jako bezmoc.
Přitom start sezony se povedl, navíc Sparta posílila o hráče, kteří by měli v extralize vynikat.
Přesně tak. To jsou asi jedni z nejlepších hráčů, které u nás můžete mít. Trenéři na úrovni, zázemí výborné. Přesto to nefunguje. Zažil jsem to před čtyřmi lety, kdy jsem byl naposled ve Spartě a myslel jsem, že s tím pohnu. Jenže to nešlo. Přemýšlíte 24 hodin o hokeji, můžete se zbláznit, měníte sestavu, ale nezlomíte to. Snad je to něco mezi nebem a zemí, chemie nefunguje.
Z vašeho pohledu leží na Spartě pořád ta deka spojená s dlouhým čekáním na titul?
Možná, nevím. Hráči už to nepamatují, v těch letech hráli někteří za žáky. Spíš mi vadí, jak k hokeji obecně přistupují, i když nechci házet všechny do jednoho pytle. Nicméně chybí mi u nich hlad, že by se chtěli dostat dál. Další věc je, že Sparta skoro přestala produkovat vlastní hráče pro extraligu. Jsou v nižších soutěžích, já pamatuju naposled Lukáše Rouska. Chybí sparťané. Ten klub si může přivést, koho chce, má top hráče, ale nevím, jestli si kluci uvědomují, kde jsou.
Že už to pro ně není ta posvátná Sparta jako kdysi?
Bylo to tak, že každý za Spartu hrát nemůže. Na to jste musel mít morál a bojovnost. V hráčích žila velká hrdost. Když si vzpomenu na Petra Tona nebo Honzu Marka, na ledě padali po držkách. Tohle mi dneska strašně chybí. Ano, tituly sbírá Třinec, dříve Brno, ale Sparta je pořád ohromná značka. Hráči by k tomu měli takhle přistupovat. Do hlav jim nevidím, ale tu oddanost postrádám.
O lídrech Michalu Řepíkovi a Romanu Horákovi se přitom dá mluvit jako o právoplatných sparťanech.
To je pravda, ale takovým lídrům by měla pomoct ještě osa týmu. Když jsem ve Spartě byl, na tohle se vždycky hodně dbalo. Ještě jsme si mohli dovolit, že ta osa byla skutečně sparťanská. Teď si seženete nejlepší hráče, ale v krvi tu Spartu asi nemají. Nám se tehdy dařilo tenhle pocit do nových hráčů vštípit, ať to byli Patrik Martinec, nebo Franta Ptáček. Byli oddaní tak, že když měli po zranění, museli jsme je až brzdit. Tak strašně chtěli na led. To mi dneska chybí, proto na hokej ani moc nechodím. Už to nehltám tolik.
Může Spartě pomoct návrat Miloslava Hořavy? V minulé sezoně jim to v tandemu s Josefem Jandačem fungovalo.
Snad ano, Miloš je jedním z nejlepších českých trenérů. Dokáže velmi dobře zorganizovat defenzivní činnost, kterou možná doteď hráči neplnili zodpovědně. Jedna věc je ukázat si to na tréninku nebo na videu, ale v zápase se najednou nestačíte divit. Když se takové věci od začátku nechytnou, provází vás to třeba celou sezonu. Může přijít zlom, vydřený zápas, kdy se to otočí. Tak jako to pamatuju třeba ze sezony 1999/2000.
Která skončila pro Spartu titulem.
Ano, ale už v říjnu byl odvolán Pavel Richter a já jsem se z asistenta stal hlavním trenérem. Začali jsme prohrou na Slavii, kde nám Vláďa Růžička dal tři góly. Pak jsme ovšem doma urvali zápas s Vítkovicemi a už to jelo. Pomohla nám i Evropská liga, kterou jsme hráli. Prokousali jsme se nahoru a o Vánocích jsem byl přesvědčený, že když se nikdo nezraní, tak uděláme titul. Že Vsetín přejedeme. Měli jsme několik vítězných sérií, kolikrát mě štvalo, že jsme byli až moc uspokojení. Někdy jsem si i říkal, ať dostaneme gól na 0:1 a mohu mužstvo seřvat, aby se probudilo.
Třeba Spartu i v této sezoně nastartuje Liga mistrů, ve které v úterý postoupila do čtvrtfinále. Nicméně znamená to další zápasy navíc, do toho Pražané o Vánocích pojedou do Davosu na Spengler Cup.
Může to tak být. Pořád je relativně dost času. Vzpomenu ještě na sezonu 2005/06, kdy se Spartě nedařilo a přišli jsme k týmu s Marianem Jelínkem v listopadu. Ještě kolem Vánoc jsme byli až třináctí. Taky jsme jeli na Spengler Cup, vzali jsme to jako přípravu, vyzkoušeli jsme si tam nové hráče. I po návratu to pořád skřípalo, play off jsme si zajistili až v posledním kole díky výhře 6:1 proti Slavii. Nakonec jsme došli až k titulu. To se nestává každý rok, ale třeba se Sparta i letos takhle nastartuje a za měsíc si budeme říkat, jak je to možné, vždyť je to stejné mužstvo. Věřím, že to tak bude.
